ECLI:CZ:US:1995:2.US.35.95
sp. zn. II. ÚS 35/95
Usnesení
Sp. zn. II ÚS 35/95
Č E S K Á R E P U B L I K A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky M.Š., zastoupené advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 12Co 742/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16C 295/93, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 1994, sp. zn. 12Co 742/94 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. 16C 295/93, s odůvodněním, že napadená rozhodnutí porušila její Ústavou zaručené vlastnické právo a dále právo účastníků na rovnost v řízení. Porušení práva vlastnit pak dovodila jednak ze skutečnosti, že její návrh na zrušení kupní smlouvy z 3. 9. 1971, v části týkající se pozemků č. p. 410/1, 410/3 a 454 včetně dalších kupních smluv uzavřených v roce 1974 a 1976 i 1989, opírající se o ustanovení §8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů byl zamítnut
Sp. zn. II ÚS 35/95
s tím, že není dán bezúplatný převod či darování, ačkoliv ze stanoviska ONV i JD v prvotní smlouvě z roku 1971 jasně plyne, že z nutnosti převádět s domem veškeré pozemky nemohlo jít o právní úkon učiněný svobodně a ačkoliv k návrhu notáře byla na místo sjednaných 26 000,- Kč vyplacena cena za každou měřici menší o 200,- Kč, neboť pozemky byly fakticky v užívání JD. Navíc pak nebyla vzata v úvahu skutečnost, že cena za dům a zahradu činila 22 910,- Kč, takže rozdíl ve výši 3 090,- Kč nemohl odpovídat ceně za předmětné pozemky, když při odejmutí pozemku ve veřejném zájmu se při tehdejších cenách vycházelo z 0,40 Kč za 1 m2. Pokud jde o porušení rovnosti účastníků v řízení, toto dovozovala ze skutečnosti, že nebyla soudem poučena, mimo jiné o správném znění žalobního petitu, když ani ona, ani její zmocněnec nebyli právního vzdělání.
Dle ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě, že vlastník pozemků daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby:
a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo
b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků;
cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991, s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování.
Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a).
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelky spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16C 295/93, a spisy SN, sp. zn. 5N 829/71; 5N 547/74; 8N 702/89 a dospěl k závěru, že jestliže
Sp. zn. II ÚS 35/95
navrhovatelka opírá svůj nárok o zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jestliže je jak z tvrzení účastníků, tak i z připojených spisů SN i z odůvodnění Krajského soudu nesporné, že žádný z žalovaných nebyl účastníkem smlouvy z 3. 9. 1971 na straně nabyvatele ani není osobou blízkou tohoto nabyvatele, pak je ústavní stížnost proti zamítavým rozsudkům Krajského soudu i Okresního soudu zjevně neopodstatněná, neboť na navrhovatelku se prostě zák. č. 229/1991 Sb., resp. jeho ustanovení §8 odst. 3 nevztahuje, tzn., že by nemohla být se svým návrhem úspěšná, i kdyby bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly smlouvou z 28. 6. 1971 darovány v tísni nebo bezúplatně převedeny a i kdyby byl soud povinen plnit svoji poučovací povinnost tak, jak si stěžovatelka představuje. Za této situace byl návrh navrhovatelky dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Pro úplnost se uvádí, že zcela jiná věc je otázka neplatnosti smlouvy z 28. 6. 1971 i těch navazujících dle obecné úpravy, obsažené v OZ, ať už pro nedostatek svobody vůle nebo pro nedostatek vážné vůle, jakožto základní složky právního úkonu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 3. 1995 soudkyně Ústavního soudu ČR