ECLI:CZ:US:2019:2.US.3600.19.1
sp. zn. II. ÚS 3600/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Václava Puchmertla a 2) Aleny Puchmertlové, společně zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019 č. j. Ncp 663/2019-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 38 odst. 1 věta první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a s odkazem na čl. 39 zákona o Ústavním soudu žádali o přednostní vyřízení věci.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vrchní soud v posuzovaném řízení rozhodoval podle ustanovení §104a odst. 5 občanského soudního řádu o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ k projednání a rozhodnutí věci, s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu a ustanovení §7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
3. Okresní soud Praha-východ zahájil řízení o žalobě Ing. Tomáše Korandy, správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo X, kterou se po stěžovatelích (žalovaných) domáhal zaplacení částky 138 925 Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. 35 C 185/2019). Soud poté, co stěžovatelé vznesli námitku věcné nepříslušnosti, postoupil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti.
4. Vrchní soud v napadeném usnesení neshledal námitku stěžovatelů důvodnou. Konstatoval, že ve věci se nejedná o spor podle ustanovení §9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 občanského soudního řádu. Proto nelze na předmětný spor aplikovat ustanovení insolvenčního zákona a nemůže se jednat o spor podle ustanovení §7a písm. a) insolvenčního zákona.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas s posouzením otázky věcné příslušnosti soudu v daném sporu. Namítají, že ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení, k čemuž je podle jejich závěrů povolán právě konkurzní soud. Současně odkazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 č. j. Ncp 181/2019-30, v němž mělo být rozhodováno o obdobném návrhu. V dalším textu ústavní stížnosti se zabývají samotným předmětem daného sporu, přičemž této problematice věnují poměrně rozsáhlou argumentační část.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
8. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé brojí proti mechanismu, kterým vrchní soud určil věcnou příslušnost soudu v daném řízení. Poukazují přitom na nejednotnost právního názoru obecných soudů a na podporu své argumentace předkládají usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 č. j. Ncp 181/2019-30, které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Stěžovatelé však opomíjejí, že sjednocení dané otázky podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu, ale soudům obecným. Konkrétně je v systému obecné justice k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11).
9. Z pohledu ústavněprávního je přitom ve věci zásadní, že účastníkům řízení zůstává zachován přístup k odvolací i dovolací instanci, ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud. Z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníků ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny byl nižší či méně kvalitní. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006).
10. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí adekvátním způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů (shodně též usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3269/19, IV. ÚS 3579/19, IV. ÚS 3604/19, IV. ÚS 3615/19 aj. ve skutkově obdobných věcech). Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelé brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jim není odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného meritorního rozhodnutí.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání věci podle §39 téhož zákona nebylo třeba samostatně rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu