ECLI:CZ:US:2008:3.US.1493.08.1
sp. zn. III. ÚS 1493/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. E. M., CSc., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5233/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Napadeným unesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2007, č. j. 17 Co 31/2007-643, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka namítá, že dovolací soud interpretoval rozhodná ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. a §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nesprávně a v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, nerespektoval principy hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř., a jeho závěry jsou tím v rozporu s principem spravedlnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/06, I. ÚS 578/06 a další). Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí jí rovněž upírá možnost svobodně převést vlastnické právo na třetí osobu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost přípustná.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, není případný; za rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří "samostatnou uzavřenou součást řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, nelze totiž považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, na tom nic nemění; nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci. Kasační rozhodnutí odvolacího soudu pak nemůže být samo o sobě (věcně) zpochybněno tím, že dosavadní řízení trvá, jak uvádí stěžovatelka, sedmnáct roků, byť jde o okolnost politováníhodnou.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost bylo nutno jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj