ECLI:CZ:US:2019:3.US.626.19.1
sp. zn. III. ÚS 626/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Real Security s. r. o., sídlem Za zámečkem 745/17, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 21 Cdo 3644/2017-133, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017 č. j. 18 Co 81, 98/2017-116 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2019 č. j. 18 Co 81/2017-138, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Království Saúdské Arábie - Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice, sídlem Korunovační 622/35, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala po žalovaném Ministerstvu zahraničí Království Saúdské Arábie - Velvyslanectví v Praze zaplacení částky 5 789 880 Kč se smluvním úrokem z prodlení, a to na základě uzavřené servisní smlouvy na udržování - provozování - úklid (v budově velvyslanectví a rezidence). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté, co mu věc byla městským soudem předložena k rozhodnutí o věcné příslušnosti podle §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), usnesením ze dne 6. 2. 2014 č. j. Ncp 4280/2013/14 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy, a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"). Usnesení nabylo právní moci dne 27. 2. 2014. Obvodní soud poté usnesením ze dne 26. 8. 2014 vyzval stěžovatelku, aby odstranila neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného. Stěžovatelka nato sdělila, že konkretizuje žalovaného jako stát, tedy Království Saúdské Arábie, žalovaný prostřednictvím Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 27 C 96/2014-65 bylo řízení co do částky 1 170 907,80 Kč zastaveno, ve zbytku byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka podala dne 29. 6. 2016 odvolání a dne 26. 8. 2016 požádala o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud usnesením ze dne 5. 1. 2017 č. j. 27 C 96/2014-69 žádost stěžovatelky zamítl a vyzval ji k úhradě soudního poplatku. I proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. O obou odvoláních rozhodl městský soud napadeným usnesením č. j. 18 Co 81, 98/2017-116 tak, že rozsudek i usnesení obvodního soudu zrušil a věc postoupil městskému soudu jako soudu věcně příslušnému. O dovolání vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud poté dalším napadeným usnesením č. j. 18 Co 81/2017-138 rozhodl o potvrzení rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí žádosti na přiznání osvobození od soudních poplatků s tím, že výše poplatku činí 289 400 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka polemizuje s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, opřeným o příslušnou judikaturu, podle níž je usnesení o věcné příslušnosti vydané vrchním soudem postupem podle §104a o. s. ř. závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné, přičemž otázka věcné příslušnosti nemůže být znovu projednána ani v případě, kdy dojde ke změně žaloby podle §95 o. s. ř. Zpochybňuje přitom hodnocení okolností v době zahájení řízení. Protože městský soud následně vydal usnesení, v němž potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, a to na základě špatně zhodnoceného skutkového stavu Nejvyšším soudem, označuje i toto usnesení městského soudu za neústavní a omezující její právo podnikat.
5. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jsou splněny i podmínky §75 odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť striktním dodržením postupu podle §75 odst. 1 téhož zákona by došlo k vážné a neodvratitelné újmě. Domnívá se, že Ústavní soud by měl definitivně rozhodnout, který ze soudů prvního stupně je věcně příslušný, neboť má obavu, že jestliže nebude vedlejší účastník v řízení úspěšný, obrátí se na Ústavní soud se stížností, v níž bude namítat skutečnosti, které namítá stěžovatelka, celé řízení by bylo zrušeno, čímž by došlo ke zkrácení práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces u obou účastníků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení městského soudu č. j. 18 Co 81/2017-138 byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Napadá-li však stěžovatelka usnesení městského soudu č. j. 18 Co 81, 98/2017-116 a na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3644/2017-133, v této části není ústavní stížnost přípustná, neboť směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
8. Ústavní soud totiž setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní stížnost představuje prostředek, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
9. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební rozhodnutí), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1769/08, ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2320/08, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14 či ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 47/17, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
10. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo, jak uvedeno v bodě 7. shora, zrušeno usnesení městského soudu, jímž byl zrušen rozsudek obvodního soudu a usnesení téhož soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků a věc byla postoupena městskému soudu jako soudu věcně příslušnému. S ohledem na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci, nelze je považovat za pravomocné rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Brojí-li stěžovatelka v této souvislosti proti výkladu §104a odst. 7 o. s. ř. z hlediska vázanosti usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti, jak jej provedl Nejvyšší soud, a od Ústavního soudu očekává definitivní rozhodnutí o tom, který ze soudů prvního stupně je k projednání její věci příslušný, takové oprávnění Ústavní soud nemá. Je to právě Nejvyšší soud, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů (č. 92 Ústavy) v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování, sjednocuje judikaturu soudů a činí výklad norem podústavního práva. V dané věci této své povinnosti dostál, když s odkazem na příslušná ustanovení o. s. ř. i s poukazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž je usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. závazné nejen pro účastníky, ale i pro soud (viz §104a odst. 7 o. s. ř.), vysvětlil, že věcná příslušnost obvodního soudu, určená rozhodnutím vrchního soudu postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. již nemůže být posuzována znovu, a to ani za situace, kdy původně neurčité označení vedlejší účastnice bylo k výzvě obvodního soudu upřesněno.
12. Danou otázku velmi podrobně řešil Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3419/10 v souvislosti s přezkumem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1934/2009 (na něž odkázal Nejvyšší soud v nyní posuzované věci v napadeném usnesení), přičemž §104a o. s. ř. označil s odkazem na příslušnou soudní judikaturu i judikaturu Ústavního soudu za ústavně souladný a neodporující čl. 38 odst. 1 Listiny.
13. Nesouhlasila-li stěžovatelka s postupem a usnesením vrchního soudu, jímž byla s konečnou platností určena věcná příslušnost obvodního soudu, mohla usnesení vrchního soudu napadnout ústavní stížností, neboť taková stížnost je přípustná a Ústavní soud se jí zabývá věcně [viz nálezy ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1490/18, ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 727/18 a ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677), usnesení ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 769/18 a ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3702/17]. Této možnosti však nevyužila.
14. Nadto lze nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. vytýkat v ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, jímž se řízení končí, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. Tím nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10).
15. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal předpoklady pro užití §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 18. ledna 2019 č. j. 18 Co 81/2017-138
16. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti uvedenému usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí žádosti na přiznání osvobození od soudních poplatků, jímž byl vyměřen soudní poplatek za podanou žalobu a jímž bylo odmítnuto odvolání proti výroku o vyměření soudního poplatku za podané odvolání, postrádá konkrétní argumentaci. Je odůvodněna pouze obecným tvrzením o porušení stěžovatelčina práva podnikat s poukazem na to, že jestliže by mělo kasační rozhodnutí obstát, došlo by k faktické likvidaci stěžovatelky, která již nyní následkem prodlení v probíhajícím řízení utlumila svou podnikatelskou činnost, neboť pohledávka proti vedlejší účastnici je podstatnou položkou v plánovaných příjmech. V čem konkrétně namítané porušení stěžovatelka spatřuje, v podstatě neuvádí. Zcela tak ve své ústavní stížnosti přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním soudů a funkcí, kterou plní Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým. To je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však obsah ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku a o jeho vyměření založen na obecném tvrzení o porušení práva podnikat, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
17. Lze se pouze domnívat, že stěžovatelka svou obecnou námitkou usiluje o přehodnocení zjištění, která se stala podkladem pro závěr, že nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Z odůvodnění napadeného usnesení však lze zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Shledal-li, že stěžovatelkou tvrzené a prokazované skutečnosti nezakládají nárok na zcela mimořádné osvobození od placení soudního poplatku, neboť u ní pro to neexistují zvlášť závažné důvody podle §138 o. s. ř., bez konkrétní argumentace v ústavní stížnosti, která by byla způsobilá soudem učiněné závěry zpochybnit, nelze dospět k závěru, že by rozhodnutím městského soudu mohlo být zasaženo do stěžovatelčina práva podnikat.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení městského soudu č. j. 18 Co 81/2017-138 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona jako nepřípustnou, přičemž tak rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu