ECLI:CZ:US:2018:2.US.3702.18.1
sp. zn. II. ÚS 3702/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Melantrichova 20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 č. j. 8 A 155/2018-59-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na neplatnost voleb do zastupitelstva Městské části Praha 22 konaných ve dnech 5. - 6. 10 2018. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 21 odst. 1, 4 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž současně došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva Městské části Praha 22 konaných ve dnech 5. - 6. 10. 2018. V tomto návrhu tvrdil, že volební kampaň vedená politickým hnutím Starostové a nezávislí + Svobodní nebyla vedena čestně a poctivě, když o něm několik málo dní před samotným konáním voleb byly šířeny mezi voličskou veřejností v tisku nepravdivé a hrubě zkreslené informace, když tyto byly šířeny jedině s cílem ovlivnit nadcházející komunální volby a voliče ovlivnit tak, aby navrhovatel nebyl do funkce zastupitele Městské části Praha 22 zvolen, a aby sdružení politických stran a nezávislých kandidátů Rozumní SOUSEDÉ bylo poškozeno. Uváděl, že dne 4. 10. 2018 vyšla tiskovina "Volební stanoviny" s přílohou "Mimořádné volební STANOVINY", v nichž mj. bylo podrobně uváděno, že "Radní Prahy 22 P. S. rezignoval na svou funkci", že padělal směnku, aby získal zhruba 12 mil. Kč a zjednal výhodu firmě, která zvítězila v tendru na obnovu barokní památky KUKS. Nebyl však odsuzujícím rozsudkem žádného soudu uznán vinným z jakékoliv trestné činnosti a obžaloba, jež na něj byla podána, byla předběžně soudem projednána a celá věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Dále tvrdil, že tiskovina "Volební stanoviny" s přílohou "Mimořádné volební STANOVINY" ovlivnila názor voličů tak, aby tito navrhovatele a sdružení Rozumní SOUSEDÉ nezvolili. Došlo tak k úmyslnému ovlivnění voleb v neprospěch navrhovatele a v neprospěch celé koalice politických stran a hnutí.
3. Po posouzení všech relevantních okolností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že v namítané tiskovině "Volební stanoviny" s přílohou "Mimořádné volební STANOVINY" byl navrhovatel označen jako osoba trestně stíhaná, což, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3235/18, nelze označit jako nepravdivou informaci. V uvedené tiskovině nebyl navrhovatel označen jako osoba odsouzená. Vydavatel namítané tiskoviny ctil princip presumpce neviny, který představuje pilíř spravedlivého trestního řízení, který je chráněn čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Městský soud uzavřel, že volební kampaň ve své podstatě je propagací volených kandidátů a deklarací cílů volební strany a je věcí úrovně politické kultury, v jaké rovině je takováto propagace v rámci volební kampaně realizována. Volební kampaň v lokálním měřítku voleb do zastupitelstev obcí směřuje přímo ke konkrétní skupině voličů, a proto to jsou právě voliči, kteří mají nezadatelné právo vyjádřit svůj postoj nejen k samotné propagaci kandidáta a propagaci cílů a záměrů volební strany, ale mají i nezadatelné právo vyjádřit v průběhu volby kandidátů svůj postoj ke zvolené politické kultuře, která je v rámci volební kampaně praktikována. Proto absence regulace nečestné a nepoctivé volební kampaně při volbách do zastupitelstev obcí neomezuje občany jako voliče ve svobodném projevu vůle při volbě svých zástupců a občané na tomto politickém právu ve smyslu čl. 21 Listiny nejsou kráceni.
5. Městský soud v Praze neshledal v průběhu voleb do zastupitelstva městské části Praha 22 porušení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách"), jmenovitě porušení jeho ustanovení §30 o regulaci volební kampaně. Podle jeho závěru je nutno respektovat, že rozhodnutí voličů může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy jsou shledány vady volebního procesu, které navíc dosáhnou intenzity, že by mohly způsobit, že voliči by rozhodli jinak a došlo by k volbě jiného kandidáta. Takovéto vady volebního procesu však Městský soud v Praze neshledal, a proto respektoval ústavní princip ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním respektujícím práva menšiny garantovaná čl. 6 Ústavy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti používá shodnou argumentaci jako v návrhu na vyslovení neplatnosti voleb. Zejména poukazuje na skutečnost, že byl poškozen jako kandidát do zastupitelstva, když o něm vyšel v předmětné tiskovině zkreslující článek. Vzhledem k těmto tiskovinám a též vzhledem k protiprávně podané obžalobě na stěžovatele tak došlo k ovlivnění průběhu voleb do zastupitelstva Městské části Praha 22, v důsledku čehož nebyl stěžovatel zvolen do funkce zastupitele, ačkoliv se dá předpokládat, že pokud by byla kampaň vedena objektivně, do funkce by zvolen byl. Tímto postupem tak bylo podle přesvědčení stěžovatele zasaženo do jeho ústavních práv.
II.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Základní interpretační maximu zákonné úpravy volebního soudnictví zformuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.; obdobně též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 768/06, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/02, usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 82/2006-51 či č. j. Vol 6/2004-12), který - vycházeje z demokratického principu legitimity veřejné moci, dle něhož je lid jejím zdrojem a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 Ústavy) - vyslovil základní tezi, dle níž pro volební soudnictví z principu demokracie plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů.
9. Konstatoval dále, že právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování, a všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení ve věcech volebního soudnictví je proto dle právního názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny, vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (viz rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost; z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/95), rozhodnutí voličů jako suveréna může tudíž soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát.
10. Také v nálezu ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (N 2/60 SbNU 11) Ústavní soud konstatoval, že "rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily, nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu".
11. V nálezu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10 (N 56/60 SbNU 693) Ústavní soud uvedl, že "je namístě v obecné rovině uvést, že volební soudnictví je do značné míry odvětvím specifickým. Ať už na celostátní úrovni či na úrovni redukované na územní samosprávný celek, je soudem ... přezkoumávána vůle a z ní vzešlé rozhodnutí voličů, ... S výjimkou nejzávažnějších pochybení v proceduře proto státní moc, reprezentovaná zde volebními soudy, musí zachovávat zdrženlivost ve své ingerenci a vyvarovat se aktivismu."
12. Tyto základní teze v plném rozsahu dopadají i na ústavně konformní interpretaci a aplikaci v nyní posuzované věci relevantního podústavního práva; jinými slovy, týkají se i ústavněprávního přezkumu soudního řízení správního, vedeného na základě ustanovení §60 a §61 zákona o volbách a v procesním rámci ustanovení §90 a §93 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
13. Tvrzená protiústavnost rozhodnutí volebního soudu má podle stěžovatele spočívat v extrémně vadné aplikaci ustanovení §60 odst. 3 zákona o volbách, dle něhož soud může vyslovit neplatnost voleb, má-li zato, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb.
14. Ustanovení §60 odst. 3 zákona o volbách přitom relevantní způsoby porušení zákona o volbách (natož ostatních zákonů), způsobilé ovlivnit výsledky voleb, blíže nekonkretizuje, a volební soud má relativně široké pole uvážení při posuzování namítaných (a zjištěných) skutečností; toto uvážení však nesmí být svévolné, musí respektovat ústavněprávní hlediska, a úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda by důvody uvažované soudem ve vztahu ke zrušení voleb byly slučitelné s požadavkem právního státu, účinné politické demokracie a zda mohou sledovat legitimní cíl zajistit rovné a spravedlivé podmínky pro všechny kandidáty ve volební kampani a ochranu svobodného vyjádření vůle lidu ve volbách. Jinak řečeno, jde o to, zda (v konkrétním případě) nedošlo rozhodnutím volebního soudu ke svévoli nebo nedostatku proporcionálního poměření, a zda zamítnutím návrhu stěžovatele nebylo zasaženo do svobodného vyjádření názorů voličů, tedy do samotné podstaty ochrany ústavně zaručených základních práv (srov. též sp. zn. III. ÚS 3673/14).
15. V této souvislosti nelze pominout, že správní soudnictví ve věcech soudního přezkumu podle §60 volebního zákona je konstruováno jako jednoinstanční (kasační stížnost je podle §104 odst. 1 s. ř. s. vyloučena), je sevřeno do krátkého časového období a platí v něm, že netřeba nařizovat jednání (§90 odst. 3 s. ř. s.), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Jestliže je smysl této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právně politických důsledků voleb), bylo by v rozporu s ním, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu (srov. sp. zn. III. ÚS 874/06).
16. V rámci takto vymezeného ústavněprávního přezkumu a naznačených limitů ústavní stížnost stěžovatele neobstojí.
17. Je potřeba zejména poukázat na to, že v ústavní stížnosti předestřené námitky k této otázce jsou identické s argumentací, se kterou se stěžovatel již obrátil na správní soud, a s nimiž se v odůvodnění napadeného usnesení tento soud náležitě vypořádal. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance, jež mu však nepřísluší; zde totiž obecně platí, že Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat.
18. Ani ve vztahu k právním závěrům soudu na základě výkladu rozhodného ustanovení §60 odst. 3 volebního zákona nelze dospět k názoru, že by tyto závěry mohly být chápány jakožto výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován.
19. Správní soud v napadeném usnesení adekvátně odůvodnil své právní závěry, jež jej vedly k zamítnutí návrhu. V rámci přezkumu se zaměřil i na posouzení dané problematiky v širším kontextu a zkoumal, zda namítané postupy ve volební kampani nepřekročily rámec ústavnosti a posuzoval, zda aplikované ustanovení §30 zákona o volbách, které reguluje volební kampaň, není v rozporu s ústavním pořádkem. Svůj závěr, že tomu tak není, pak náležitě odůvodnil (str. 7 usnesení). Ve svém rozhodování přihlížel k ustálené judikatuře jak Ústavního soudu, tak správních soudů.
20. Lze jen dodat, že Ústavní soud jen mimořádně [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (obec Krupka) či sp. zn. Pl. ÚS 6/11 (obec Karlova Studánka)] přikročil k účinnému postihu "faulů" ve volební kampani. Ústavní soud však i v těchto mimořádných případech konstatoval, že důvod rušit volby zde nebude, pokud konkrétní praktika, kterou bude možno označit za nemorální a nemravnou, na zvolení volební strany podstatný vliv neměla.
21. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O žádosti stěžovatele na projednání věci mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu (v ústavní stížnosti je chybně uvedeno ustanovení §71d odst. 1 citovaného zákona, týkající se mezinárodních smluv) senát nerozhodoval, neboť ve věcech volebních vždy postupuje s maximálním možným urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu