ECLI:CZ:US:2016:2.US.3614.15.1
sp. zn. II. ÚS 3614/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslava Paveleka a Zdeňka Macka, zastoupených JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2015 č. j. KSBR 38 INS 23306/2014-B-7, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Lubomíra Machovce a JUDr. Jiřího Vody, LL.M., insolvenčního správce úpadce Lubomíra Machovce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím v rámci přezkumného jednání a první schůze věřitelů vzal na vědomí odvolání tehdejšího úpadcova insolvenčního správce - společnosti AS ZIZLAVSKY v.o.s., a zároveň potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce - vedlejšího účastníka JUDr. Jiřího Vody, LL.M. Před vydáním tohoto usnesení soud k návrhu úpadce (vedlejšího účastníka Lubomíra Machovce) rozhodl o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelům v souladu s ustanovením §51 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to z důvodu nutnosti pečlivějšího prověření stěžovateli přihlášených pohledávek v rámci zvláštního přezkumného jednání.
3. Vůči tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé vedle ústavní stížnosti i odvolání, jejž Vrchní soud v Olomouci jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 12. dubna 2016 č. j. KSBR 38 INS 23306/2014-1 VSOL 99/2016-B-22.
II. Námitky stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadené usnesení krajského soudu porušuje jejich právo na spravedlivý proces, neboť neobsahuje jakékoliv odůvodnění výše uvedeného nepřiznání hlasovacích práv; v důsledku toho je dle stěžovatelů samotné usnesení ve věci odvolání a jmenování insolvenčního správce nepřezkoumatelné [stěžovatelé v této souvislosti odkazují na závěry nálezu ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219)]. Nadto stěžovatelé tvrdí, že protokol zachycující jednání schůze věřitelů neodráží její skutečný průběh; úpadce totiž nepodal návrh ve smyslu ustanovení §51 odst. 3 insolvenčního zákona, pročež nedošlo k řádnému popření pohledávek stěžovatelů, a soud tak nemohl rozhodnout o nepřiznání jejich hlasovacích práv. Uvedeným postupem krajského soudu tak měli být stěžovatelé omezeni na svých věřitelských právech, neboť jim soudem byla upřena možnost podílet se na rozhodování o návrhu na odvolání, resp. jmenování insolvenčního správce, a to zvláště za situace, kdy disponují potřebnou většinou hlasů.
III. Podmínky řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednávání příslušný. Stěžovatelé jsou (s níže uvedenou výhradou) právně zastoupeni v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé neměli žádných dalších opravných prostředků k ochraně svého práva (jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2016), a zároveň ústavní stížnost směřuje do usnesení navazujícího po nepřiznání hlasovacích práv v rámci schůze věřitelů, tudíž ústavní stížnost není ve smyslu právního názoru vyjádřeného ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 nepřípustná.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
8. K otázce, zda je napadené usnesení krajského soudu dostatečně odůvodněno, je nutno přistupovat s přihlédnutím ke zvláštní povaze insolvenčního řízení; na povinnost soudce ústně vydaná usnesení náležitě odůvodnit je nutno klást odlišné nároky, než na rozhodnutí odůvodněná písemně. Soudce v rámci rozhodnutí vydaných v průběhu schůze věřitelů tak má omezený prostor pro podání vyčerpávajícího odůvodnění, pročež z hlediska práva na spravedlivý proces postačí, pokud soudce objasní základní důvody, jež jej vedly k vydání daného rozhodnutí.
9. Naznačeným pohledem shledává Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu za řádně odůvodněné. Jak totiž vyplývá ze zápisu o přezkumném jednání ze dne 23. 11. 2015 ve spojení s vyjádřením soudu k odvolání stěžovatelů ze dne 15. 1. 2016 č. j. KSBR 38 INS 23306/2014-B-13, insolvenční soud považoval pohledávky obou stěžovatelů za nejisté, pročež je vyčlenil na zvláštní přezkumné jednání. V kontextu relevantní části spisového materiálu je proto zřejmé, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu, resp. jeho odůvodnění nepostrádá potřebné ratio, a tímto úhlem pohledu jej není možné označit za nepřezkoumatelné.
10. Porušení základních práv stěžovatelů není možné spatřovat ani ve skutečnosti, že přezkum jimi přihlášených pohledávek neproběhl v rámci přezkumného jednání, nýbrž byl vyloučen na zvláštní přezkumné jednání. Obecně vzato totiž pro potřeby efektivity insolvenčního řízení [srov. ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona] není namístě požadovat, aby byly všechny pohledávky přezkoumávány na jediném přezkumném jednání. Předpokladem vyloučení pohledávek k samostatnému přezkumu ovšem musí být existence legitimních důvodů, spočívajících kupříkladu v mimořádné (skutkové) složitosti přihlášených pohledávek či jejich nejistotě; případné vyloučení se tedy musí opírat o důvody, jež nesmí být zjevně arbitrární. Pro úplnost je navíc namístě zdůraznit, že závěry stěžovateli odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2372/11 je třeba vnímat prizmatem závěrů výše uvedeného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15.
11. Jak přitom vyplývá ze spisového materiálu (žaloba insolvenčního správce JUDr. Jiřího Vody, LL.M. o popření vykonatelné pohledávky stěžovatele Zdeňka Macka podaná dne 16. 6. 2016, popření pohledávky stěžovatele Jaroslava Paveleka jiným přihlášeným věřitelem - společností AGRALL s.r.o. ze dne 20. 11. 2015, spolu s jejím zpětvzetím v důsledku opravy výše přihlášené pohledávky stěžovatelem Jaroslavem Pavelekem ze dne 15. 5. 2016 a návrhem na vyloučení pohledávky na zvláštní přezkumné jednání), pohledávky stěžovatelů vykazovaly takovou míru pochybností, že zmíněnému postupu insolvenčního soudu nelze (přinejmenším z hlediska základních práv stěžovatelů) co vytknout.
12. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelů, že předmětný protokol ze schůze věřitelů nekoresponduje s jejím průběhem. Nelze totiž přehlížet, že stěžovatelé před soudem prvního stupně uvedené námitky vůči protokolaci neuplatnili, přestože taková námitka musí být podána nejpozději do konce daného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2737/2012).
13. Insolvenční soud tedy pochybil toliko v tom, že nesprávně uvedl, že nepřiznává hlasovací práva dle ustanovení §51 odst. 1 insolvenčního zákona, přestože zjevně postupoval dle třetího odstavce téhož paragrafu (toto pochybení nicméně indikoval již vrchní soud v usnesení, kterým odmítl odvolání stěžovatelů - v podrobnostech viz druhý odstavec na str. 11).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
15. Odmítnout tak musel rovněž stěžovateli uplatněný návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, jenž sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že za dané procesní situace z důvodu procesní ekonomie nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady podání spočívající ve skutečnosti, že jimi předložené plné moci nevykazovaly potřebné náležitosti speciální plné moci předvídané ustanovením §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu