ECLI:CZ:US:2018:2.US.3702.17.1
sp. zn. II. ÚS 3702/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. Ncp 767/2017-56, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho legitimní očekávání na nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, kdy se rovněž nemohl zejména vyjádřit k provedeným důkazům. Restituční předpis [zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi")] byl údajně vyložen vrchním soudem v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (na niž stěžovatel v ústavní stížnosti hojně odkazuje) v jeho neprospěch jako oprávněné osoby a v řízení bylo porušeno též jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchní soud určil, že k projednání a rozhodnutí věci (stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) jsou věcně příslušné krajské soudy (výrok I) a proto věc bude postoupena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok II). Věc tak podle vrchního soudu nebude v prvním stupni rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 8, neboť se jedná o zemědělské nemovitosti, o nichž má podle ustanovení §9 odst. 10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi v prvním stupni rozhodovat příslušný krajský soud. Na věc tak podle vrchního soudu nelze aplikovat jiná stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí vrchního soudu v obdobných věcech stěžovatele, neboť v těchto případech se nejednalo o zemědělské nemovitosti.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud totiž soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Jakkoliv totiž argumentace stěžovatele působí na první pohled propracovaně, ve skutečnosti není přiléhavá, a to zejména ve vztahu k ústavní stížností odkazované judikatuře soudů vyšších stupňů.
5. Především je třeba uvést, že za zcela nepřípadné považuje Ústavní soud poukazy na tvrzené porušení vlastnického práva, resp. legitimního očekávání na nabytí majetku. Rozhodnutí, které je napadeno nyní projednávanou ústavní stížností, se totiž týká výhradně určení věcné příslušnosti k rozhodování předmětné věci. Lapidárně řečeno, tímto rozhodnutím je řešena výhradně otázka, který soud bude rozhodovat, přičemž není nijak předjímáno, jakým způsobem tak učiní. Již z povahy napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že jím (ani čistě teoreticky) nemůže být zasaženo do vlastnického práva stěžovatele.
6. Dále Ústavní soud konstatuje, že - jak již správně uvedl vrchní soud - zákonná úprava výslovně upravuje rozdílný režim pro vydávání zemědělských (§9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) a nezemědělských nemovitostí (§10 téhož zákona). Podle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi [srov. sněmovní tisk č. 580/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období, 2010 - 2013] tak zákonodárce zvolil obdobný režim jako např. u zákona o půdě, kdy vychází - zjednodušeně řečeno - z toho, že pozemkové úřady mají k vydávání zvláště zemědělských pozemků dostatek potřebných informací. Rozhodnutí pozemkových úřadů pak může být přímo přezkoumáváno právě krajskými soudy, a to podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."). Pro tato řízení je tak mimo jiné využitelná i rozsáhlá judikatura vztahující se k ostatním restitučním předpisům. Z této judikatury mj. vyplývá, že zemědělské nemovitosti se zpravidla posuzují společně jako funkční celek [srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011 nebo ustanovení §2 b) a ust. §12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi].
7. Sám stěžovatel přitom v podáních, jež k ústavní stížnosti přiložil, označuje některé jím nárokované pozemky jako "ornou půdu" podle kategorizace uvedené v katastru nemovitostí a funkční souvislost dalších, evidovaných jako ostatní plocha, nerozporuje. Ústavní soud tyto skutečnosti uvádí k tvrzení stěžovatele, že vrchní soud - aniž by prováděl dokazování a aniž by stěžovateli umožnil k jeho závěru zaujmout stanovisko - předmětné nemovitosti posoudil jako zemědělské. Stěžovatel ovšem ani v ústavní stížnosti - byť je mu rozhodnutí vrchního soudu již známo - ve svém důsledku nepřináší argumenty, které by jeho závěr o zemědělském charakteru vydávaných nemovitostí přímo zpochybňovaly. S ohledem na právě uvedené proto závěr vrchního soudu o charakteru vydávaných pozemků nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci.
8. Ústřední námitkou stěžovatele pak je tvrzení, že řízení o nahrazení projevu vůle podle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. by mělo vždy v prvním stupni probíhat před okresním soudem. Pro tento svůj výklad však ve skutečnosti nepředkládá žádný relevantní věcný argument - stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí jsou totiž ve vztahu k právě posuzované věci věcně i časově zcela mimoběžná. Tak kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2672/17 ze dne 17. 10. 2017 [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz] se týká nutnosti náležitého odůvodnění při delegaci vhodné, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2108/07 ze dne 18. 10. 2007 se týkalo rozhodnutí o nákladech řízení (byť v restituční věci) a rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 7 Cdo 56/94, se vztahovalo k navrácení majetkových práv dobrovolným tělovýchovným organizacím. Ani sám stěžovatel přitom ve svém důsledku netvrdí, že by tato jím citovaná rozhodnutí s jeho věcí věcně souvisela nebo že by zde byla relevantní jakákoliv speciální úprava věcné příslušnosti.
9. Naproti tomu ustanovení §9 odst. 10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi výslovně určuje, že rozhodoval-li ve věci pozemkový úřad ve smyslu citovaného zákona, může být věc projednávána v řízení podle části páté občanského soudního řádu, a to před krajským soudem jako soudem prvního stupně. Dané ustanovení je pak nutno i podle Ústavního soudu vykládat v kontextu §9 odst. 2 o. s. ř. [srov. k tomu jeho dikci: krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech týkajících se například cizího státu atp.] tak, že se týká obecně sporů o vydání zemědělského majetku, kde rozhodoval pozemkový úřad, a to bez ohledu na to, zda je napadáno rozhodnutí pozemkového úřadu vztahující se například k dohodě mezi povinnou a oprávněnou osobou, k rozhodnutí o vydání nemovitostí nebo k rozhodnutí o nahrazení projevu vůle. Ostatně opak stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí.
10. Konečně neobstojí ani námitka stěžovatele, že vrchní soud vyložil ve smyslu judikatury Ústavního soudu restituční předpis v neprospěch stěžovatele jako oprávněné osoby, neboť vrchní soud o oprávněnosti stěžovatelových nároků vůbec nerozhodoval - toliko určil, který soud se restituční věcí stěžovatele bude zabývat v prvním stupni. Nemohl tak porušit ani stěžovatelovo legitimní očekávání na nabytí majetku, jak je v ústavní stížnosti uvedeno. Jeho rozhodnutím o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. je nadto městský soud vázán, čili není opodstatněná stěžovatelova úvaha, že by se jeho věcí pro nedostatek věcné příslušnosti odmítl městský soud zabývat a stěžovateli by tak uplynula z toho důvodu prekluzivní lhůta daná zákonem pro uplatnění jeho nároků.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž vrchní soud určil Městský soud v Praze jako věcně příslušný k dalšímu řízení v prvním stupni, je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu