ECLI:CZ:US:2018:2.US.3341.16.1
sp. zn. II. ÚS 3341/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 464/2016-317, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014 č. j. 1 Co 66/2014-289, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2016 č. j. 1 Co 66/2014-312 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013 č. j. 34 C 99/2011-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Stěžovatelka provozuje televizní stanici Prima. Ve dnech 4. a 5. 8. 2011 odvysílala v pořadech Krimi zprávy a Krimi plus reportáže, ve kterých označila tehdejšího místopředsedu Městského soudu v Brně (dále jen "žalobce") za člena tzv. "policejní mafie" a "brněnského gangu", se kterým měl spolupracovat. Žalobce se proti tvrzením v uvedených pořadech bránil osobnostní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který jeho žalobě vyhověl. Uložil stěžovatelce povinnost se za nepravdivá tvrzení ve vysílání omluvit a zaplatit mu částku 1 000 000 Kč. V částce 200 000 Kč žalobu zamítl.
3. Městský soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka vycházela z informací od advokáta jednoho z obžalovaných v kauze "brněnského gangu", který je reportérovi stěžovatelky sdělil z protokolu o výpovědi jednoho ze svědků v této kauze. Reportéři stěžovatelky si ani nepořídili kopii tohoto protokolu. Informace si náležitě neověřili a nijak nekontaktovali samotného žalobce či tiskovou mluvčí Městského soudu v Brně, se kterou byli jinak v běžném kontaktu, aby jim poskytli prostor k vyjádření. Jeden z redaktorů byl za uveřejnění reportáže odsouzen pro přečin pomluvy. V případě druhého z nich byla věc postoupena do přestupkového řízení. Městský soud shledal, že stěžovatelka svým amatérským postupem způsobila žalobci a jeho rodině rozsáhlé problémy. Žalobci mohla dokonce zničit jeho kariéru soudce. Žalobce v důsledku reportáží nebyl jmenován předsedou soudu, přestože předtím vyhrál výběrové řízení.
4. Stěžovatelka i žalobce podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry městského soudu. Akceptoval názor stěžovatelky, že investigativní žurnalistika může přinášet informace z alternativních zdrojů. Žalobce sice jako soudce musel unést vyšší míru kritiky a musel vykázat vyšší míru tolerance vůči tvrzením namířeným proti němu. Toho se však nelze dovolávat, pokud je dotčena samotná existence jeho profesního postavení a s tím důvěryhodnost celé soudní moci. Vrchní soud dospěl k závěru, že informace zveřejněné v daných pořadech nebyly pravdivé. Stěžovatelka si počínala nelegitimně, pokud ani žalobci neumožnila se k tvrzením předem vyjádřit. Dodal, že přiměřené zadostiučinění je jednou ze soukromoprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání. Jde o nástroj speciální i generální prevence. Stěžovatelka musela být srozuměna s tím, že o žalobci šiří zcela nepravdivé informace a svým neprofesionálním postupem poškodila nejen jeho osobnostní práva, ale i důvěryhodnost celé justice. Proto vrchní soud změnil rozsudek městského soudu v přiznané částce zadostiučinění a stěžovatelově žalobě vyhověl v plné výši, tedy včetně městským soudem zamítnuté částky 200 000 Kč.
5. Stěžovatelka následně podala dovolání. Namítala, že se vrchní soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce, zda se dopustila neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu žalobce a zda naplnila předpoklady své odpovědnosti. Vrchní soud se podle stěžovatelky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i v otázce naplnění předpokladů a stanovení výše peněžité náhrady. Podle stěžovatelky vzal při svém rozhodování v úvahu skutečnosti, které nevyplývaly z provedených důkazů. Tyto důkazy hodnotil způsobem, který neumožňoval jeho úvahy přezkoumat. Nebral v potaz důkazy předložené stěžovatelkou a přisvědčil vždy pouze žalobci. Výši přisouzené náhrady stěžovatelka považovala za zcela nepřiměřenou. Nejvyšší soud ovšem dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka u první dovolací otázky jen podala svůj vlastní pohled na skutkový základ sporu. To však odporuje dovolacímu důvodu podle §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka neuvedla, v čem se měl vrchní soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Přitom z jeho rozhodnutí vyplývá, že se nedostal do konfliktu s principy judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil. Podle Nejvyššího soudu nelze svobodu projevu spojovat s šířením nepravd. Ve vztahu k peněžité náhradě stěžovatelka odkázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Fakticky však neuvedla, v čem jim napadené rozhodnutí vrchního soudu odporuje. Nepřípustně zdůrazňovala skutkové poměry věci. Proto ani v tomto případě nenaplnila zákonný dovolací důvod. Vrchní soud vycházel ze závěrů relevantní judikatury.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že v tomto případě jde o svobodu projevu novinářů a zájem veřejnosti, aby byla o závažných otázkách celospolečenského charakteru rychle a dostatečně informována. Účelem reportáží nebylo poškodit žalobce, ale informovat veřejnost o závažné trestné činnosti. Zdrojem napadených informací byla výpověď svědka v trestním řízení. Novinář sám nemůže posoudit, do jaké míry jsou informace sdělené svědkem pravdivé. V případě výslechu svědka je třeba presumovat pravdivost jím sdělených informací s ohledem na samotnou povahu svědecké výpovědi a hrozbu postihu za křivou výpověď. Reportéři stěžovatelky se navíc sdělené informace snažili ověřit. Jeden z nich provedl rešerši na internetu, kde nalezl informace týkající se spojení žalobce s hazardem. Žalobce se měl také urážlivě vyjadřovat o oběti trestného činu. A z důvodu jeho morální pokřivenosti tehdejší předsedkyně Městského soudu v Brně nedoporučovala jeho jmenování do funkce předsedy. V době tvorby reportáže měli reportéři k dispozici tato zjištění, z nichž vyplýval závěr o narušeném morálním kreditu žalobce. I s ohledem na povahu zdroje informací tedy neměli důvod o pravdivosti informací vycházejících z výpovědi svědka pochybovat. Stěžovatelka poté v hlavním vysílacím čase odvysílala nesestříhané vyjádření žalobce. Obecné soudy nevzaly v potaz naléhavost záležitosti, charakter zdroje informací a skutečnost, že stěžovatelka žalobci dala nadstandardní prostor k vyjádření. Soudy nahlížely na kolizi základních práv jednostranně. Při stanovování výše nemajetkové újmy nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem případu. Ve svých úvahách se zabývaly pouze okolnostmi svědčícími ve prospěch žalobce.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
9. Jak Ústavní soud nedávno shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 4035/14 ze dne 30. 1. 2018, svobodný projev zaručený čl. 17 Listiny je konstitutivním znakem demokratické pluralitní společnosti a jednou ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy [nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521)]. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejnou činnost jednotlivých osob lze veřejně posuzovat a hodnotit. Z ústavních hledisek platí presumpce, že kritika veřejné záležitosti vykonávaná veřejně působícími osobami je přípustná (dovolená). Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných [nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215)].
10. V podmínkách moderní informační společnosti narostla důležitost masových médií. Dnes v nich probíhají nejzásadnější debaty o veřejných záležitostech. Média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média umožňují udržovat veřejnou diskusi, v níž se zprostředkovávají různé názory, a poskytují tak jednotlivcům i různým společenským skupinám příležitost, aby přispívali k utváření obecnějšího názoru. Tak média představují rozhodující faktor v permanentním procesu tvorby názorů a nakonec i tvorby vůle jednotlivců, společenských skupin, ale i politických institucí [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41)].
11. Velký význam svobody projevu médií, stejně tak jako její výše popsaná, do jisté míry služebná povaha vůči naplňování dalších ústavně chráněných hodnot a zásadní schopnost ovlivňovat veřejné mínění (včetně schopnosti zásahu do ústavně chráněných zájmů) je pak důvodem, proč zákon klade na provozovatele vysílání určité požadavky [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 435/01 ze dne 2. 10. 2001 (U 35/24 SbNU 525)]. Jejich cílem je nejen zajištění ochrany osob dotčených obsahem vysílání (srov. například tzv. právo na odpověď), ale také zajištění minimálních obsahových požadavků na obsah vysílání. Mezi ty patří i věcnost, úplnost, pravdivost informací a respekt k právům druhých. Tomu odpovídá též judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ten opakovaně vyslovil, že výkon svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy zahrnuje i povinnosti a odpovědnost novinářů. Novináři tedy musí jednat "v dobré víře s cílem poskytnout přesné a důvěryhodné informace v souladu s novinářskou etikou" [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20. 5. 1999, č. 21980/93, odst. 65; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, č. 17488/90, odst. 39; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, č. 49017/99, odst. 78; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fressoz a Roire proti Francii, ze dne 21. 1. 1999, č. 29183/95, odst. 54].
12. Masová média tedy plní roli "hlídacího psa" ve svobodném demokratickém právním státu tím, že pravdivě informují o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu, a komentují je. Zprostředkovávají tak rozvoj demokratického řádu skrze svobodnou, individuální a veřejnou tvorbu názoru. V tomto ohledu svoboda projevu masových médií slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti.
13. Každý program, ať televizní či rozhlasový, má již v důsledku samotného výběru a způsobu zpracování tématu názorotvorný účinek. Média a jejich obsah nelze apriorně hodnotit podle serióznosti obsahu jejich programů, resp. podle toho, zda takový obsah je slučitelný s úctyhodným soukromým nebo veřejným zájmem. Takové apriorní hodnocení médií - ve skutečnosti by šlo o jejich řízení státní mocí - by přímo popíralo základní právo na svobodný projev, který média zprostředkovávají. Jinými slovy, každé médium se může v souvislosti s každým vysílaným programem dovolávat ochrany odvoláním se na svobodu projevu, ať jde o politické vysílání, kritické vypořádávání se s otázkami veřejného zájmu nebo o umělecké či zábavní pořady. Svoboda projevu médiím svědčí bez toho, že by sama média musela dokládat oprávněnost zájmu na vysílání určitého programu. Svoboda projevu médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh a způsob jeho zpracování [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41)]. Novinářská svoboda se totiž vztahuje na možnost uchýlit se k určitému stupni zjednodušení [nález sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133)], nadsázky či dokonce provokace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna 1995, č. 15974/90, odst. 38). Úlohou médií tedy není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality.
14. Teprve pokud se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro zkoumání sledovaného účelu konkrétního programu, způsobu a druhu zpracování tématu, jakož i programem dosaženého či předpokládaného účinku (nález sp. zn. I. ÚS 4035/14, bod 40).
15. V tomto konkrétním případě se svoboda projevu stěžovatelky střetla s osobnostními právy žalobce. Jak stanoví limitační klauzule v čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 odst. 2 Úmluvy, je třeba nejprve zkoumat, zda toto omezení mělo zákonný základ. Ten lze v tomto případě spatřovat v §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dále je třeba zkoumat, zda omezení svobody projevu ze strany obecných soudů sledovalo určitý legitimní cíl. Tím je v tomto případě nepochybně ochrana práv a svobod druhých, konkrétně ochrana osobnostních práv žalobce. Zbývá tedy posoudit, zda bylo omezení svobody projevu stěžovatelky nezbytné v demokratické společnosti, jinými slovy zda existoval vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými legitimním cílem.
16. Ústavní soud ve své judikatuře často uvádí, že prvním důležitým aspektem, který je třeba vzít při zkoumání přiměřenosti omezení svobody projevu v potaz, je klasifikace samotných sporných výroků. Ústavní soud totiž ve své dosavadní rozhodovací praxi ustáleně vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení, hodnotového soudu anebo hybridního výroku, který kombinuje skutkový základ i prvek hodnocení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016 a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že samy hodnotové soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí.
17. Dalším důležitým aspektem je charakter či povaha kritizovaných skutečností. Zejména v kontextu debaty o věcech veřejných poskytuje Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva názorům zaznívajícím v takových debatách velmi silnou ochranu. Základní právo na svobodný projev je totiž třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, ve které se každý může vyjadřovat k věcem veřejným. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je tedy v podstatě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, lze veřejně posuzovat. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí ústavní presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Tato presumpce je výrazem demokratického principu, výrazem participace občanské společnosti na věcech veřejných [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].
18. S tím úzce souvisí další důležité kritérium, které je nutno při vyvažování mezi svobodou projevu a osobnostními právy brát v potaz, a to status osoby, které se kritika dotýká. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků a dalších veřejně činných osob než u soukromých osob. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že "práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 71/37 SbNU 9)], resp. že "osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané" (viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03). Ústavní soud nicméně uvedl, že v případě kritiky věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou, i pokud jde o hodnotový soud [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)]. Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutné rovněž zvážit, zda kritika konkrétní osoby zasahuje do její profesní sféry či sféry soukromého života. Pokud totiž kritika zasahuje výlučně či převážně sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé. Ani v případě veřejně činné či známé osoby totiž nemůže platit, že by její veřejný či soukromý život nebyl vůbec chráněn (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 36).
19. Ze shora uvedeného učinil Ústavní soud již v minulosti následující obecnější východiska (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 2051/14 a sp. zn. I. ÚS 2617/15). Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
20. Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha však vždy závisí na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou mít význam i okolnosti, které nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
21. V tomto konkrétním případě hraje silnou roli pro závěr o zjevné neopodstatněnosti námitek stěžovatelky skutečnost, že její projev měl charakter skutkového tvrzení. Stěžovatelka označila žalobce za člena tzv. "policejní mafie" a "brněnského gangu", se kterým měl spolupracovat. Toto skutkové tvrzení tedy podléhalo testu pravdivosti, ve kterém neobstálo. Stěžovatelka jej v průběhu řízení nikdy neprokázala. Byť je žalobce soudcem a soudním funkcionářem a měřítka posouzení skutkových tvrzení jsou v jeho případě mnohem měkčí, daná tvrzení zcela postrádala věcný základ a nelze pro ně nalézt žádné zdůvodnění. Nelze přitom odhlédnout od toho, že nepravdivá tvrzení stěžovatelky mohla silně ohrozit ústavně chráněnou hodnotu důvěry veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci (viz nález sp. zn. I. ÚS 2617/15, bod 78). Stěžovatelka navíc zasáhla do profesní sféry žalobce i do jeho sféry osobní. Žalobce měl sice možnost na tvrzení stěžovatelky reagovat. Ústavní soud však musí vyzdvihnout novinářsky nepoctivý postup stěžovatelky před zveřejněním informace, který nevyvolává dojem, že by reportéři stěžovatelky jednali v dobré víře s cílem poskytnout přesné a důvěryhodné informace v souladu s novinářskou etikou. Vycházeli totiž z informace o výslechu svědka v trestním řízení, kterou jim poskytl z protokolu o jeho výslechu advokát jednoho z obžalovaných, a tuto informaci si dostatečně neověřili. Nekontaktovali ani žalobce nebo alespoň tiskovou mluvčí soudu, se kterou byli jinak v běžném kontaktu, aby jim poskytli prostor k vyjádření. Jeden z redaktorů byl ostatně za uveřejnění reportáže odsouzen pro přečin pomluvy. S ohledem na tyto skutečnosti tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími právy, pokud poskytly ochranu osobnostním právům žalobce.
22. Ústavní soud neshledal za důvodné ani námitky stěžovatelky na poli práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo totiž zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Obecné soudy navíc podle Ústavního soudu přihlédly ke všem relevantním okolnostem případu. Výši nemajetkové újmy, která zjevně nemá pro stěžovatelku likvidační charakter, zdůvodnily. Řízení jako celek lze proto označit za spravedlivé. Ústavní soud ze spisového materiálu nezjistil žádnou vadu ústavněprávní intenzity, která by vyžadovala jeho kasační zásah.
23. Závěrem Ústavní soud opakuje, že podle čl. 10 Úmluvy výkon svobody projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost novinářů. Té se stěžovatelka neadekvátně pokoušela zprostit.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu