Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.10.2001, sp. zn. II. ÚS 93/99 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 141/24 SbNU 13 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.93.99

sp. zn. II. ÚS 93/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, č.j. 13 Co 893/98 - 83. Doplněním ústavní stížnosti pak stěžovatel ještě napadl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 29 Cdo 575/99 - 101. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho práva na soudní ochranu zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle přesvědčení stěžovatele je postupem krajského soudu činěn odpovědným za škodu, aniž by byly náležitě objasněny zákonné předpoklady k vyvození takové odpovědnosti a soudní rozhodnutí postrádá náležité podrobné odůvodnění, odpovídající výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly s jeho argumentem, že má-li být vyvozena uvedená odpovědnost, je nejprve třeba mimo pochybnost určit v jakém jednání resp. opomenutí je spatřován nesprávný úřední postup uvedeného orgánu státní správy. Založení odpovědnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), považuje stěžovatel za nepřijatelně extensivní a postrádající oporu v platné právní úpravě. Podle stěžovatele také soudy přejaly neodůvodněně argumentaci žalobce - vedlejšího účastníka, podle které dal stěžovatel do dražby něco, co neměl, když předmětem dražby byly pouze movité věci a nikoliv nájemní vztah. Stěžovatel také vyslovuje přesvědčení, že práva restituentů nemohou být vytrhována z kontextu ostatních transformačních předpisů a jejich ochranu nelze nadřazovat nad ochranu práv ostatních vlastníků a také konstatuje, že ochrana restituenta podle §9 zákona č. 87/1991 Sb. měla zabránit svévolným dispozicím ze strany povinných osob, tedy socialistických organizací. Kontraktační povinnost k uzavření nájemní smlouvy podle §15 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 427/1990 Sb."), je podle stěžovatele zbytečně a nepřijatelně v kolizi s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti byly restituentům vráceny v právním stavu, v jakém se právě nacházel, tedy i s uzavřenými nájemními smlouvami, kdy kladné vyřízení restitučního nároku nezakládalo právo restituenta zasahovat do začínajících podnikatelských aktivit. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR vytýká chybnou aplikaci §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. pro založení odpovědnosti stěžovatele za škodu, protože věci zařazené do předmětné dražby v žádném případě nebyly a nemohly být "věcmi restitučními" a nikdo také na jejich vydání žádný restituční nárok neuplatňoval, neboť šlo o věci nově pořízené obchodní organizací státního socialistického sektoru. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, ale stěžovatel nepřiložil kopii o posledním opravném prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje a také plná moc pro právního zástupce vykazovala formální vady. Po odstranění uvedených vad byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. K přípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému mezitímnímu rozsudku pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že jde o rozhodnutí, kterým je soud nepochybně vázán při konečném rozhodování o výši škody. O základu nároku již nemůže být před obecnými soudy znovu jednáno, a proto jde o rozhodnutí, které nelze již v konečném rozhodnutí přezkoumávat a proto je ústavní stížnost přípustným opravným prostředkem ochrany práv stěžovatele. Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a došlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy vybočily z mezí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Porušení uvedeného článku bylo Ústavním soudem shledáno, i když z jiných důvodů, než uváděl stěžovatel. V přiložených, ústavní stížností napadených, soudních rozhodnutích je uveden následující zjištěný skutkový stav věci, proti kterému stěžovatel neměl námitek. Oprávněná osoba, p. M. L., uplatnila v dubnu 1991 u povinné osoby nárok na vydání domu čp. 12 na Starém náměstí v Ostrově podle zákona č. 87/1991 Sb. Dne 16. 11. 1991 byla provozní jednotka, nacházející se v uvedeném domě, zařazena do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. a dne 27. 11. 1991 byla s vydražitelem - vedlejším účastníkem, žalobcem - uzavřena nájemní smlouva na nebytové prostory v tomto domě. V důsledku restituce musel ale vedlejší účastník nebytové prostory opustit, neboť uvedená nájemní smlouva byla považována za neplatnou podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku zařazení provozní jednotky tak byla nesprávným úředním postupem vedlejšímu účastníkovi, podle jeho názoru, způsobena škoda, jejíž náhrady se domáhal soudní cestou, když svůj nárok opřel o zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 7. 1998, č.j. 14 C 67/97 - 62, bylo podle §152 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnuto tak, že základ nároku žalobce - vedlejšího účastníka, vůči žalovanému - stěžovateli, je zcela opodstatněný a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto rozsudkem konečným. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozhodl, jako soud odvolací, tak, že uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem, napadeným ústavní stížností, tak, že dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že jde o nárok na náhradu škody způsobené v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plnili (ust. §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Porušení povinnosti a z toho plynoucí odpovědnost stěžovatele Nejvyšší soud nespatřuje v porušení §9 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení zakládá povinnost pouze u tzv. povinné osoby a nevztahuje se na jiné subjekty a tedy ani na orgány státu, tj. v daném případě žalované ministerstvo financí, resp. jemu podřízené okresní privatizační komise. Uvedené porušení povinnosti stěžovatele - žalovaného - je nutno podle Nejvyššího soudu dovodit z §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. Nesprávný úřední postup okresní privatizační komise záležel tudíž v zařazení předmětné provozní jednotky do dražby v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením. K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Plzni, který má za to, že stěžovatel se jen na základě svého odlišného právního názoru snaží dosáhnout přezkoumání věci další, třetí instancí a k namítanému porušení základních práv a svobod nedošlo. Co do věcné stránky ústavní stížnosti odkazuje zcela na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Za vedlejšího účastníka J. L., se k ústavní stížnosti vyjádřil Mgr. M. N., advokát. Odkázal na své vyjádření ze dne 14. 12. 1998 k odvolání stěžovatele a přiložil jej ke svému vyjádření. Uvedl, že obecné soudy přejaly jeho argumentaci a pro stručnost odkazuje na rozhodnutí obecných soudů. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dodává, že v posuzovaném případu je dáno protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a jde o absolutní objektivní odpovědnost, když o existenci uplatněného restitučního nároku byly předem privatizační orgány upozorněny povinnou osobou. Vedlejší účastník dále dodává, že netrvá na účasti své ani svého právního zástupce na jednání u Ústavního soudu ČR. Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí je správné a právní názor stěžovatele je v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů. I při dražbě movitých věcí je současně totiž vlastně dražen i "pomyslný" nebytový prostor, k němuž vzniká právo na uzavření nájemní smlouvy. K porušení §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. došlo, když provozní jednotka neměla být do dražby zařazena. Budoucí restituenti nemohou být zatěžováni právem vydražitele na uzavření nájemní smlouvy, protože by došlo k výraznému zkrácení práva na využití vrácení nemovitého majetku a jednáním třetí osoby - orgánu státu. Ústavnímu soudu v projednávané věci přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná, i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud si je v posuzovaném případu také vědom, ústavně zaručeného principu nezávislosti rozhodování soudů, který se podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu) a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že pro hodnocení právního následku porušení právní povinnosti, kterého se měl dopustit stěžovatel, byla obecnými soudy aplikována příslušná ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Podle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle čl. 2 Ústavy ČR je lid zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Za státní orgány je podle názoru Ústavního soudu nutné považovat všechny orgány, které tyto jednotlivé moci uplatňují. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tímto zákonem byl zákon č. 58/1969 Sb. (k tomu srov. nález ve věci I. ÚS 245/98, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, č. 128, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000). Pro založení odpovědnosti aplikací ustanovení tohoto zákona bylo tedy nutné, aby příslušný státní orgán vystupoval jako vykonavatel veřejné resp. státní moci. Z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že porušení povinnosti bylo obecnými soudy spatřováno v porušení §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 427/1990 Sb. K povaze veřejných dražeb podle tohoto zákona se ve svých rozhodnutích vyjádřil jak Nejvyšší soud ČR, tak i Ústavní soud. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp. zn. II Cdon 33/96 (in Právní rozhledy, č. 3/1997, str. 130, C. H. Beck. Praha 1997) uvedl, že předmětem převodu vlastnictví podle zákona č. 427/1990 Sb. mohou být movité a nemovité věci, které jako majetková podstata provozních částí organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby, tvoří nebo mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou. Zákon používá pro tuto jednotu označení provozní jednotka. Uvedený zákon v §4 stanovil, že organizace provedou prodej provozní jednotky ve veřejné dražbě, kterou organizují příslušné orgány České republiky. Je tedy třeba konstatovat, že jde o dobrovolnou dražbu a jak sám zákon definuje, o dražbu veřejnou, neboť tato dražba je organizována příslušnými orgány České republiky. Dražbu je třeba považovat za způsob uzavření smlouvy, tedy za oboustranný právní úkon složený ze dvou vzájemných a obsahově shodných projevů vůle dvou stran. Dražbou dochází k úplatnému převodu vlastnictví věcí; jde při tom o smlouvu, jež je upravena zvláštními předpisy, v tomto případě zákonem č. 427/1990 Sb., zákonem č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a vyhláškou č. 535/1990 Sb., o veřejných dražbách při převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a o vstupném na tyto dražby. Pouze pokud některé otázky nejsou těmito zvláštními předpisy upraveny, použije se podpůrně ustanovení předpisu obecného, v tomto konkrétním případě zákoníku hospodářského. Jde totiž o vztah vzniklý při podnikatelské činnosti právnických osob, oprávněných k této činnosti podle hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů, přičemž tento vztah vznikl do 31. 12. 1991. Ústavní soud se povahou veřejných dražeb podle zákona č. 427/1990 Sb. zabýval již v nálezu ve věci, sp. zn. II. ÚS 303/95 (in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, č. 14, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), kde shodně s Vrchním soudem v Praze konstatoval, že právní vztah vzniklý na základě zákona č. 427/1990 Sb. v původním znění je vztahem soukromoprávním. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že vlastnictví nabývané dle §9 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Ostatně i znění §1, §2 aj. zákona o č. 427/1990 Sb. hovoří výslovně o převodu. Podobně jako u procesu tzv. "malé privatizace" se Ústavní soud charakterem privatizace již zabýval v usnesení ve věci III. ÚS 380/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, č. 27, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998), kde byl posuzován postup podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Ústavní soud v tomto usnesení dospěl k závěru, že není nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle. Tento názor lze podle Ústavního soudu vztáhnout i na posuzovaný případ, a to zejména za situace, kdy i podle zákona č. 427/1990 Sb. a zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 500/1990 Sb."), činnost komisí pro privatizaci při pořizování seznamu provozních jednotek zařazených do veřejné dražby nemá charakter rozhodování správního orgánu o subjektivních právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob (§1 odst. 1 správního řádu), ale jak již bylo výše uvedeno, má charakter rozhodování dosavadního vlastníka majetku o tom, jakým způsobem s ním naloží a stát zde nevystupuje jako mocensky nadřazený subjekt. Nadto ani následné potvrzování seznamu provozních jednotek ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky neprobíhá výslovně podle §7 zákona č. 500/1990 Sb. ve správním řízení. Z výše uvedeného tedy plyne závěr, že podmínkou aplikace zákona č. 58/1969 Sb. je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže ovšem podle zákona č. 427/1990 Sb. stát vystupuje jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy se tak dopustily nesprávného právního posouzení věci ( k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1998, ve věci sp. zn. 23 Cdo 140/98, in Soudní judikatura, ročník III, číslo 11/1999, str. 410, CODEX Bohemia, s. r. o., Praha 1999) tím, že použily jiný právní předpis (normy hmotného práva), než který měly správně použít. K porušení právního předpisu, který se na posuzovaný právní vztah nevztahuje, jako porušení práva na soudní ochranu, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 140/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, č. 101, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000). Ve věci tam posuzované obecný soud nesprávně aplikoval na jednání a právní postavení stěžovatele obchodní zákoník, čím podle názoru Ústavního soudu ze správného skutkového zjištění byl vyvozen právní závěr, který je se skutkovým stavem ve výrazném nesouladu a soud tedy neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu stěžovatelovým základním právům, čímž porušil čl. 90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i čl. 36 Listiny a rozhodnutí obecného soudu bylo následně Ústavním soudem zrušeno. Obdobně je tomu i u nyní posuzované ústavní stížnosti. Rovněž zde obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěr, který je v extrémním nesouladu s tímto skutkovým stavem, porušily tím čl. 90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit. Citované porušení práva na spravedlivý proces jeví se jako dostatečný důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, a Ústavní soud se proto ani nezabýval dalšími námitkami stěžovatele vznesenými v ústavní stížnosti a v jejím doplnění. Ústavní soud také považuje za nutné vyjádřit se k aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, a to s ohledem na usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 449/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, č. 76, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), a tam uvedená další rozhodnutí Ústavního soudu. Od těchto rozhodnutí se nyní posuzovaná ústavní stížnost odlišuje pozicí, ve které stěžovatel vystupuje. Stěžovatel podal ústavní stížnost prostřednictvím svého orgánu, neboť se cítí být dotčen na svém právu na spravedlivý proces. Již výše bylo uvedeno, že stěžovatel v posuzované věci nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž vystupuje jako soukromá osoba, vlastník, při nakládání se svým majetkem. Za této situace není tedy důvodu proč by stěžovateli nenáleželo právo na spravedlivý proces a Ústavní soud se tedy v tomto nálezu neodchyluje od svých dřívějších názorů. Názor Ústavního soudu o existenci aktivní legitimace stěžovatele v posuzované věci je tak plně v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 9/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, str. 372, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000. Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ve výroku citovaná rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil podle §82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) V Brně dne 3. 10. 2001