ECLI:CZ:US:2011:3.US.256.11.1
sp. zn. III. ÚS 256/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. K. a 2/ J. K., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 21 Cdo 3233/2009-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení jejích práv dle čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v řízení o určení dědického práva.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. 22 Co 67/2008-248, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Oproti právnímu názoru odvolacího soudu k právní otázce, zda žalobci a) nezl. O. N. a b) J. N. jsou zákonnými dědici po zůstaviteli R. K. (zemřelém) jako osoby spolužijící ve smyslu ustanovení §474 odst. 1 obč. zák., dovodil - vycházeje přitom ze závěrů obsažených ve zprávě bývalého Nejvyššího soudu z 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982 - že "z uvedených závěrů lze i v současnosti vycházet, nicméně z hlediska obecné interpretace ustanovení §474 odst. 1 obč. zák. i v kontextu posouzení konkrétního případu, je nezbytné upřesnit, že požadavek "odkázanosti" dědice "výživou" na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez zákona vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dědice, nebo se na pokrytí těchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílí...; v druhém popsaném případě pak není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu jsou zbývající potřeby výživy dědice pokryty.... Otázka "významnosti" míry s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, pak bude vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu". Uzavřel proto, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož "stav odkázanosti žalobců na zůstavitelově výživě by mohl být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat" a "odkázaností výživou na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde neexistuje jiná osoba, která by měla za povinnost přispívat na její výživu".
V ústavní stížnosti stěžovatelé tomuto právnímu názoru oponují, a namítají, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá extrémní vybočení z mezí ústavnosti, neboť jeho interpretace pojmu "odkázanosti výživou na zůstavitele" je "zčásti nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, zčásti vnitřně rozporná a především účelově pomíjející jak účastníky řízení citované názory právní teorie i praxe... tak i velmi podrobné a přesvědčivé závěry soudu druhého stupně". Přípustnost ústavní stížnosti pak stěžovatelé dovozují z toho, že Nejvyšší soud v rozporu s procesním předpisem ustálenou soudní praxí "nedává" ke svému právnímu názoru nižšímu soudu "žádné pokyny" k doplnění dokazování, přesto mu rozhodnutí vrací, v důsledku čehož je "patrný skrytý pokyn nižšímu soudu rozhodnout za obdobných skutkových zjištění znovu a jinak"; v tomto přístupu spatřují i zásah do ústavně zaručeného práva na nezávislost soudů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích bylo dříve zahájeno, resp. skončeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu, a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou nadto i tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost podle shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. III. ÚS 1493/08 a sp. zn. III.ÚS 2956/08).
Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a v dané věci se neuplatní očividně, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, řízení o něm však zahájeno nebylo; naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá.
Tím je (negativně) předznamenán i osud dalšího návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to aniž by bylo třeba zvláštního výroku.
Posouzení námitek stěžovatelů bude úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jim k dispozici, přičemž stěžovatelům nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadli rozhodnutí, jež bude v jejich věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže jim bude vskutku nepříznivé.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno - soudcem zpravodajem - odmítnout, a tak se také stalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj