ECLI:CZ:US:2018:3.US.769.18.1
sp. zn. III. ÚS 769/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Tubla, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. Ncp 1092/2017-31, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Lenky Pikalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 11. 2017 č. j. 5 C 70/2013-313 v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi vedlejší účastnicí řízení (žalobkyní) a stěžovatelem (žalovaným), vyloučil nárok týkající se zrušení a vypořádání obchodního podílu ve výši 50 % obchodní společnosti CIRS, s. r. o. (dále též "předmětný obchodní podíl") k samostatnému řízení.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté, co mu byla věc předložena obvodním soudem k rozhodnutí o věcné příslušnosti, usnesením ze dne 14. 12. 2017 č. j. Ncp 1092/2017-31 ohledně předmětného obchodního podílu určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I.). Dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II.). Vrchní soud konstatoval, že v projednávané věci se vedlejší účastnice řízení domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví týkajícího se předmětného obchodního podílu. Vrchní soud dovodil, že jde o spor mezi společníky obchodní korporace, a proto je podle §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), založena v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů, když základem nároku je vypořádání obchodního podílu ve společnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti sporu. Vrchnímu soudu vytýká, že svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, když pouze uvedl, že jde o spor mezi společníky obchodní korporace. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Domnívá se, že spolu s vedlejší účastnicí řízení nejsou samostatnými společníky v obchodní společnosti, ale mají ve spoluvlastnictví obchodní podíl, takže navenek jsou povinni vůči obchodní společnosti vystupovat jako jeden subjekt. Stěžovatel poukazuje na §32 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), podle něhož platí, že je-li podíl v obchodní společnosti ve spoluvlastnictví, jsou spoluvlastníci společným společníkem a podíl spravuje vůči obchodní společnosti jen správce společné věci, z čehož plyne, že při zrušení a vypořádání obchodního podílu ve spoluvlastnictví nemůže jít o spor mezi společníky navzájem, jak má na mysli §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Dále tvrdí, že spor o vypořádání spoluvlastnictví je sporem o vypořádání spoluvlastnictví souboru věcí (věci hromadné), které vzniklo rozhodnutím o dědictví po otci stěžovatele a nejde o vypořádání jednotlivých věcí, jednou z nichž je obchodní podíl. Rovněž poukazuje na to, že okresní soudy jako soudy prvního stupně běžně rozhodují o vypořádaní spoluvlastnictví obchodního podílu, které je součástí společného jmění manželů. Ve prospěch stěžovatelovy argumentace svědčí i vyměření soudního poplatku, který nebyl vyměřen z každé jednotlivé položky, nýbrž z celku.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
5. Vrchní soud jako účastník řízení ve vyjádření odkázal na svoje rozhodnutí s tím, že při rozhodování vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, podle něhož spory týkající se obchodního podílu patří i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, do věcné příslušnosti krajských soudů.
6. Stěžovatel v replice k vyjádření vrchního soudu uvádí, že odkaz vrchního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný. V citovaném usnesení jde o spor mezi společníky navzájem, přičemž každý má svůj samostatný podíl ve společnosti. V nyní posuzované věci je však pouze jeden podíl ve společnosti, k němuž mají spoluvlastnické právo dvě osoby. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. 29 Cdo 1763/2016, z něhož vyplývá, že na vztahy mezi osobami, jimž náleží obchodní podíl, se přiměřeně použijí ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví. Stěžovatel dále už jen opakuje argumenty, které uváděl v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, přičemž nesouhlasí s tím, že by v prvním stupni měly rozhodovat krajské soudy. Současně soudnímu rozhodnutí vytýká jeho nedostatečné odůvodnění. Stěžovateli lze dát v obecné rovině zapravdu v tom směru, že řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou z klíčových složek práva na soudní ochranu, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. stanovenou v §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno jako výjimku vykládat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků ? byť stručně ? vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455) a obdobně též nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831) nebo ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Na straně druhé je ovšem třeba připomenout závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti, jak již bylo zmíněno výše, zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1032/11].
11. Nyní posuzovaná věc se od výše zmiňovaných případů, kdy byl kasační zásah Ústavního soudu nezbytný, odlišuje, neboť z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud alespoň v krátkosti (jedním odstavcem) odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné krajské soudy, což Ústavní soud považuje (s ohledem na výše zmiňovanou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) za závěr, který je z ústavněprávního hlediska přijatelný. Byť stěžovatel předkládá argumenty pro závěr, že by ve věci měly rozhodovat v první stupni okresní soudy, nelze ani názoru vrchního soudu upřít logiku a lze jej akceptovat. Třebaže by si v daném případě s ohledem na okolnosti sporu rozhodnutí o věcné příslušnosti zasloužilo poněkud obšírnější zdůvodnění, nespatřuje v něm Ústavní soud natolik závažné nedostatky, které by jej vedly k jeho zrušení.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu