ECLI:CZ:US:2016:2.US.3546.16.1
sp. zn. II. ÚS 3546/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem 28. října 2663/150, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015, č. j. 33 T 7/2015-678, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2016, č. j. 3 To 124/2015-782, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 Tdo 943/2016-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem vrchního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. a) písm. c) trestního zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte dle ustanovení §201 odst. 1 písm. a) písm. d) odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a dále zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Dle napadených rozhodnutí učiněná skutková zjištění umožnila přikročit k vyřčeným právním závěrům, přičemž dovolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že se soudy pečlivě zabývaly věrohodností výpovědí poškozených a tyto nestojí osamoceně, jak namítal v dovolání stěžovatel, nýbrž jsou podporovány dalšími okolnostmi a provedenými důkazy. Nejvyšší soud proto konstatoval, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly v rámci trestního řízení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné a z jakých důvodů, které nikoliv, a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Soudy si tak vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Zde také dovolací soud dodal, že samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů všech stupňů, kdy údajně nebyla vyvrácena skutková verze obhajoby a napadená rozhodnutí nerespektovala ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Takto stěžovatel tvrdí, že se po celou dobu trestního stíhání hájil tím, že výpovědi poškozených trpí podstatnou vadou, kterou spatřoval v tendenci mu těmito výpověďmi ublížit, nikoliv podat věrohodný obraz toho, co se mezi ním a jeho bývalou manželkou a jejími dvěma dětmi skutečně dělo. Tuto jeho námitku však soudy nevzaly v potaz, přestože argumentoval, že věrohodnost přinejmenším poškozené Aleny K. (jedná se o pseudonym) byla zpochybněna výpovědí její ošetřující lékařky u hlavního líčení MUDr. Heleny Sajdákové. Dle stěžovatele tedy soudy svým postupem nerespektovaly princip presumpce neviny a in dubio pro reo, čímž zasáhly do jeho základních práv a svobod.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především porušení zásady presumce neviny a in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo z principu presumpce neviny vychází, přičemž tato zásada je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
7. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti (ve věci nevěrohodnosti výpovědí poškozených viz především s. 32-33 rozsudku krajského soudu a s. 11 rozsudku vrchního soudu). Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud se s vyřčenými skutkovými závěry plně ztotožňuje a takto vstříc námitkám stěžovatele pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (viz s. 30-36 rozsudku krajského soudu a s. 11-18 rozsudku vrchního soudu). Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s těmito závěry, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu