ECLI:CZ:US:2006:3.US.151.06
sp. zn. III. ÚS 151/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 12. července 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. S., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 1 Ko 620/2005-3665 o zproštění stěžovatele funkce správce konkursní podstaty.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 1 Ko 620/2005-3665 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. ledna 2006, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 1 Ko 620/2005-3665. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces a základním právu na právní pomoc v řízení před soudem dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 89 K 35/2003, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Usnesením ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 89 K 35/2003-2694 Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozhodl tak, že se dosavadní správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti UNO-CENTER, s. r. o., Ing. L. S., CSc., takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, zprošťuje funkce. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele i konkursního věřitele Městské části Praha 9 neshledal důvodnými a dle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětné usnesení Městského soudu v Praze převzal osobně dne 2. prosince 2005, pročež lhůta pro podání odvolání mu začala plynout dne 3. prosince 2005 a skončila dne 17. prosince 2005. V průběhu této lhůty podal do uvedeného usnesení odvolání, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno osobně dne 9. prosince 2005. Stěžovatel v něm soud upozornil na skutečnost, že odvolání v odvolací lhůtě dále rozvede a doplní. Učinil tak prostřednictvím svého právního zástupce podáním osobně doručeným do podatelny Městského soudu v Praze dne 14. prosince 2005. Odvolání ze dne 9. prosince 2005 bylo dle tvrzení navrhovatele Městským soudem v Praze odesláno Vrchnímu soudu v Praze dne 12. prosince 2005, a to bez předkládací zprávy, pouze s průvodním dopisem. Doručeno bylo pak vrchnímu soudu dne 13. prosince 2005.
Dle názoru stěžovatele procesní úkon soudu prvního stupně byl učiněn v rozporu s §210 odst. 3 o. s. ř. před uplynutím lhůty k odvolání, v důsledku čehož odvolacímu soudu nebylo předloženo doplnění odvolání stěžovatele. V uvedeném postupu a následném rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo již uvedeno, spatřuje stěžovatel porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a základního práva na právní pomoc v řízení před soudem dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejších účastníků
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření dne 8. března 2006 Městský soud v Praze a dne 10. února 2006 Vrchní soud v Praze.
Ve vyjádření městského soudu se uvádí, že soudce rozhodující v předmětné věci "dne 9. 12. 2005 nečekaně skončil na operačním sále chirurgického oddělení nemocnice Krč a pokyny kanceláři zadával telefonicky z nemocnice", přičemž "dne 12. 12. 2005 (pondělí) soudce dal telefonicky pokyn doručit odvolání se spisem na Vrchní soud v Praze bez předkládací zprávy". Městský soud dále potvrzuje doručení doplnění předmětného odvolání, a to dne 14. prosince 2005, do příslušné soudní kanceláře 77 K pak dne 15. prosince 2005, ale jelikož se spisy na vrchní soud doručují kurýrem pouze v úterý a čtvrtek, bylo možné doplnění odvolání doručit vrchnímu soudu nejdříve 20. prosince 2005, přičemž tento rozhodl o odvolání již 15. prosince 2005, následně pak předal spis pro kurýra v pondělí 19. prosince 2005, načež byl předmětný spis městskému soudu doručen 20. prosince 2005. Závěrem vyjádření se uvádějí důvody opodstatněnosti rozhodnutí soudů obou instancí ve věci samé.
Předseda senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze ve vyjádření k předmětné ústavní stížnosti toliko konstatuje, že o tvrzeném doplnění odvolání, jež dle stěžovatele ani nebylo odvolacímu soudu doručeno, mu není nic známo, pročež není ani s to posoudit, mohlo-li mít vliv na hodnocení důvodnosti odvolání. Účastník řízení dále vyslovuje přesvědčení, že o odvolání bylo rozhodnuto bez průtahů a nebylo porušeno právo na spravedlivý proces ani právo na právní zastoupení v soudním řízení. Pro uvedené Vrchní soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. června 2006 se k ústavní stížnosti vyjádřil i vedlejší účastník Vrchní státní zastupitelství v Praze. K meritu věci projednávané obecnými soudy se ve vyjádření konstatuje, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 1 Ko 620/2005-3665 bylo porušeno ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř., přičemž vedlejší účastník v této souvislosti nepovažuje argumentaci odvolacího soudu k této otázce za zcela vyčerpávající. Poukazuje přitom na rozdíly při postupu dle §8 odst. 6 a §8 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. K stížnostnímu bodu obsaženému v předmětné ústavní stížnosti pak vrchní státní zastupitelství uvádí, že pokud stěžovatel v odvolací lhůtě podal proti usnesení Městského soudu v Praze odvolání o rozsahu jedné strany, v němž soud upozornil na to, že je ještě v průběhu odvolací lhůty doplní a rozvede, bylo pak namístě, aby konkursní soud, dříve než věc předloží k rozhodnutí odvolacímu soudu, vyčkal doručení doplňku odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu se vypořádalo pouze s úvodní částí odvolání, zatímco druhá část (o rozsahu 13 stran) odvolacímu soudu nebyla známa, ač byla v odvolací lhůtě doručena konkursnímu soudu. Dle přesvědčení vedlejšího účastníka tak účastníku řízení před obecným soudem byla odňata možnost svým procesním podáním ovlivnit rozhodnutí soudu. Spatřuje-li stěžovatel v rozhodnutí odvolacího soudu, jenž rozhodl, aniž znal podstatný obsah jeho odvolání v části sestavené advokátem, porušení svých základních práv podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny, vrchní státní zastupitelství v dané věci zastává názor stejný. Připomíná, že roli přitom nemohou hrát ani důvody porušení práv účastníka řízení, ani reálnost jeho vyhlídky na úspěch v meritu. Vedlejší účastník pro uvedené navrhuje ve svém vyjádření předmětné ústavní stížnosti vyhovět.
V.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Účastník, jakož i vedlejší účastník řízení v přípisech doručených Ústavnímu soudu dne 14. června 2006 souhlasili s upuštěním od ústního jednání, nezbytnost jeho konání ovšem vyplynula z důvodu, že na něm stěžovatel k učiněnému dotazu ze strany Ústavního soudu v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 14. června 2006 trval (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. a contrario).
VI.
Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §210 odst. 3 a §132 o. s. ř.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva.
Dle ustanovení §210 odst. 3 o. s. ř. je uplynutí lhůty k podání odvolání všem účastníkům nutnou podmínkou předložení věci odvolacímu soudu předsedou senátu soudu prvního stupně.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 89 K 35/2003 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti (jež jsou nota bene mezi účastníky nesporné):
na č. l. 2695 je založena doručenka, dle níž dne 2. prosince 2006 stěžovatel převzal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 89 K 35/2003-2694;
na č. l. 3481 je založeno odvolání stěžovatele do uvedeného usnesení městského soudu, jež dle podacího razítka bylo Městskému soudu v Praze, pracovišti Spálená 2, Praha 2, doručeno dne 9. prosince 2005, přičemž se v něm kromě jiného uvádí, že toto odvolání "v následujícím podání v odvolací lhůtě dále rozvedu a doplním";
na č. l. 3485 je založeno podání právního zástupce odvolatele označené jako "doplnění důvodů odvolání správce konkursní podstaty došlé soudu dne 9. prosince 2005 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005 č. j. 89 K 35/2003-2694", jež bylo dle podacího razítka doručeno osobně Městskému soudu v Praze, pracovišti Spálená 2, Praha 2, dne 14. prosince 2005.
Jak plyne z provedených zjištění ze spisu obecného soudu, jakož i z vyjádření Městského soudu v Praze, předmětná věc byla předložena odvolacímu soudu před uplynutím lhůty k podání odvolání stěžovateli (§204 odst. 1 o. s. ř.), přičemž ani hypoteticky vzhledem k ustanovení §205 odst. 4 o. s. ř nelze akceptovat argument vyčerpání práva účastníka řízení se odvolat již podáním odvolání (nadto odvolatel v podaném odvolání avizoval jeho doplnění v zákonné odvolací lhůtě). Městský soud v Praze tudíž v dané věci porušil ustanovení §210 odst. 3 o. s. ř., což mělo za následek na straně Vrchního soudu v Praze přijetí rozhodnutí v odvolacím řízení bez přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, a tudíž porušení kautel plynoucích z ustanovení §132 o. s. ř.
VII.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit povahu případů, v nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jak konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178), v řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, a konečně za třetí lze za takové považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je základní právo účastníků řízení dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny na reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. II. ÚS 93/99, sp. zn. IV. ÚS 279/99, sp. zn. III. ÚS 210/2000, sp. zn. II. ÚS 369/01, sp. zn. II. ÚS 523/02, sp. zn. IV. ÚS 225/02, sp. zn. III. ÚS 351/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 164; svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 24, nález č. 141; svazek 16, nález č. 142; svazek 20, nález č. 166; svazek 28, nález č. 156; svazek 29, nález č. 12; svazek 28, nález č. 154; svazek 35, nález č. 178)].
V nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) Ústavní soud vyslovil maximu, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 563/03, sp. zn. I. ÚS 301/02, sp. zn. I. ÚS 593/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71; svazek 38, nález č. 146; svazek 39, nález č. 230)].
Je pak úkolem Ústavního soudu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsenzuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena nerespektováním kogentních norem obsažených v §210 odst. 3 a §132 o. s. ř.
Přezkumné řízení, jež je součástí občanského soudního řízení, je ovládáno zásadou hmotněprávní relevance procesních vad, tj. zásadou zohlednění toliko vad zakládajících zmatečnost, jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212a odst. 5, §242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení hmotněprávní relevance tzv. jiných procesních vad je zásadně otázkou jednoduchého práva, spadá proto do sféry působení obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat. Výjimkou jsou případy, ve kterých je nedostatek relevance procesních vad pro rozhodnutí ve věci samé dán prima facie.
Vzhledem k tomu, že v rozhodované věci o takovýto nedostatek relevance procesních vad nejde, tj. nejde o případ, ve kterém by předmětné doplnění odvolání bez jakýchkoli pochybností neobsahovalo na obecným soudem rozhodovanou věc dopadající námitky, případně by bylo s původním odvoláním identické, Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož porušení kogentních norem obsažených v §210 odst. 3 a §132 o. s. ř. dosáhlo intenzity dotčení základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny, Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 1 Ko 620/2005-3665 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].