ECLI:CZ:US:2019:2.US.3342.19.1
sp. zn. II. ÚS 3342/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Háky, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 392/2019-628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, že stěžovatel, jako oprávněná osoba ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů podal žalobu o nahrazení projevu vůle, o níž po připuštění změny žaloby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 výrokem II. rozsudku ze dne 9. 10. 2017 č. j. 9 C 100/2011-517 tak, že nahradil projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "vedlejší účastník") k uzavření smlouvy se stěžovatelem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. X1, v k.ú. Hostavice, parc. č. X2, parc. č. X3 obě v k.ú. Vysočany a parc. č. X4 v k.ú. Hloubětín, vše v obci P., jako náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nelze stěžovateli vydat. Městský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvého stupně přezkoumal a rozhodl tak, že výrokem I. svého rozsudku ze dne 15. 6. 2018 č. j. 14 Co 129/2018-579 rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku II. o věci samé změnil tak, že se nahrazuje projev vůle vedlejšího účastníka k uzavření v tomto výroku specifikované smlouvy o převodu pozemku parc. č. X1, v k.ú. Hostavice, o výměře 6.419 m2, a ohledně ostatních pozemků vydaných rozsudkem soudu prvního stupně žalobu zamítl. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 392/2019-628 rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2018 č. j. 14 Co 129/2018-579 v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. X1, k.ú. Hostavice a dále v nákladových výrocích II. a III. zrušil, a současně také zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 10. 2017 č. j. 9 C 100/2011-517 v části výroku II., týkajícího se pozemku X1 v k.ú. Hostavice, a dále v nákladovém výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť v jeho případě jde o výjimku, kdy protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze napravit jiným způsobem. Stěžovatel se domnívá, že protiústavnost (porušení pravidel spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování, porušení principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání) tkví v protichůdném rozhodování Nejvyššího soudu v případech týkajících se restitučního nároku stěžovatele. V důsledku porušení ústavních práv stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu údajně hrozí stěžovateli rozsáhlé újmy spočívající v revokaci již pravomocných rozhodnutí, prolomení právní jistoty a narušení obecné důvěry v právo. Protože Obvodní soud pro Prahu 9 (a případně odvolací soud) je nyní vázán závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, nezbývá mu, než pokračovat v protiústavním soudním procesu. Pokud by Ústavní soud setrval na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se podle stěžovatele další část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly, jelikož případné vybočení Nejvyššího soudu z mezí spravedlivého procesu nemohou soudy nižších instancí korigovat a ústavněprávní ochrana práv stěžovatele by byla skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo částečně zrušeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 i Městského soudu v Praze. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným a definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci Nejvyšším soudem. Stěžovatel sice ve své stížnosti poukazuje na možnost, že Ústavní soud může zasáhnout i do neskončených řízení proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena, avšak nikterak neargumentoval ve smyslu, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jak požaduje §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro případ umožnění nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani stěžovatele namítány výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka