ECLI:CZ:US:2018:2.US.3235.18.1
sp. zn. II. ÚS 3235/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Melantrichova 20, proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, spočívajícím v podání obžaloby na stěžovatele před konáním komunálních voleb, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížností brojí proti v záhlaví popsanému postupu Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), přičemž se domnívá, že podáním obžaloby dotčený orgán porušil jeho ústavně garantovaná práva a svobody.
2. Usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení ze dne 20. 6. 2016 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") za užití §238 trestního zákoníku. Usnesením policejního orgánu ze dne 13. 2. 2018 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. c) a 3 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. Dne 29. 5. 2018 podal stěžovatel návrh na zastavení trestního stíhání.
4. Dne 27. 8. 2018 obdržel stěžovatel přípis městského státního zastupitelství ze dne 17. 8. 2018, kterým byl upozorněn na zpřísnění právní kvalifikace, co se týče trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie tak, že nadále bude jednání posuzováno podle §260 odst. 1 a 5 trestního zákona.
5. Dne 4. 9. 2018 obdržel stěžovatel přípis, č. j. 1 KZV 108/2016-250a, kterým byl informován o tom, že státním zástupcem městského státního zastupitelství na něj byla podána obžaloba k soudu.
6. Proti postupu městského státního zastupitelství stěžovatel podal ústavní stížnost. V té namítá, že podáním obžaloby bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
7. Stěžovatel je názoru, že trestní stíhání v jeho věci nebylo vedeno zákonným způsobem, přičemž nebyly dodržovány základní zásady trestního práva procesního. Stěžovatelovy námitky směřují zejména vůči postupu státního zástupce městského státního zastupitelství, který podal obžalobu bez toho, aby se zabýval stěžovatelem předloženými návrhy na doplnění dokazování. Podání obžaloby přitom stěžovatel považuje za účelové a dovozuje, že souvisí s jeho kandidaturou v komunálních volbách konaných ve dnech 5. a 6. října 2018.
8. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek ochrany základních práv, který lze podat pouze při dodržení zákonných podmínek. Proto ještě dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mimo jiné též to, zda před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato podmínka splněna nebyla, pročež je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob. Teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.
10. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ačkoliv za určitých okolností Ústavní soud může zasáhnout do probíhajícího trestního řízení ve stádiu přípravného řízení, je tato možnost vázána na splnění dvou kumulativních podmínek, a to že zásah do základních práv stěžovatele je projevem zjevné svévole orgánů činných v trestním řízení a zároveň že toto porušení není možno napravit v dalším průběhu trestního řízení [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), bod 31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655); sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467); a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou dostupná také z http://nalus.usoud.cz].
12. Podle ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je pouze počátkem trestního stíhání. Podle §176 trestního řádu podá státní zástupce obžalobu, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Podání obžaloby přitom nepředstavuje rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 562/05 ze dne 26. 9. 2005). Osoba, na niž byla podána obžaloba, má již postavení obviněného a z něj vyplývající práva a povinnosti a její postavení se mění toliko tím, že se jí otevírá možnost uplatňovat svou obhajobu před nezávislým a nestranným soudem. Do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí je zároveň třeba pohlížet na trestně stíhaného jako na nevinného. Výše uvedené je odrazem principu presumpce neviny, který představuje pilíř spravedlivého trestního řízení, který je chráněn čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
13. Podáním obžaloby tudíž nedochází k později neodstranitelnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele. Těmto závěrům odpovídá i rozhodovací praxe Ústavního soudu, který ústavní stížnosti podané proti obžalobám odmítá pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. K tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 562/05 ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 505/05 ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 574/05 ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 522/05 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 88/14 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 179/14 ze dne 18. 3. 2014, či sp. zn. IV. ÚS 334/17 ze dne 9. 5. 2017. Od této rozhodovací praxe nemá v nynější věci Ústavní soud žádný důvod se odklonit ani v případě, kdy je ústavní stížnost formulována jako stížnost proti postupu městského státního zastupitelství.
14. Ústavní soud si je vědom toho, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Státní zástupce má však povinnost postupovat v souladu ze zákonem a nemůže při svém konání přihlížet k takovým okolnostem, jakými mohou být v tomto případě komunální volby a kandidatura trestně stíhaného v nich.
15. Stěžovatel dosud nevyčerpal všechny možnosti obrany svých práv v trestním řízení proti své osobě a bude ještě mít možnost vznášet všechny své námitky proti obžalobě v dalším průběhu trestního řízení, a to ať již v hlavním líčení, v rámci předběžného projednání obžaloby, které je v nynější věci přípustné a jež ostatně stěžovatel může (či přinejmenším mohl) sám iniciovat, nebo eventuálně v řízení o opravných prostředcích. Budoucí vývoj trestního řízení proti stěžovateli však nepřísluší Ústavnímu soudu předjímat. Ani v případě, že by snad stěžovatel považoval postup orgánů činných v trestním řízení jako zásah do svých osobnostních práv či jako zneužití pravomoci, by ústavní stížnost nebyla jediným prostředkem, který stěžovatel podle českého práva v takovém případě má.
16. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zároveň v právě projednávaném případě neshledal naplnění některé z výjimek z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 téhož zákona.
17. Ústavnímu soudu proto z?výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost bez ohledu na její obsah odmítnout jako nepřípustnou podle §?43 odst. 1 písm.?e) ve spojení s §?75 odst.?1 zákona o?Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka