ECLI:CZ:US:2017:2.US.3352.16.1
sp. zn. II. ÚS 3352/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva - Jižní svahy, adresa Josefa Kainara 904, 721 00 Ostrava - Svinov, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, č. j. 26 Cdo 5024/2015-305, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Nejvyšší soud postupem podle §243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř. změnil rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 26 Cdo 5024/2015-305, předchozí měnící rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2015, č. j. 7 Cmo 497/2013-266, jakožto soudu odvolacího, tak, že potvrdil prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2013, č. j. 71 Cm 213/2007-236, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal vyslovení neplatnosti části usnesení shromáždění vlastníků jednotek. S ohledem na rozhodnutí ve věci samé změnil částečně i výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
3. V projednávané věci se žalobce domáhal jednak vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, jímž byly zvýšeny zálohy do fondu oprav o 50% od 1. října 2006, jednak vyslovení neplatnosti usnesení, jímž byla pověřena správou domu "firma paní Glosové". Usnesení o zvýšení záloh do fondu oprav bylo přijato za účelem zajištění prostředků na teprve plánovanou opravu střechy předmětného domu, o níž však tehdy ještě rozhodnuto nebylo. Nejvyšší soud konstatoval, že záležitosti řešené předmětnými usneseními nezasahují do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, jehož závěry byly akceptovány i Ústavním soudem v usnesení ze dne 27. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 60/09), a proto nelze pokládat za správný právní názor odvolacího soudu, že uvedená usnesení shromáždění představují rozhodnutí o důležitých záležitostech, k jejichž přezkoumání by přehlasovanému vlastníku (v daném případě žalobci) svědčilo právo obrátit se na soud postupem podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Teprve pokud by se o opravě, či jiné záležitosti související s domem, která bude financována z prostředků takto získaných do fondu oprav, rozhodovalo v budoucnu, lze ve vztahu k takovému usnesení uvažovat o důležité záležitosti ve smyslu výše citovaného ustanovení. Nejvyšší soud dále doplnil, že usnesení týkající se zvýšení záloh do fondu oprav sice zasahuje do majetkové sféry vlastníků jednotek v tom smyslu, že budou z tohoto titulu platit více než v dřívější době, nelze však přehlédnout, že přece jen jde o "pouhé" zvýšení (navíc nikoli extrémní) záloh a možné výdaje z takto vybraných prostředků budou moci vlastníci bytových jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích souvisejících s domem, které budou projednávány na budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani vyloučit úvahu o "důležité záležitosti". V této souvislosti uzavřel, že byť se tedy dané usnesení dotkne finanční sféry vlastníků jednotek, jde ve své podstatě jen o usnesení související s obvyklou správou domu.
4. Ve vztahu k usnesení, na jehož základě byla správou domu pověřena firma paní Glosové, pak rovněž neshledal, že by se jednalo o důležitou záležitost. Vyšel přitom ze specifické povahy vlastnického práva založeného zákonem o vlastnictví bytů. Uvedl, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností. Nejvyšší soud se přihlásil k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001 sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem, který Nejvyšší soud provedl ve vztahu k usnesení shromáždění vlastníků o zvýšení záloh do fondu oprav. Namítá, že ve smyslu §15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů musí být zálohy spojeny s konkrétními opravami společných částí domu. V daném usnesení se však neuvádí, na jakou konkrétní opravu společných částí domu je takto schválená záloha určena. Schází v něm i další náležitosti jako je cena opravy, stanovení výše podílu, který připadá na 1 m2 podlahové plochy nebo termín opravy. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že bez určení konkrétní opravy nelze na základě takto přijatého usnesení vymáhat zálohy do fondu oprav. Nejvyšším soudem učiněný výklad zasahuje podle názoru stěžovatele do jeho práva vlastnit majetek, neboť může nastat situace, kdy členové společenství vlastníků jednotek budou neustále hradit zálohy nebo jiné platby na opravy, aniž by tyto opravy musely proběhnout. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě usnesení, jímž byla správou domu pověřena firma paní Glosové, se jedná o důležitou záležitost. Uvedené usnesení je podle jeho názoru obecné, neurčité a nesrozumitelné, a proto by měla existovat možnost jeho soudního přezkumu.
III.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. V předložené ústavní stížnosti stěžovatel namítá především porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jež spatřuje v nesprávném právním posouzení věci Nejvyšším soudem, když nesouhlasí s jeho interpretací pojmu "důležitá záležitost" ve smyslu §11 odst. 3 třetí věta zákona o vlastnictví bytů. K tomu lze v obecné rovině uvést následující: interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. O neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo jít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). O žádný takový případ se však nejedná.
8. V dané věci Nejvyšší soud podal jednoznačný výklad pojmu "důležitá záležitost", který Ústavní soud nepovažuje za ústavně nesouladný, neboť se pohybuje v intencích názoru akceptovaného již v minulosti Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 27. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 60/09), jak ostatně správně připomenul Nejvyšší soud. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že výše zálohy, kterou je nutné platit do fondu oprav, se musí vztahovat ke konkrétní, shromážděním vlastníků odsouhlasené, realizaci oprav. Je zřejmé, že fond oprav je zřizován za účelem finančního zajištění potřebné údržby či oprav, které bude nezbytné provést v budoucím období. Potřeba takových oprav může vyvstat dříve či později, ale v okamžiku schvalování výše zálohy nemusí být zjevná. Úvaha stěžovatele, že k realizaci opravy nemusí vůbec dojít je čistě hypotetická, přičemž si lze jen stěží představit, že by bylo v zájmu vlastníků nechat nemovitost chátrat bez potřebné údržby a oprav. Obdobně Ústavní soud rovněž nemá výhrady vůči závěru Nejvyššího soudu ve vztahu k usnesení shromáždění vlastníků o pověření firmy paní Glosové správou domu. Ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů dává přehlasovanému vlastníkovi možnost obrátit se na soud, čehož stěžovatel využil a je pak věcí obecných soudů, aby případně ochránily práva přehlasovaných vlastníků proti excesům vlastnické většiny.
9. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu