ECLI:CZ:US:2018:2.US.347.18.1
sp. zn. II. ÚS 347/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Jemelíka, zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 412/6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 55 To 158/2017-702, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je obžalovaným v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 74/2014. Rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 9 T 74/2014-632 byl stěžovatel uznán vinným přečinem lichvy podle ustanovení §218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl z rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud dále svým usnesením nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení krajského soudu, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jde již o třetí rozhodnutím, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud okresnímu soudu vytýkal, že ve svém rozhodnutí nepostupoval v souladu se závaznými závěry odvolacího soudu uvedenými v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. S tím však stěžovatel nesouhlasí a má za to, že okresní soud dostatečně v souladu s pokyny odvolacího soudu doplnil dokazování. Stěžovatel má dále za to, že nařízení, aby byla věc projednána senátem v jiném složení, není dostatečně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné.
3. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných." Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
4. V projednávané věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí okresního soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu.
5. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka