ECLI:CZ:US:2005:4.US.146.04
sp. zn. IV. ÚS 146/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04 ve věci ústavní stížnosti R., spol. s r. o., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004 č. j. 30 Cdo 65/2003-162, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002 č. j. 1 Co 4/2002-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001 č. j. 34 C 11/2001-95, kterým bylo uloženo stěžovatelce uveřejnit v novinách omluvu vedlejšímu účastníkovi Ing. M. Š.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004 č. j. 30 Cdo 65/2003-162 se zrušuje.
II. V části, v níž je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001 č. j. 34 C 11/2001-95 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002 č. j. 1 Co 4/2002-128, se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka žádá zrušení shora uvedených rozhodnutí v rozsahu níže uvedeném, neboť jí dle jejího názoru bylo v řízeních před těmito soudy upřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena zásada rovnosti účastníků před soudem zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka dále tvrdí, že zmíněná rozhodnutí zasáhla do jejího práva na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1, 2 a 3 Listiny a nebyl respektován čl. 4 odst. 4 Listiny, protože obecné soudy nešetřily podstaty a smyslu jejího práva na svobodu projevu. Stěžovatelka dodává, že rozhodnutí obecných soudů stojí v příkrém kontrastu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a domáhá se zrušení usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu, zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze v prvém výroku v rozsahu: "...přičemž čtvrtá věta omluvy zní: "Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl název článku ,Všichni premiérovi gangsteři' s karikaturou pana Ing. Š." a poslední věta omluvy zní: "Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š. omlouváme"; jinak se potvrzuje". Stěžovatelka rovněž žádá zrušení druhého výroku tohoto rozsudku, ukládajícího povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze má být dle mínění stěžovatelky zrušen ve výroku I. v následujícím rozsahu: "Žalovaný R., spol. s r. o., je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v týdeníku R. omluvu následujícího znění: "V č. 29/2000 týdeníku R. bylo na straně 5 dne 18. 9. 2000 uveřejněn článek ,Všichni premiérovi gangsteři'. V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan Ing. M. Š. je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. Albrightovou, přičemž jde, přesněji řečeno, o gangstery, s kterými navazuje kontakty v USA, které pak spolu s českou vládní delegací vozí k tajuplným kšeftům, např. do embargovaného Iráku, že se vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V. a že protlačil pana M. J. do české vládní delegace, která pod vedením ministrova náměstka K. tajně navštívila Irák. Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku...s názvem článku ,Všichni premiérovi gangsteři' s karikaturou pana Ing. Š. V č. 40/2000 týdeníku R. byl na straně 4 dne 25. 9. 2000 článek ,Mario z hotelu Marriot'. V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se skamarádil s panem Ing. M. Š. ... za jejich zveřejnění se panu Ing. M. Š. omlouváme."" Konečně stěžovatelka žádá zrušení výroku IV., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Z vyžádaného spisu, jakož i z podané ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:
Dne 31. 1. 2001 obdržel Městský soud v Praze žalobu o ochranu osobnosti podanou Ing. M. Š., který se domáhal, aby byla stěžovatelce rozsudkem uložena povinnost uveřejnit v týdeníku R. omluvu za uveřejnění informací o žalobci v žalobě rozvedených. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2001 uložil stěžovatelce uveřejnit v týdeníku R. omluvu formulovanou ve výroku I. rozsudku, a to proto, že nebyly prokázány týdeníkem R. tvrzené skutečnosti, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že žalobu zčásti zamítl, ve zbytku rozsudek soudu nižší instance potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Podle tohoto rozhodnutí měl rozsudek Městského soudu v Praze znít takto:
"Žalovaný R., spol. s r. o., vydavatel týdeníku R., je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v týdeníku R. omluvu následujícího znění:
"V č. 29/2000 týdeníku R. byl na straně 5 dne 18. 9. 2000 uveřejněn článek ,Všichni premiérovi gangsteři'. V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že pan Ing. M. Š. je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. Albrightovou, přičemž jde, přesněji řečeno, o gangstery, s kterými navazuje kontakty v USA, které pak spolu s českou vládní delegací vozí k tajuplným kšeftům např. do embargovaného Iráku. Dále bylo mimo jiné uvedeno, že se vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V. a že protlačil pana M. J. do české vládní delegace, která pod vedením ministrova náměstka K. tajně navštívila Irák. Na celé titulní straně stejného čísla uvedeného týdeníku byl název článku ,Všichni premiérovi gangsteři' s karikaturou pana Ing. Š.
V č. 40/2000 týdeníku R. byl na straně 4 dne 25. 9. 2000 uveřejněn článek ,Mario z hotelu Marriot'. V tomto článku byly mimo jiné zveřejněny informace o tom, že BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se skamarádil s panem Ing. M. Š.
Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š. omlouváme.""
Odvolací soud měl za to, že označením žalobce jako hrozby pro M. Albrightovou z důvodu styků s gangstery je žalobci podsouváno, že vědomě vyhledával a navazoval styky s gangstery v USA a umožňoval jim účast na vládních akcích. Výpovědí žalobce soud zjistil, že se s M. J. zná teprve od roku 1999, kdy tento Úřadu vlády předložil návrh projektu Potraviny za ropu, na základě čehož jej žalobce pozval na osobní schůzku; rovněž nebylo vyvráceno tvrzení žalobce, že o kriminální minulosti J. mu nebylo a není nic známo. Soud dále shledal, že nepravdivost tvrzení, že se žalobce spolu s J. vydávali za zástupce společnosti V., uznává i sama stěžovatelka, a tímto tvrzením je žalobci podsouváno nečestné jednání. Dále odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno protlačení J. do vládní delegace; i kdyby žalobce J. do delegace navrhl, toto jednání nekoresponduje s výrazem "protlačil", který naznačuje použití vlivu, zvýhodnění či protekci, kterýžto výraz neoprávněně zasahuje do osobnostních práv žalobce. Pokud šlo o informaci, že BIS sledovala M. J. zhruba od doby, kdy se skamarádil s žalobcem, bylo konstatováno, že toto tvrzení navozuje dojem, že jedním z důvodů kontroly M. J. bylo jeho kamarádství se žalobcem, což má za následek znedůvěryhodnění a zpochybnění osoby žalobce. Ohledně karikatury v podobě oznámení o pátrání po zločinci imitujícího dobu Divokého Západu s vyobrazením žalobce a připojeným nadpisem "Všichni premiérovi gangsteři" se odvolací soud ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že karikatura překročila míru akceptovatelné ironie a nadsázky, neboť pro průměrného rozumně uvažujícího čtenáře nemuselo být zřejmé, že jde o věc smyšlenou, nevážnou, naopak mohla vést k přesvědčení, že žalobce je hledaným zločincem.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2004 jako nepřípustné odmítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu vytýká, že založil své rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění a jednotlivé údaje vymezené žalobním petitem nezkoumal v souvislostech se zbylým textem článků. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že nalézací soud nezjišťoval, zda jsou nepravdivá tvrzení objektivně způsobilá ohrozit či porušit osobnostní práva žalobce, což činí rozsudek nepřezkoumatelným; v jednom případě naopak tak soud aktivně učinil sám, aniž by žalobce toto tvrdil, a proto porušil zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem. Poté stěžovatelka rozebírá jednotlivá tvrzení, za jejichž zveřejnění jí byla uložena povinnost uveřejnit omluvu:
a) Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že posuzování informace o stycích žalobce s gangstery a umožňování jejich účasti na vládních delegacích založil na skutečnosti, že žalobce o trestní minulosti M. J. nevěděl, a z toho důvodu považoval za bezvýznamné zjišťovat jeho případnou trestní minulost, a že nevyhověl stěžovatelčinu návrhu na přerušení řízení do doby, než bude jiným soudem rozhodnuto ve sporu M. J. a stěžovatelky ohledně týchž článků. Předmětný údaj článku nemůže být podle názoru stěžovatelky vyložen tak, že žalobce vědomě vyhledával a navazoval kontakty s gangstery a umožňoval jim účast na vládních akcích, jak dovodily soudy. Stěžovatelka podrobila kritice fakt, že nalézací soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu výslechem svědka Ž. ohledně otázky, zda cesta do Iráku byla utajovaná a zda se cesta premiéra do USA neuskutečnila pro kontakty žalobce s M. J. Dle mínění stěžovatelky soud taktéž dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalobce se s M. J. poprvé setkal až v roce 1999.
b) Proti posouzení údaje, že se žalobce vydával za zástupce telekomunikační společnosti V., jako nepravdivého, a tedy protiprávního, stěžovatelka nic nenamítá, vyjadřuje však pochybnosti, zda byl předmětný údaj způsobilý zasáhnout do žalobcovy osobnostní sféry v souvislosti s obsahem článku, v kterém byly o žalobci sděleny mnohem závažnější informace.
c) Stěžovatelka připouští, že výraz "protlačil" je spekulací, avšak jen spekulací zdánlivou, a to vzhledem k dalším, v článcích uváděným okolnostem (žalobce a J. pojily od roku 1994 nejen pracovní, ale i soukromé vazby, žalobce jednal s J. o jeho návrhu projektu Potraviny za ropu, žalobce organizoval složení delegace, byl jedinou osobou z delegace, která J. znala), které soud nevzal v úvahu.
d) Co se týká informace "BIS měla pana M. J. pod kontrolou 5 let, zhruba od chvíle, kdy se skamarádil s panem Ing. M. Š.", stěžovatelka upozorňuje, že odvolací soud nepřihlédl k větám v článku zařazeným: "V roce 1994 dostala česká policie informaci o J. minulosti a o podezření, že spáchal vraždu. Na žádost FBI jej sledovala a zjistila, že Čechoameričana navštěvuje v jeho místním bytě v Mariánských Lázních mimo jiné právě Š." Žalobce toto tvrzení nenapadl, označil je za pravdivé, a proto není způsobilé zasáhnout do osobnostní integrity žalobce.
e) Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily karikaturu jako skutkové tvrzení. Karikatura je hodnocením, jímž byla vyslovena kritika žalobce jako veřejné osoby pro lehkovážný přístup k otázce, zda pan J. je či není trestně bezúhonný. Za jediné kritérium pro posouzení karikatury stěžovatelka připouští hodnocení, zda je výtvarné ztvárnění provedeno tak, že průměrně rozumově vyspělému jedinci je zřejmé, že se jedná o vtip, tedy o něco smyšleného, nevážného. Čtenáři měli také možnost obsah karikatury dohledat v příslušném článku, protože karikatura na úvodní stránce byla vždy spojena s nadpisem článku, který byl obsažen v daném čísle týdeníku.
Další námitky stěžovatelka směřuje vůči závěrečné větě výroku I. soudu prvního stupně i druhého stupně. Jestliže nalézací soud v tomto výroku uvedl, že v textu omluvy má stát, že uveřejněné informace jsou nepravdivé, neověřené a pravdu zkreslující, odvolací soud tuto pasáž změnil - nově formuloval větou "Za zveřejnění těchto informací se panu Ing. M. Š. omlouváme." s odůvodněním, že tento text nesprávně shrnuje všechny informace jako nepravdivé, neověřené a pravdu zkreslující; text obsahuje i údaje pravdivé, nadto ne každý nepravdivý údaj je i pravdu zkreslující. Soud je petitem žaloby vázán, neměl takto odstraňovat její nedostatky a zvýhodňovat tak jednu z procesních stran. I když soud napravoval pochybení žalobce, sám se jej dopustil, protože nově formulovaná věta ztratila satisfakční funkci. Jestliže se má stěžovatelka žalobci omlouvat za informace bez užití přívlastku nepravdivé či pravdu zkreslující, omlouvá se za pravdu.
Na závěr stěžovatelka podotýká, že Nejvyšší soud ve svém usnesení neodůvodnil, proč předmětná otázka nemá po právní stránce zásadní význam, což je v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15), kterým bylo zrušeno ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu, tj. i závěry o neexistenci otázky zásadního právního významu mají být odůvodněny; stěžovatelka si je však vědoma toho, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vyneseno před účinností tohoto nálezu.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázala na odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 16. 4. 2002 č. j. 1 Co 4/2002-128.
Předseda senátu Nejvyššího soudu se odvolal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 29. 1. 2004 č. j. 30 Cdo 65/2003-162; výtky obsažené v ústavní stížnosti považuje za neodůvodněné.
Samosoudce Městského soudu v Praze vyjádřil přesvědčení, že nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ani zásada rovnosti účastníků a nedošlo ani k zásahu do jiných Ústavou zaručených práv, jejichž porušení je soudům vytýkáno.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření upozorňuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je zcela shodná s argumentací použitou v rámci dovolání, a domnívá se, že v rámci řízení před obecnými soudy nedošlo k žádnému porušení ústavou zaručených práv. Cituje z rozsudku Městského soudu v Praze, kde soud shodně s účastníky dospěl k závěru, že není namístě vyslýchat svědky Ž. a F. Ohledně otázky kriminální minulosti pana J. připomíná, že obě strany potvrdily, že jim byly panem J. předloženy výpisy z rejstříku trestů České republiky a Spojených států amerických, které prokazovaly jeho beztrestnost, přičemž žádná ze stran je nezpochybnila. Petit ústavní stížnosti je v příkrém rozporu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu pouze v určitém rozsahu, přičemž uvedené ustanovení stanoví, že Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, tedy rozhodnutí celé, nikoli pouze jeho část.
Po zvážení výše popsaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti důvodná.
K problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené čl. 10 odst. 2 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky" přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. http://echr.coe.int/Eng/Judgments.htm: rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41).
Uvedená judikatura slouží Ústavnímu soudu jako inspirativní zdroj pro jeho rozhodování. Česká republika se v čl. 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných, či kritických, proto aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle čl. 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu čl. 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 17); konstatoval zde, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 19), podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Stěžovatelka znění omluvy, jež má dle rozhodnutí obecných soudů zveřejnit, rozčlenila do pěti oddílů, k nimž Ústavní soud uvážil takto:
a) Povinnost omluvy za uveřejnění informace o žalobcových kontaktech s gangstery nelze postavit na skutečnosti, že žalobce o trestní minulosti M. J. nevěděl. Úkolem tisku je informovat veřejnost o věcech pro ni důležitých a zajímavých a mezi ně nepochybně patří informace o osobách, s nimiž se stýká osoba veřejně činná, a to z důvodů výše uvedených. To, že žalobce nevěděl o kriminální minulosti M. J., je pro posouzení věci naprosto irelevantní, novinový článek pouze konstatuje, že žalobce se s takovou osobou setkává; na pravdivost informace tento fakt však nemá vliv a poukazováním na svou nevědomost žalobce nemůže zpochybnit pravdivost informace a takto dosáhnout ochrany svých osobnostních práv. Rovněž závěr nalézacího soudu, že nebylo prokázáno, že se M. J. dopustil takových trestných činů, na základě kterých by ho bylo možno označit za gangstera, je chybné. I když stěžovatelka i žalobce shodně prohlásili, že jim byl v jiném řízení M. J. předložen negativní výpis českého a amerického rejstříku trestů, soud měl vzít v úvahu výpověď M. J. při ústním jednání, že byl v USA odsouzen za nelegální obchodování s cennými papíry a trest mu byl následně zahlazen. Fakt, že odsouzení bylo zahlazeno, nemá vliv na pravdivost tvrzení, že se trestný čin stal; zahlazení odsouzení odstraňuje negativní dopady odsouzení, které by jinak ztěžovaly začlenění odsouzeného do společnosti, např. při výkonu svobodného povolání, hledání zaměstnání. V případě, že dotyčný vede řádný život, by jej odsouzení stigmatizovalo a komplikovalo jeho nápravu, která představuje jednu z dílčích funkcí trestání. Pro řízení o ochraně osobnosti, kde se zkoumá pravdivost tohoto tvrzení, to nic nemění na tom, že trestný čin se stal. Obecně je gangster chápán jako bandita, lupič, tedy jako osoba páchající majetkovou trestnou činnost nebo trestnou činnost směřující proti svobodě jednotlivce. Označení M. J. gangsterem je danému případu přiměřené, ač ne zcela korektní, protože označuje osobu, která spáchala majetkový trestný čin. Toto označení v sobě obsahuje i určitou hodnotící, až provokativně působící složku, jejímž prostřednictvím mají být čtenáři vyvedeni ze stavu lhostejnosti ke skutečnosti, že vysoký státní úředník udržuje kontakt s osobou spáchavší trestný čin. S ohledem na výše uvedený rozbor Ústavní soud dospěl k závěru, že údaj, že žalobce navazuje kontakty s gangstery v USA, nebyl způsobilý žalobce urazit, neboť forma jeho prezentace je pro danou situaci akceptovatelná. Z výpovědi svědka J. vyplynulo, že jej žalobce kontaktoval ohledně programu Potraviny za ropu, že žalobce pobýval v červnu 2000 v jeho domě na Long Islandu a že svědek považuje žalobce za svého přítele, což naznačuje, že vztahy obou jmenovaných nebyly čistě pracovní, ale existovalo mezi nimi pouto určitých sympatií. Z uvedených okolností Ústavní soud dovodil, že výraz "se kterými navazuje kontakty v USA" je situaci adekvátní a nevyžaduje povinnost omluvy.
b) Nepravdivost informace, že se žalobce vydával za zástupce americké telekomunikační společnosti V., stěžovatelka potvrzuje. Na rozdíl od stěžovatelky je Ústavní soud přesvědčen, že tento údaj je dostatečně závažný i po začlenění do kontextu celého článku, aby zasáhl do osobnostní integrity žalobce, neboť se jím jinými slovy tvrdí, že žalobce jednal nečestně a nepoctivě, kteréžto tvrzení je způsobilé v očích veřejnosti ohrozit důvěryhodnost žalobce jakožto vysokého státního úředníka.
c) Tvrzení, že žalobce je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie M. Albrightovou a že žalobce gangstery vozí např. do embargovaného Iráku [ústavní stížností zařazeno pod bodem a)] a že protlačil M. J. do české vládní delegace, která navštívila Irák, jsou obsahově podobná, a proto je Ústavní soud posoudil společně. Tyto údaje lze hodnotit jako dysfemismy představující zčásti sice spekulativní závěry ("...je hrozbou zaměstnávající šéfku americké diplomacie ...", "...prosadil M. J. do české vládní delegace"), avšak v kontextu s ostatními publikovanými informacemi lze je považovat za zcela obvyklou hyperbolu, o níž, právě již vzhledem k postavení vedlejšího účastníka - tehdy vysokého státního úředníka - nelze uzavřít způsobem, jímž tak učinily obecné soudy. Navíc z výpovědi svědka J. soudy zjistily, že tento považuje žalobce za přítele a že žalobce v jeho domě v USA pobýval; to je známkou toho, že vztahy svědka a žalobce - jak již uvedeno - přesahovaly běžný pracovní rámec. Ústavní soud k těmto skutečnostem dodává, že u tak vysoce postavené osoby, kterou žalobce byl, bylo by normální předpokládat, že při navazování kontaktů s jinými osobami bude z její strany postupováno s takovou obezřetností, jež vyloučí pochybnosti o korektnosti navazovaných styků. Je evidentní, že ze strany žalobce takto postupováno nebylo a nelze proto vytýkat stěžovateli použití v daných souvislostech přípustné, byť provokativní novinářské nadsázky.
d) Ústavní soud též musí přisvědčit námitkám stěžovatelky týkajících se kontroly M. J. ze strany BIS zhruba od chvíle, kdy se spřátelil s žalobcem. Jednotlivé údaje není možno posuzovat odděleně bez vazby k ostatním tvrzením v článku uvedeným a bez přihlédnutí ke kontextu celého případu; stejnou metodu ostatně vyznává i Soud (srov. rozhodnutí ve věci Handyside proti Spojenému království č. 5493/72 ze dne 7. 12. 1976). Výše uvedenému údaji uveřejněnému v článku "Mario z hotelu Marriot" v č. 40/2000 týdeníku R. předcházelo v tomtéž článku sdělení, že "Když se J. vrátil v první polovině 90. let do Česka, předala americká služba informace o J. českým bezpečnostním složkám. České speciální bezpečnostní složky J. kontaktovaly v roce 1994 a upozornily jej, že znají jeho minulost.". Lze poukázat i na stěžovatelkou uváděný údaj z článku "Všichni premiérovi gangsteři" v bezprostředně předcházejícím čísle 39/2000, že "V roce 1994 dostala česká policie informaci o J. minulosti a o podezření, že spáchal vraždu. Na žádost FBI jej sledovala a zjistila, že Čechoameričana navštěvuje v jeho místním bytě v Mariánských Lázních mimo jiné právě Š.". Ústavní soud se shodně se stěžovatelkou nedomnívá, že napadená informace u průměrného čtenáře navozuje dojem, že jedním z důvodů kontroly pana J. ze strany BIS bylo právě jeho kamarádství se žalobcem; je-li tato informace uvozena údaji uvedenými výše v předmětném článku, dospěje průměrný čtenář k závěru, že příčinou kontroly BIS byla výlučně minulost M. J., a proto tato informace není způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce; rozhodnutí obecných soudů tedy spočívalo na chybném posouzení věci.
e) Karikatura náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J.: Meze svobody projevu, Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71). Stejně jako kritika je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace; i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky (tzv. intenzívní exces). Otištěnou kresbou karikaturista vyjádřil své rozhořčení nad poněkud problematickými známostmi vysokého státního úředníka, které nevyhnutelně vrhají stín pochybností na jeho osobnostní kvality a způsobilost řádně vykonávat svěřenou funkci. Vzav v potaz výše vyloženou metodiku hodnocení přípustnosti obrazového projevu, Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob vyjádření této informace nevykročuje z mezí přijatelné kritiky a není s to v průměrně uvažujícím čtenáři vyvolat dojem, že žalobce je stíhaným zločincem, a takto se dotknout jeho osobnostní integrity. Je obecně známo, že takové oznámení o hledání zločince bývalo vyvěšováno v USA v době tzv. Divokého Západu, tedy v podmínkách, které nemají souvislost s dějinami území, na němž se Česká republika nachází, přičemž s žádným podobným oznámením se zde nebylo možno setkat, a proto je obyčejnému čtenáři zřejmé, že k takové kresbě čerpající inspiraci z westernových filmů a dobrodružné literatury není možno přistupovat seriózně. Obecné soudy tuto otázku vyhodnotily nesprávně.
Pokud jde o stěžovatelčinu výtku Nejvyššímu soudu, lze jí v zásadě přisvědčit.
Ustanovení čl. 4 Ústavy stanovící, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, zakotvuje povinnost obecných soudů vést svou činnost tak, aby obsahem svých rozhodnutí i procesním postupem ctily ústavní princip ochrany základních lidských práv a svobod; názor, že úkol pohlížet na danou věc pod zorným úhlem ochrany lidských práv a svobod přísluší teprve Ústavnímu soudu, by proto byl chybný. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodůvodnil své rozhodnutí dostačujícím způsobem a především že ve svém rozhodnutí pominul hledisko respektování lidských práv a svobod, v důsledku čehož přehlédl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze spočívají na nesprávném právním posouzení věci - nesprávném výkladu právního předpisu [§241a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], a zasáhl tak do stěžovatelčina práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Další procesní postup bude tedy v režii Nejvyššího soudu, který bude znovu hodnotit zjištěné skutečnosti případu a námitky stěžovatelky v duchu metodiky uvedené v tomto nálezu výše, neboť Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 9).
Otázkou nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem netřeba se v řízení o ústavní stížnosti zabývat, jelikož nálezem Ústavního soudu nastala nová situace.
Názor vedlejšího účastníka k rozsahu stížnostního petitu není akceptovatelný. Stěžovatelka se z povahy věci domáhá zrušení takové části rozhodnutí, jíž jí nebylo vyhověno, a v rozsahu, v jakém spatřuje porušení svých práv. V drtivé většině případů pochybení soudu doléhá na celé jeho rozhodnutí a Ústavnímu soudu nezbude, než je zrušit v plném rozsahu; jinak tomu může být u výroku nařizujícího povinnost omluvy za větší počet uveřejněných informací - ten dovoluje vytřídit jen takové, jejichž uveřejnění se nedotýká osobnostní integrity žalobce, a v takto omezeném rozsahu rozhodnutí obecného soudu zrušit.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu porušilo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a omezilo její právo svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž by bylo toto omezení důvodné z hlediska ochrany cti a dobré pověsti žalobce, Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušil.
Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; výše již bylo vyloženo, že ani rozsudek soudu nalézacího, ani rozsudek soudu odvolacího neshledává Ústavní soud z hlediska ústavnosti bezchybnými, avšak nápravy vad těchto rozhodnutí lze dosáhnout i v dalším řízení před obecnými soudy.
Za souhlasu účastníků upustil Ústavní soud podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.