ECLI:CZ:US:2013:2.US.3406.10.1
sp. zn. II. ÚS 3406/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 14. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3406/10 ve věci ústavní stížnosti Renaty Pohlodkové, právně zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 3. 2009 č. j. 29 Nc 351/2009-5, jímž byla na základě rozhodčího nálezu nařízena exekuce na majetek stěžovatelky, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2010 č. j. 9 Co 548/2010-54, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a ACM Money Česká republika, a. s., (nyní ACEMA Credit Czech, a. s.) jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2010 č. j. 9 Co 548/2010-54 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem splňujícím náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž namítala porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 31. 10. 2006 uzavřela se společností ACM Money Česká republika, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice") tzv. smlouvu o smlouvě budoucí o úvěru, a to v rámci osobní návštěvy zástupce společnosti v jejím bydlišti. Smlouva jí byla prezentována jako předběžný podklad nutný pro vyhodnocení možnosti poskytnout jí úvěr. Smlouva o smlouvě budoucí byla konstruována jako typická formulářová smlouva dodavatele, která fakticky neobsahuje svobodné smluvní ujednání dvou stran a do níž nemůže spotřebitel nijak zasahovat. Stěžovatelka od žádosti o posouzení možnosti uzavřít smlouvu o úvěru vzápětí odstoupila. Součástí smlouvy bylo ujednání, že veškeré majetkové spory v budoucnu vzniklé z uzavírané smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o rozhodčím řízení") s vyloučením pravomoci obecných soudů jedním rozhodcem, který bude jmenován jednatelem společnosti HONESTA, s. r. o., se sídlem v Liberci, Zeyerova 560, ze seznamu rozhodců vedeného společností podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení jí vydaného nebo jediným rozhodcem jmenovaným podle rozhodčího a poplatkového řádu vydaného společností Sdružení rozhodců, s. r. o., se sídlem Brno, Příkop 8. Rozhodčí řízení mělo být ujednáno jako pouze písemné.
Vedlejší účastnice, přestože byla stěžovatelkou bez zbytečného prodlení seznámena s tím, že o posouzení své úvěrové bonity již nemá zájem, podala dne 29. 12. 2006 rozhodčí žalobu u rozhodce Sdružení rozhodců, s. r. o. Rozhodce JUDr. Bc. Martin Kulhánek rozhodl dne 8. 2. 2007 rozhodčím nálezem, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 16 550 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % denně ode dne 7. 12. 2006 až do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 100 Kč denně ode dne 7. 12. 2006 až do zaplacení a na nákladech řízení 14 541,80 Kč. Vedlejší účastnice, byť podnikatelský subjekt disponující dostatečnou rutinou v uplatňování svých nároků v rozhodčím řízení, se nechala v rozhodčím řízení dle stěžovatelky zcela nadbytečně zastoupit advokátem, čímž opět navýšila požadované náklady.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě byla k návrhu vedlejší účastnice nařízena na základě rozhodčího nálezu na majetek stěžovatelky exekuce. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se nezabýval neplatností ujednání o rozhodčím řízení a nicotností rozhodčího nálezu, ačkoli k tomu byl při ústavněprávně souladném a eurokonformním výkladu příslušných právních norem povinen.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy byly povinny při respektování ústavněprávně souladného a eurokonformního výkladu občanskoprávních ustanovení na ochranu spotřebitele (§51a a násl. občanského zákoníku, zejména §55 a 56) dojít k právnímu závěru, že údajné "sjednání" rozhodčí doložky ve smlouvě ze dne 31. 10. 2006 je vzhledem ke všem okolnostem od počátku neplatné a nemohlo být základem pro vynětí věci z pravomoci obecných soudů. Ústavně souladnou a eurokonformní interpretací relevantních právních norem měly obecné soudy dospět k závěru, že popsaným způsobem sjednaná a následně realizovaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná a následně vzešlý rozhodčí nález je právně nepoužitelným podkladem pro nařízení exekuce.
Dne 15. 11. 2010 rozhodl Okresní soud v Opavě usnesením sp. zn. 29 Nc 351/2009 tak, že se přerušuje nařízená exekuce a stěžovatelce se ukládá, aby do 30 dnů podala u Městského soudu v Brně návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Podle sdělení advokáta bylo uvedené rozhodnutí soudu doručeno stěžovatelce dne 6. 5. 2011 a ta ve stanovené lhůtě návrh u Městského soudu v Brně podala. Městský soud v Brně návrh stěžovatelky rozsudkem ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 17 C 100/2011 zamítl. Podle sdělení advokáta stěžovatelky ze dne 15. 3. 2012 podala stěžovatelka odvolání pouze do výroku o nákladech řízení, přičemž zamítavý výrok I nabyl právní moci.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. Okresní soud v Opavě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a současně poukázal na přerušení exekuce. Krajský soud v Ostravě je názoru, že ústavní stížnost není důvodná, a podle něj nelze rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě označit za nepřiměřenou. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Ústavní soud po posouzení argumentace ústavní stížnosti a přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a poté, kdy rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu, shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do činnosti obecných soudů zasáhne Ústavní soud jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jak Ústavní soud z odůvodnění usnesení odvolacího soudu zjistil, potvrdil usnesení okresního soudu o nařízení exekuce z toho důvodu, že soud není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož výrokem je zavázán, a je povinen z něj vycházet. Námitky ve vztahu k rozhodčímu nálezu jsou podle něj irelevantní.
Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval ve svých nálezech ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155), ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9), dostupných též na http://nalus.usoud.cz. V prvních dvou Ústavní soud vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, že v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (tj. např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu). Jedná-li se však o posuzování otázky, zda v dané věci byl rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, vyslovil Ústavní soud názor, že odvolací soud byl povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, konkrétně jeho tvrzením, že žádnou smlouvu (a tedy ani rozhodčí doložku) s oprávněným nepodepsal (a tudíž jí ani nemůže být vázán). V souvislosti s ustanovením §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. Ústavní soud uvedl, že z něho nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení, neboť účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 Ústavní soud na straně jedné uznal, že soud v exekučním řízení nemohl zkoumat platnost smlouvy a přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti, na straně druhé konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že smlouvu s oprávněným vedlejším účastníkem nikdy nepodepsala, a tudíž jí nemůže být vázána, týkala se tato její námitka i rozhodčí doložky vtělené do smlouvy, a tím i přímo pravomoci rozhodce. Z hlediska nyní souzené věci je především významná další úvaha Ústavního soudu, že - bez ohledu na námitku zpochybňující platnost celé smlouvy - ujednání o rozhodčí doložce "STARLIFE, s. r. o., si vyhrazuje právo rozhodnout, zda se v případných majetkových sporech, které vzniknout při poskytování služeb, bude spor řešit ve správním řízení u ČTÚ nebo v rozhodčím řízení před rozhodcem, případně rozhodci, určenými dle Jednacího řádu a Poplatkového řádu vydanými Rozhodčím institutem v Praze ..." neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce [v daném ohledu Ústavní soud odkázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jímž došlo ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce, i na svou "nálezovou" judikaturu verifikující náhled Nejvyššího soudu na transparentnost výběru rozhodce, konkrétně pak na nález ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171) a také na nálezy výše uvedené (sp. zn. I. ÚS 871/11 a sp. zn. I. ÚS 199/11)]. Následně Ústavní soud dovodil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, resp. že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout a námitky v tomto směru vznesené zcela pominul. Na doplnění je možno uvést, že v již zmíněném usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.
Stěžovatelka ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu, kterým byla proti ní nařízena exekuce, jednak poukazovala na trestní řízení vedené ve věci trestného činu lichvy proti místopředsedovi představenstva společnosti (oprávněné) a v této souvislosti poukázala rovněž na rozhodčí řízení u rozhodce, kterého vždy předem vybrala sama společnost.
Odvolací soud však námitku odmítl v podstatě jako irelevantní s tím, že nesměřuje vůči skutečnosti, že exekuční titul nebyl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci. To je však v rozporu s názorem vyjádřeným v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11, tedy že se jedná o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.
Podle Ústavního soudu nevylučuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013 (N 9/68 SbNU 153)]. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011) takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatelka v řízení před Krajským soudem v Ostravě nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítla.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (viz výše)]. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.
V otázce neplatnosti rozhodčí doložky v příslušné smlouvě lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 (U 6/63 SbNU 551), v němž Ústavní soud konstatoval: "Pokud však subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce ,soudem' nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Jinak řečeno, jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr ,soudem', tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná."
Z uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu vyhověl a toto rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky postačí zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, který při novém projednání opravného prostředku (odvolání) stěžovatelky posoudí, zda výše jmenovaný rozhodce vůbec disponoval pravomocí spor rozhodnout.