ECLI:CZ:US:2008:3.US.1829.08.1
sp. zn. III. ÚS 1829/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 32 Odo 852/2006-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným unesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005 č. j. 11 Cmo 195/2005-200 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka namítá, že dovolací soud neměl přistoupit ke zrušení potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka, jež vymezuje ustanovení §237 o. s. ř., "ve spojení s konstantní judikaturou". Je přesvědčena, že "vzhledem k povaze věci a jedinečnosti smluvního ujednání v článku 10.3. kupní smlouvy lze s úspěchem pochybovat o judikatorním přesahu významu řešené kauzy"; stejně tak nebyla podle jejího názoru splněna ani podmínka, že by šlo o věc "z judikatorního hlediska" řešenou v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka proto v "ingerenci" Nejvyššího soudu spatřuje "významný a ničím neodůvodnitelný exces".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.)".
Podstatné však je v dané věci následující.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost přípustná (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1493/08).
Posouzení námitek stěžovatelky (těch, které nesměřují vůči závěru o přípustnosti dovolání) je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost bylo nutno jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj