ECLI:CZ:US:2002:2.US.336.01
sp. zn. II. ÚS 336/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelů A. E. a O. D., zastoupených advokátem JUDr. K. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 6 C 1176/94, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Co 394/2000, a za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JAWA, s. p., se sídlem Týnec nad Sázavou, a Ministerstva financí ČR, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále
jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve
shodě s citovaným zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm.
a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu] (k tomu také viz níže),
napadli navrhovatelé (stěžovatelé) rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Co 394/2000, jakož
i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 1. 2000, sp. zn.
6 C 1176/94, neboť mají za to, že rozhodnutími soudů obou stupňů
byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl.
11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu,
rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta žaloba
stěžovatelů, na základě níž se domáhali, aby soud uložil vedlejším
účastníkům řízení jakožto žalovaným uzavřít s nimi dohodu na
vydání parcel č. 3876 s objektem továrny bez čísla popisného,
p.č. 3879, p.č. 3880, p.č. 3881, p.č. 3882, p.č. 3877 se stavbou
č.p. 1080, p.č. 3871 se stavbou č.p. 798, p.č. 3878, p.č. 3873/2
a p.č. 3872 s domem č.p. 798, zapsaných na LV č. 1113 pro k. ú.
Mělník. Svůj závěr okresní soud odůvodnil tím, že předmětné
nemovitosti, jež náležely A. E., otci stěžovatelů, byly znárodněny
podle §1 odst. 1 bodu 8 písm. a) dekretu presidenta republiky č.
100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
(dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), když ministr průmyslu na
základě §1 odst. 4 citovaného dekretu vyhláškou č. 238/1946 Ú.l.
stanovil, že podnik J. E. se sídlem v Praze, do něhož náležely dva
závody (v Praze a Mělníku), byl dnem 27. 10. 1945 znárodněn
zestátněním, neboť se k tomuto dni jednalo o podnik se zařízením
pro výrobu vodního skla. V uvedené vyhlášce se stanovilo, že stát
nabývá do vlastnictví znárodněný podnik, a to veškeré nemovitosti,
budovy a zařízení sloužící provozu podniku, veškeré příslušenství
podniku, jakož i v rozsahu vyplývajícím z §4 odst. 2 citovaného
dekretu veškeré pomocné podniky a pomocné závody náležející
vlastníku podniku. Tím byl dle názoru soudu jednoznačně stanoven
rozsah znárodnění i pro závod v Mělníku, který provozoval jeho
majitel A. E., jenž byl dle pozemkové knihy zapsán jako vlastník
předmětných nemovitostí. Z výše uvedeného soud vyvodil, že
k přechodu nemovitostí na stát došlo přede dnem 25. 2. 1948, tedy
mimo dobu rozhodnou podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Žalobě by dle soudu prvého stupně
nebylo možno vyhovět i v případě, že by ke znárodnění došlo - jak
uváděli stěžovatelé - až na základě výměru ministerstva průmyslu
ze dne 23. 5. 1950, č.j. 65.486/50-V-IV-2, jímž byly
konkretizovány číslem parcelním a popisným, jakož i katastrálním
územím, jednotlivé pozemky a objekty, na něž znárodnění dopadalo.
V tomto případě by se jednalo o znárodnění v rozporu s tehdy
platnými předpisy ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č.
87/1991 Sb., neboť citovaný výměr nebyl podepsán přímo ministrem,
a tak není možno postupovat podle §2 odst. 3 tohoto zákona, jenž
se týká případů, kdy došlo ke znárodnění v souladu s tehdy
platnými právními předpisy. V tomto ohledu bylo třeba uplatnit
nároky nikoliv podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon č. 92/1991 Sb."), ale podle zákona č. 87/1991 Sb., dle
kterého ve smyslu jeho §5 odst. 4 bylo třeba podat žalobu
v prekluzivní lhůtě (tj. do 1. 4. 1992), avšak tato žaloba byla
podána až po jejím uplynutí v roce 1994. Z výše uvedených důvodů
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů napadeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dle názoru
krajského soudu je pro vydání věci bez ohledu na to, zda se
postupuje podle §6 nebo §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
rozhodující, zda k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném
období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). V tomto ohledu dospěl
krajský soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že firma J. E.
byla znárodněna zestátněním (přechodem majetku na stát) vyhláškou
ministra průmyslu č. 238/1946 Ú.l., vydanou na základě dekretu č.
100/1945 Sb. Dle §1 odst. 1 bodu 8 písm. a) citovaného dekretu
nastal přechod vlastnického práva ze zákona ke dni jeho účinnosti
(27. 10. 1945). Vyhlášení znárodnění v úředním listě mělo pouze
deklaratorní význam, stejný význam měl i výměr ze dne 23. 5.
1950. "Deklaratornost" těchto dokladů je dle názoru soudu patrná
i z toho, že majetek firmy J. E. byl fakticky převzat již v roce
1946 a již od té doby byly závody provozovány Spolkem pro
chemickou a hutní výrobu. Dále krajský soud uvedl, že není
rozhodné, kdy došlo ke změně zápisu v pozemkové knize, neboť
k přechodu vlastnictví zde docházelo autoritativním výrokem
příslušných úřadů (znárodněním podle dekretu - ex lege) a nikoliv
smluvně. Stejně tak odmítl i námitku, že ke znárodnění došlo
protiprávně, protože v závodě v Mělníku nebylo vodní sklo
vyráběno. Podle §1 odst. 1 bod 8 písm. a) dekretu 100/1945 Sb.
bylo rozhodné, zda se v podniku nacházelo tovární zařízení pro
výrobu vodního skla, přičemž bylo prokázáno, že se v závodě toto
zařízení nacházelo. K tomu soud doplnil, že v dalším závodě A. E.
v Praze 7 se výroba vodního skla v malém rozsahu prováděla
a nacházelo se v něm zařízení na jeho výrobu, a tak dle §4 odst.
3 citovaného dekretu by ke znárodnění závodu v Mělníku došlo
i v případě, že by se v něm žádné zařízení na výrobu vodního skla
nebylo nenacházelo. Závěrem krajský soud poukázal na to, že se ve
smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS
375/98, zabýval otázkou, zda nedošlo ke zneužití citovaného
dekretu jako aktu politické perzekuce po 25. 2. 1948 například
tím, že by výměr vydaný až po tomto datu zahrnoval některé další
věci, jejichž znárodnění tento dekret nezamýšlel. To však zjištěno
nebylo, neboť ve výměru z 23. 5. 1950 byly uvedeny nemovitosti,
které minimálně od roku 1946 byly státem užívány jako znárodněné
a žádné další věci výměr neobsahoval. Vzhledem k tomu krajský soud
dospěl k závěru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát
došlo dnem 27. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období podle zákona č.
87/1991 Sb., a tak není důležité, zda byla žaloba uplatněna podle
§6 nebo podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v obou
případech je podmínkou pro úspěch ve věci, že věc přešla na stát
v rozhodném období.
Rozsudek Krajského soudu v Praze napadli stěžovatelé
dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne
15.10 2001, č. j. 28 Cdo 1604/2001-359, jako opožděné, odmítnuto.
Rozsudky soudů obou stupňů napadli stěžovatelé ústavní
stížností, v níž tvrdí, že obecné soudy nezvážily danou věc
z pohledu právních aspektů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze
dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96. Stěžovatelé vycházejí
z toho, že na základě dekretu č. 100/1945 Sb. měly být znárodněny
podniky, jejichž výrobní zaměření spadalo pod věcný rozsah tohoto
dekretu. Ke dni 27. 12. 1945 byla vydána vyhláška č. 238 Ú.l.
ministra průmyslu, v níž byl za znárodněný prohlášen podnik firmy
J. E. Uvedené akty však nezakládaly účinky znárodnění, ale tyto
byly naplněny teprve vydáním individuálního právního aktu - výměru
Ministerstva průmyslu ze dne 23. 5. 1950, čj. 65.486/50-V-IV-2,
v němž byl stanoven konkrétní rozsah a předmět tohoto znárodnění,
protože do okamžiku účinnosti tohoto výměru nebylo zřejmé, které
konkrétní majetkové hodnoty měly být znárodněním postiženy. Dle
názoru stěžovatelů pouze takto specifikovaný právní akt mohl
znamenat konkrétní právní důsledky spočívající v přechodu
vlastnického práva na stát. Vzhledem k této skutečnosti došlo ke
znárodnění firmy J. E. v rozhodném období, což právně stvrzuje
i změna zápisu vlastníka nemovitostí v pozemkových knihách.
V návaznosti na výše uvedené stěžovatelé poukazují na to, že výměr
ministra průmyslu ze dne 23. 5. 1950 se odvolává na zákon č.
114/1948 Sb., kterým byl změněn dekret č. 100/1945 Sb., když na
základě tohoto zákona došlo ke změně znárodňovací praxe za účelem
jejího přizpůsobení potřebám nastupujících
společensko-ekonomických změn ve společnosti. Právě s ohledem na
tuto změnu znárodňovacího předpisu je nutné změnu vlastnictví
zařadit do období nejdříve po datu účinnosti zákona č. 114/1948
Sb.
Dle názoru stěžovatelů, kteří se opětovně odvolávají na výše
uvedený nález Ústavního soudu, byly splněny podmínky §2 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., neboť majetek byl znárodněn podle předpisů
vydaných v letech 1945 -1948, ke znárodnění došlo až v rozhodném
období a za toto znárodnění nebyla poskytnuta žádná náhrada.
Z tohoto důvodu jim svědčí právo ve smyslu §47 odst. 3 zákona č.
92/1991 Sb. Pokud obecné soudy jejich žalobu zamítly, došlo
k porušení ústavně zaručeného práva čl. 11 Listiny, neboť bylo
stěžovatelům upřeno právo nabýt zpět jejich majetek, který jim dle
zákona náleží, čl. 1 Listiny, když stěžovatelé byli znevýhodněni,
pokud jde o možnost nabýt zpět svůj majetek a uplatnit toto právo
u soudu, čl. 36 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR, neboť soudy porušily
ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i čl. 37
Listiny, protože neměli v řízení před soudem stejný prostor ke
tvrzení a návrhům jako vedlejší účastníci (tj. žalovaní), když
argumentace ohledně nevypořádané náhrady nebyla soudem druhého
stupně vzata v úvahu a tento soud se tímto problémem nevypořádal.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhují napadené rozsudky zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní
stížnosti. Okresní soud v Mělníku, jakož i Krajský soud v Praze
plně odkázaly na odůvodnění jimi vydaných rozsudků. Stejně tak si
Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. První
vedlejší účastník, JAWA, s. p., uvedl, že odvolací soud se ve svém
rozhodnutí řídil zákonem, když správně stanovil okruh osob, na něž
se vztahuje §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž nepřehlédl
ani citovaný nález Ústavního soudu, jak uvedli stěžovatelé.
Ministerstvo financí k výzvě Ústavního soudu uvedlo, že ve sporu
není pasivně legitimováno, neboť podle §4 zákona č. 87/1991 Sb.
neměl jeho právní předchůdce (Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci) předmětné nemovitosti ve svém držení.
Ty byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. v držení subjektu
M., s. p. Dle názoru ministerstva, pokud by bylo znárodnění
zrealizováno až na základě výměru ministerstva průmyslu ze dne
23. 5. 1950, jednalo by se o znárodnění v rozporu s tehdy platnými
předpisy dle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., neboť na
základě citovaného dekretu rozhodoval pro podniky výlučně ministr
průmyslu, jenž své právo nemohl na nikoho převést, avšak výměr ze
dne 23. 5. 1950 byl podepsán někým "za ministra". Podané žalobě
pak nemohlo být vyhověno, neboť by byla podána po uplynutí
prekluzivní lhůty dle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde
o odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997,
sp. zn. II. ÚS 192/96, vedlejší účastník uvádí, že jak §2 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb., tak §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
předpokládaly splnění podmínky, že k odnětí majetku došlo
v rozhodném období a že nebyla vyplacena příslušná náhrada.
Nevyplacení náhrady samé nepředstavuje vznik restitučního nároku,
aniž by současně nebyl předmětný majetek odňat po 25. 2. 1948, což
v daném případě nenastalo. Dle názoru tohoto vedlejšího účastníka
je citovaný nález ústavního soudu založen na tom, že nikoliv
samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady je prvkem
protiprávnosti, který představuje postup porušující obecně
uznávaná lidská práva ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. S tímto tvrzením vedlejší účastník nesouhlasí, když
uvádí, že podle §2 odst. 3 tohoto zákona se postupem porušujícím
obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí podle tohoto zákona
takové jednání, které je v rozporu se zásadami uvedenými v §1
odst. 1 citovaného zákona. Přitom základní podmínkou pro vznik
nároku podle §1 zákona č. 87/1991 Sb. je skutečnost, že křivda
byla způsobena v rozhodném období. Podmínky, za nichž dochází ke
zmírnění křivd pro daný případ, pak ve smyslu §2 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. stanovuje zákon č. 92/1991 Sb. Dle názoru
vedlejšího účastníka ve shora uvedeném případě (sp. zn. II. ÚS
192/96) došlo k prolomení zásady rozhodného období za situace, kdy
restituční nároky byly řešeny v souladu s ní, což by mohlo založit
nejednotný postup soudů. Dále má vedlejší účastník za to, že
uvedený nález nemá všeobecnou závaznost. Z těchto důvodů navrhuje
ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány
předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť bylo zjištěno, že
stěžovatelé ve věci podali dovolání, jež však bylo odmítnuto pro
opožděnost. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti
rozsudku krajského soudu vzhledem k důvodu, který stěžovatelé
v dovolání uplatnili (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nebyla dána ani podle §238
ani §239 o. s. ř. (ve spojení s částí dvanáctou, hlavou I, bodem
17. zákona č. 30/2000 Sb.), má Ústavní soud za to, že stěžovatel
vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně
jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Pokud jde o posouzení ústavní stížnosti po stránce věcné,
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není
vrcholem soustavy obecných soudů čl. 81 a čl. 90 Ústavy České
republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávají
ochrany základních práv zakotvených v Listině a Úmluvě, přezkoumal
Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná
stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názory
obecných soudů, jež zamítly jejich žalobu na uložení povinnosti
vedlejším účastníkům uzavřít se stěžovateli dohodu na vydání
předmětných nemovitostí s odůvodněním, že pro přiznání
restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. nebyla splněna
podmínka, že k odnětí vlastnického práva došlo v období do 25. 2.
1945 do 1. 1. 1990 (tj. v rozhodném období) ve smyslu §2 odst.
3 citovaného zákona, přičemž stěžovatelé tvrdí, že v tomto ohledu
věc byla posouzena nesprávně, když předmětné nemovitosti byly
znárodněny až v roce 1950, resp. až v tomto roce došlo k jejich
přechodu na stát, a současně se dovolávají se nálezu Ústavního
soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96 (publ.: Ústavní
soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, č. 129).
V §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je zakotven
zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez
vyplacení příslušné náhrady (provedené na základě předpisů
o znárodnění z let 1945 až 1948). Podmínkou pro vznik restitučního
nároku v takovémto případě však je, že k odnětí vlastnického práva
došlo v rozhodném období (tj. od. 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
V souzeném případě je pak sporným momentem, zda tato podmínka byla
naplněna. K tomu je úvodem třeba poznamenat, že danou otázkou se
shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96
nezabýval, a tak pro posouzení správnosti právního názoru obecných
soudů z něj nelze vycházet. Naopak je třeba vzít v úvahu názor
pléna Ústavního soudu, vyslovený v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp.
zn. Pl. 1/95, (publ.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 3, č. 32), dle kterého je možno rozlišovat mezi přechodem
a převodem vlastnického práva; o přechod vlastnictví jde
v případech autoritativních výroků (ať soudů nebo úřadů), přičemž
odpověď na otázku, zda a kdy došlo ke zmíněnému přechodu
vlastnictví, je třeba hledat v příslušných ustanoveních
vztahujících se k uvedeným výrokům. Dále se v citovaném nálezu
uvádí, že byla-li v případech přechodu vlastnictví k nemovitostem
předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví intabulace, musela
tato podmínka být v lex specialis výslovně uvedena.
V souladu výše uvedenými závěry pak Ústavní soud zkoumal,
k jakému okamžiku došlo v souzeném případě k přechodu vlastnického
práva. Dle §1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se dnem jeho
vyhlášení znárodňují zestátněním níže uvedené podniky; dle §1
odst. 4 citovaného dekretu ministr průmyslu vyhlásí s účinkem
doručení v Úředním listě, které podniky byly tímto dekretem
znárodněny. Podle §4 odst. 1 cit. dekretu nabývá stát vlastnictví
znárodněných podniků v rozsahu uvedeném v odst. 2 až 5.
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že k přechodu vlastnictví
docházelo ex lege s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945 (viz shodně
nález ze dne 18. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 375/98; publ.: Ústavní
soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 115), za
předpokladu, že byla splněna podmínka vyhlášení dle §1 odst. 4
citovaného dekretu.
Vzhledem ke skutečnosti, že uvedený dekret neobsahoval jako
podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu
vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové
knihy, a argumenty stěžovatelů, že k zápisu došlo až dne 23. 5.
1950, nelze tedy pokládat za relevantní. Protože v daném případě
došlo v souladu s §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. v Úředním
listě k vyhlášení znárodnění daného podniku - firmy "J. E."
vyhláškou č. 238 ze dne 27. 12. 1945, lze dospět k závěru, že
k přechodu vlastnického práva na stát došlo ke dni 27. 10. 1945.
Poukazují-li stěžovatelé na skutečnost, že účinky znárodnění
byly založeny až výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 23. 5.
1950, čj. 65486/50-V-IV-2, vydaným na základě zákona č. 114/1948
Sb., kterým byl dekret č. 100/1945 Sb. novelizován, je třeba
uvést, že ke znárodnění (a tedy i přechodu vlastnického práva)
dochází, jak bylo výš uvedeno, k datu uvedeném v příslušném
právním předpise. Nelze sice opomenout, že výše uvedený výměr
Ministerstva průmyslu vycházel již ze zákona č. 114/1948 Sb.,
avšak tato skutečnost by byla rozhodující tehdy, pokud by
znárodnění příslušného majetku umožňoval až tento zákon. V takovém
případě by k přechodu věci na stát docházelo nejdříve ke dni 28.
4. 1948, tj. v rozhodném období (viz např. nález ze dne 18. 12.
1997, sp. zn. IV. ÚS 136/97; publ.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 9, č. 167). I touto možností se obecné soudy
zabývaly, avšak dospěly k závěru, že žádné další věci tímto
způsobem znárodněny nebyly. Tuto skutečnost ostatně ani
stěžovatelé v ústavní stížnosti nenamítají.
Závěrem je třeba poznamenat, že i kdyby Ústavní soud pojem
"odnětí" vlastnického práva", uvedený v §2 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., neztotožňoval (pouze) s právním přechodem majetku na
stát, ale (až) se zbavením vlastníka užívat všech atributů
vlastnického práva (tento aspekt je zmiňován ve shora uvedeném
nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. IV. 136/97),
pak ani v tomto případě by nebyl restituční důvod dán, neboť, jak
vyplynulo z příslušného soudního spisu, původní vlastník svá práva
k předmětným nemovitostem, jakožto majetkové podstatě firmy J. E.,
nemohl vykonávat vzhledem k tomu, že tato majetková podstata byla
začleněna již v roce 1946 do nově zřízeného subjektu (Spolek pro
chemickou a hutní výrobu). To ve svém důsledku vylučuje
eventualitu, že by došlo ke zneužití dekretu č. 100/1945 Sb. jako
aktu politické perzekuce v rozhodném období.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že právní
závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho
nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky
protiústavnosti. Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní
stížnost v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. června 2002