ECLI:CZ:US:2007:2.US.347.07
sp. zn. II. ÚS 347/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2007, č. j. KZn 3035/2003-50, a usnesení Obvodního státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 8. června 2006, č. j. 1 Zn 3608/2004-38, spojenou s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 6. února 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 8. června 2006, č. j. 1 Zn 3608/2004-38, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žádný státní zástupce uvedeného státního zastupitelství není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli coby podezřelému, usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2007, č. j. KZn 3035/2003-50, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele. Současně se stěžovatel domáhá, aby bylo vysloveno porušení práv stěžovatele, a aby bylo účastníkům řízení zakázáno v porušování jeho práv. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3, a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle čl. 2, čl. 3, čl. 10, čl. 12 a čl. 17 Smlouvy o založení Evropského společenství, a podle Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb.m.s.). Současně stěžovatel navrhl, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství položena předběžná otázka, zda Trestněprávní úmluvu o korupci je možno v případě porušování závazků členskou zemí Evropské unie z této či obdobné normy Evropské unie, považovat za právní institut, podle kterého se lze s odvoláním na Smlouvu o založení Evropského společenství přímo domáhat ochrany práv vůči státním orgánům této členské země Evropské unie.
Z tvrzení stěžovatele a z jím předložených listin Ústavní soud zjistil, že dne 7. listopadu 2005 byl stěžovatel se souhlasem státního zástupce policejním orgánem jako podezřelý zadržen a následně předveden k podání vysvětlení, které bylo provedeno následujícího dne. Jednalo se o věc vedenou policejním orgánem pod ČTS:ORII-7031/OHK2-2004 k trestnímu oznámení správce konkursní podstaty OSAN o. p., pro podezření z trestných činů podle §255 odst. 1 a 3 a §128 odst. 2 trestního zákona. Těch se měl stěžovatel dopustit tím, že jako správce konkursní podstaty uvedené společnosti vyplatil poradenské firmě oproti smlouvě vyšší odměnu za zpeněžení majetku úpadce, a další osobě vyplatil odměnu za činnost k zajištění prodeje majetku úpadce, ačkoliv ji měla vyplatit prve uvedená poradenská firma, a nepředal novému správci konkursní podstaty veškeré podklady. V rámci podání vysvětlení vznesl námitku podjatosti všech státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. O této námitce bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 8. června 2006, č. j. 1 Zn 3608/2004-38, rozhodnuto tak, že žádný státní zástupce uvedeného státního zastupitelství není vyloučen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2007, č. j. KZn 3035/2003-50, zamítnuta jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně vytýká policejním orgánům, že mu korespondenci doručovali na adresu jeho trvalého bydliště, ačkoliv jim bylo známo, že se tam nezdržuje a poštu přebírá na adrese své kanceláře. To považuje za nátlak na svoji osobu k tomu, aby se vzdal svých nároků vůči České straně sociálně demokratické. Považuje za nelidské a ponižující, že byl ze stejného důvodu se souhlasem státního zástupce zadržen na státních hranicích a eskortován k podání vysvětlení policejnímu orgánu. Nesouhlasí s tím, že námitku podjatosti proti státním zástupcům Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 projednal jeden z nich. Dále se dovolává závaznosti a přednostní účinnosti Trestněprávní úmluvy o korupci a tvrdí, že nebyl splněn závazek uvést s ní do souladu tuzemské právo, neboť zákonné vymezení úplatku je užší. Postup policejních orgánů a státních zástupců ve své věci nepovažuje za běžný a dovozuje z toho jejich úmysl poskytnout tím nepatřičnou výhodu České straně sociálně demokratické, jejíž zástupci do 4. září 2006 ovládali Ministerstvo vnitra, do něhož policejní orgány náleží. Míní, že pokud by závazky vyplývající z Trestněprávní úmluvy o korupci byly splněny, nepochybně by dosáhl zastavení pokusů o svoji kriminalizaci. S ohledem na společný postoj ze dne 6. října 1997, přijatý Radou Evropské unie na základě čl. K. 3 Smlouvy o Evropské unii o jednáních v Radě Evropy a OECD v oblasti boje proti korupci (97/661/SVV), a na rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. července 2003 o boji proti korupci v soukromém sektoru (2003/568/SVV) dovozuje, že Trestněprávní úmluva o korupci je součástí komunitárního práva. Pro případ, že by Soudní dvůr Evropských společenství doposud neřešil přímou aplikovatelnost Trestněprávní úmluvy o korupci v případě porušení smluvního závazku některé z jejích stran, navrhuje položení výše uvedené předběžné otázky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda je namístě položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropských společenství. Trestněprávní úmluva o korupci je instrumentem vytvořeným na půdě Rady Evropy a z toho důvodu se nemůže jednat o komunitární právo (srov. Blahož, J., Klíma, K., Skála, J. a kol.: Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. str. 119). Věcně se přitom jedná o třetí pilíř unijního práva (Hlava VI. Smlouvy o Evropské unii), avšak nikoliv co do jeho formálních znaků. Na tom nemůže nic změnit ani společný postoj přijatý Radou Evropské unie (97/661/SVV) dne 6. října 1997, zřejmě v rámci přípravných prací na uvedené úmluvě, který členské státy Evropské unie "pouze" zavazoval k realizaci společných a unijních zájmů na půdě Rady Evropy a OECD v této věci. Nadto je z rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 22. července 2003 (2003/568/SVV) zřejmé, že se Evropská unie následně vydala cestou vlastní reglementace obdobné problematiky. Čl. 2 tohoto rámcového rozhodnutí totiž evidentně řeší problematiku upravenou i v čl. 7 a čl. 8 Trestněprávní úpravy o korupci. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatele, že je v pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, ať už podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství nebo podle čl. 35 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, vykládat právní úpravu obsaženou v Trestněprávní úmluvě o korupci. Není zde tedy vůbec prostor pro položení předběžné otázky, jak navrhuje stěžovatel, a proto byl tento jeho návrh odmítnut.
K vlastnímu rozhodování o podjatosti státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 - resp. toho z nich, který je v dané věci dozorovým státním zástupcem, protože vůči všem ostatním je daná námitka z ústavněprávního pohledu irelevantní - je třeba především uvést, že o takové námitce podle platné úpravy podústavního práva rozhoduje ten orgán činný v trestním řízení, kterého se týká (§31 odst. 1 trestního řádu). Tato právní úprava byla Ústavním soudem posuzována již ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 167/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 81. str. 77), a byla shledána ústavně souladnou. Na tomto právním názoru setrvává Ústavní soud i v nyní posuzovaném případě. Proto nelze protiústavním shledat postup, kdy o námitce stěžovatele směřující proti všem státním zástupcům daného státního zastupitelství rozhodoval v prvním stupni jeho vedoucí.
Ústavní soud se úlohou a postavením státního zastupitelství již zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 30. N. 105. str. 471). Dovodil, že státní zastupitelství není vybaveno nestranností v takovém slova smyslu, jako je tomu u obecných soudů.
K takové situaci však v daném případě vůbec nedošlo, protože nyní posuzované trestní řízení se vede z podnětu správce konkursní podstaty OSAN o. p. (tedy nikoliv vlády), a dřívější trestní stíhání stěžovatele (ČVS:OV5-925/20-93-99) bylo zahájeno o 40 dnů dříve, než k němu došel podnět z Úřadu vlády, a bylo následně zastaveno vyšetřovatelem, aniž by proti tomu dozorující státní zástupkyně cokoliv učinila.
Pokud jde o zadržení a předvedení stěžovatele k podání vysvětlení, Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost nesměřuje svým návrhem proti tomuto zásahu do osobní svobody, a proto by ani v případě, že by byl shledán postup dozorující státní zástupkyně extrémně protiprávním, nebyl dán prostor pro pozitivní rozhodnutí Ústavního soudu. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení vyplývá, že k výtce stěžovatele, že mu měly být policejní obsílky adresovány do jeho advokátní kanceláře, byl stěžovatel konfrontován s tím, že se policejní obsílka z takto udané adresy vrátila jako nedoručená. To je třeba dát do souvislosti s nezpochybňovanou permanentní absencí stěžovatele na adrese svého trvalého bydliště. Je tedy zřejmé, že postup dozorující státní zástupkyně a policejního orgánu podle §76 odst. 1 ve spojení s §158 odst. 6 trestního řádu reagoval právě na tuto situaci, a byl tedy na úrovni základních práv a svobod zakotven v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Nebylo tedy ani nutné se zabývat absencí tvrzení stěžovatele o dalších podmínkách, které jsou současně nezbytné pro kvalifikaci aktivní a pasivní úplatkářství tuzemských veřejných činitelů podle čl. 2 a čl. 3 Trestněprávní úmluvy o korupci. Argumentaci stěžovatele je tak třeba považovat za pouhý nesouhlas s právním názorem státních zástupců, který sám o sobě není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu