ECLI:CZ:US:2014:2.US.3654.13.1
sp. zn. II. ÚS 3654/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem AK se sídlem nám. Republiky 237/38, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. srpna 2013 č. j. 3 Nt 589/2013 - 34 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2013 č. j. 7 To 321/2013-52, za účasti 1) Okresního soudu Plzeň - město a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. srpna 2013 č. j. 3 Nt 589/2013 - 34 byla podle ust. §57a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost odsouzeného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o přeměnu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 528 dnů uloženého rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 27 T 54/2004 ve spojení s usneseními Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 4 Nt 6010/2012, a v trvání devíti měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 4 T 78/2012, v trest domácího vězení.
Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. září 2013 č. j. 7 To 321/2013-52 podle ust. §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"), zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se způsobem stanovení počátku výkonu nyní vykonávaných trestů v souvislosti s posuzováním jeho žádosti o přeměnu zbytku trestu odnětí svobody v trest domácího vězení.
Stěžovatel uvádí, že výkon jiného než nyní vykonávaného trestu nastoupil dne 24. května 2012, přičemž následně bylo rozhodnuto o účasti stěžovatele na amnestii, nicméně podle stěžovatele tato neznamená, že by se výkon zbylých, neamnestovaných trestů, které odsouzený nyní vykonává, měl započítávat až od ledna 2013. Dle názoru stěžovatele je třeba vycházet z počátku výkonu trestů v květnu 2012 a od tohoto data počítat polovinu zbylých neamnestovaných trestů, které stěžovatel nyní vykonává, přičemž při tomto způsobu započítání stěžovatel již vykonal polovinu trestu.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se způsobem stanovení počátku výkonu nyní vykonávaných trestů v souvislosti s posuzováním jeho žádosti o přeměnu zbytku trestu odnětí svobody v trest domácího vězení. V ústavní stížnosti však stěžovatel neuvádí žádnou ústavně právní argumentaci.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem zmíněné skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je samostatným soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205), dostupný na http://nalus.usoud.cz/].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, však v projednávané věci nenastala.
Dle ust. §57a trestního zákoníku soud může po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody přeměnit odsouzenému za přečin zbytek trestu v trest domácího vězení, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Při přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení se každý den nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody počítá za jeden den trestu domácího vězení; nejvyšší výměrou trestu domácího vězení stanovenou v §60 odst. 1 trestního zákoníku soud není vázán.
V souzené věci se Krajský soud v Plzni ztotožnil se závěrem Okresního soudu Plzeň - město, že odsouzený nesplňuje formální podmínku vykonání jedné poloviny trestu, když po aplikaci amnestijních rozhodnutí majících vliv na celkovou délku trestů, které odsouzený vykonává, je nutné počátek běhu lhůty výkonu trestů počítat ode dne 3. ledna 2013, kdy odsouzený započal vykonávat trest uložený rozsudkem téhož soudu sp. zn. 27 T 54/2004. Okresní soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že odsouzený nesplnil ani zbývající dvě podmínky, a to prokázání polepšení ve výkonu trestu a prognózu řádného života do budoucna, přičemž své závěry soud řádně odůvodnil.
Podstatou argumentace krajského soudu je logická úvaha, že nadále je nutné polovinu trestu stanovit pouze z celkové výměry zbývajících dvou trestů, nicméně trest odnětí svobody právě v této délce odsouzenému "vznikl" dne 1. ledna 2013 (resp. po té, když mu byl nařízen další trest z rozsudku sp. zn. 4 T 78/2012), tedy až od tohoto data je možno začít počítat lhůtu pro podmíněné propuštění z výkonu trestu (či pro přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení). Krajský soud poukázal na to, že vyhlášená amnestie prezidenta republiky způsobila zkrácení celkové doby uložených trestů a tím i zkrácení lhůty dle ust. §57a či ust. §88 trestního zákoníku, nicméně tuto "kratší lhůtu" je nutné počítat od okamžiku, kdy k ní nastaly důvody, tedy od 1. ledna 2013. Odsouzený, uvedl odvolací soud, se nemůže domáhat toho, aby se délka potřebné lhůty řídila režimem nastalým od ledna 2013, ale počátek běhu takto určené lhůty byl stanoven před tímto termínem. Nalézací soud proto podle odvolacího soudu nepochybil, pokud žádost odsouzeného zamítl proto, že odsouzený dosud nevykonal polovinu uloženého trestu, neboť uvedená lhůta je základní podmínkou ust. §57a trestního zákoníku, jejíž splnění je bezpodmínečně nutné.
Ústavní soud ověřil, že stížnostní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za příliš formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu