ECLI:CZ:US:2005:4.US.574.05
sp. zn. IV. ÚS 574/05
Usnesení
IV. ÚS 574/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2005 o ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, AK Kateřinská 5, 772 00 Olomouc, proti obžalobě Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc, ze dne 9. 8. 2005, č. j. 2 KZV 42/2003-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že podáním výše uvedené obžaloby došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále žádá, aby Ústavní soud Krajskému státnímu zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc, zakázal pokračovat v porušování práva a přikázal mu obnovit stav před porušením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dne 10. 6. 2003 a dne 11. 11. 2003 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle ustanovení §128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona a trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle ustanovení §255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Stížnost, kterou proti zmíněnému usnesení stěžovatel podal, byla zamítnuta. Dne 11. 8. 2005 byl stěžovatel vyrozuměn, že proti jeho osobě byla podána obžaloba v kontextu se shora uvedeným usnesením o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje subjektivní stránka trestného činu, a proto ignoroval-li policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránku trestného činu nebo ani netvrdil, že byla naplněna, a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti v předmětném usnesení, pak lze jednoznačně uzavřít, že jde o protiústavní rozhodnutí, na základě kterého nemůže krajské státní zastupitelství činit další relevantní úkony ve věci samé. Důsledky z toho plynoucí se musí projevit v závěru, že proti stěžovateli nemůže být podána obžaloba, neboť trestní řízení není řádně zahájeno. Stěžovatel tuto nezákonnost již namítl v návrhu na zastavení trestního řízení v rámci seznámení se se spisem při ukončení vyšetřování, avšak jeho námitka byla ze strany krajského státního zastupitelství zcela ignorována. Vzhledem k tomu, že v daném případě zákon neposkytuje stěžovateli procesní prostředek k ochraně jeho práva, vychází stěžovatel z ustanovení §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv dozvěděl.
Následně právní zástupkyně stěžovatele doplnila ústavní stížnost o jejím kolegou vyžádané stanovisko Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, v němž se odkazuje na nález I. ÚS 46/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, s. 363 a násl.), podle kterého, jde-li o úmyslný trestný čin, v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, a to tak, že policejní orgán musí tvrdit, že byla naplněna a v tomto směru uvést skutkové okolnosti. Není možné zahájit trestní stíhání, pokud se subjektivní stránka trestného činu rýsuje jen v mlhavých a nejasných obrysech; základní skutečnosti nasvědčující tomu, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu, musí být známy již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno. Obdobně pak Ústavní soud judikoval v nálezu IV. ÚS 582/99 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, s. 221 a násl.). Avizované stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd ČR právní zástupkyně stěžovatele Ústavnímu soudu nezaslala.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná; současně se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud dříve, než přistoupí k meritornímu posouzení věci, zkoumá, zda ústavní stížnost obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro její projednání, tedy mimo jiné, zda je ústavní stížnost přípustná a zda je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud konstantně judikuje, že charakteristickou vlastností ústavní stížnosti je její subsidiarita, která znamená, že ústavní stížnost je přípustná k projednání teprve poté, co stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. (v posuzovaném případě ve fázi procesu soudního) teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, s. 243). Ústavní soud se proto necítí oprávněn vstupovat do dosud neskončeného trestního řízení a posuzovat jak důvodnost jeho zahájení, tak jeho následné vedení, ale naopak ponechává prostor pro takové hodnocení orgánům činným v trestním řízení, ledaže tato fáze trestního řízení je spojena s jinak neodstranitelným a významným zásahem do základních práv a svobod (např. vzetí do vazby, zadržení atd.).
Podání obžaloby nepředstavuje konečné a nezvratitelné rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení. V žádném případě z něj nelze činit jakékoli závěry ohledně výsledku trestního řízení a tudíž ani neznamená, že stěžovatel bude shledán vinným. Jak státní zastupitelství, tak soud je povinen během celého trestního řízení zkoumat, zda jsou stále dány předpoklady pro jeho další pokračování, pro což tyto orgány disponují řadou instrumentů, z nichž lze pro danou fázi řízení jmenovat předběžné přezkoumání obžaloby podle ustanovení §185 a násl. trestního řádu, kdy soud u podané obžaloby mj. kontroluje, zda bylo přípravné řízení provedeno podle zákona, zda v něm nebyly závažným způsobem porušeny procesní předpisy tak, že porušení nelze napravit v řízení před soudem; dále soud zkoumá, zda jsou ve věci v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout. Taktéž státní zástupce, který je orgánem veřejné žaloby a který, ač je stranou trestního řízení usilující o potrestání obžalovaného, má ve svých rukou prostředek korekce své činnosti, jímž je zpětvzetí obžaloby ve smyslu ustanovení §182 trestního řádu, přičemž tak může učinit až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud uzavírá, že není oprávněn v tomto stadiu ingerovat do probíhajícího trestního řízení prostřednictvím posuzování důvodnosti obžaloby, neboť by nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména obecného soudu, neboť jen soud (rozumí se soud obecné soudní soustavy a jen na základě podané obžaloby) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. článek 40 odst. 1 Listiny, článek 90 a násl. Ústavy), nehledě na to, že vyhověním ústavní stížnosti odebral by Ústavní soud státnímu zástupci pravomoc svěřenou mu článkem 80 odst. 1 Ústavy - k takovému kroku Ústavní soud přikročit nesmí, neboť by se tím sám dopustil protiústavnosti. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti nechť proto stěžovatel nejprve uplatní před soudem; pokud by nesouhlasil s výsledkem pravomocně skončeného řízení, byl by - za splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu - oprávněn obrátit se na Ústavní soud se svou ústavní stížností, která teprve v tomto stadiu může být shledána přípustnou.
Ústavní soud nemůže neučinit poznámku k petitu ústavní stížnosti, jenž je nejen nesprávný, ale i nejasný. Z petitu ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem má krajské státní zastupitelství přestat v porušování práva stěžovatele a obnovit stav před porušením; lze pouze odhadovat, že stěžovatel žádá, aby státní zastupitelství vzalo obžalobu zpět či dokonce zastavilo trestní řízení. Ústavní soud připomíná, že rozsah jeho pravomoci je dán článkem 87 Ústavy a podrobněji je pak rozveden v zákoně o Ústavním soudu, přičemž z těchto mantinelů nemůže Ústavní soud vykročit, jinak by se sám dopustil protiústavnosti. Ústavní soud je nadán zejména pravomocí kasační, kdy v případě porušení ústavně garantovaných lidských práv stěžovatele ústavně nekonformním rozhodnutím orgánu veřejné moci takové rozhodnutí zruší a o věci pak s konečnou platností rozhodnou příslušné orgány, a to v intencích zrušujícího nálezu. Podání obžaloby nelze kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci, jehož dopad je napravitelný zákazem pokračování v porušování práva a svobody, eventuelně příkazem k obnovení stavu před porušením [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]; Ústavní soud nemůže státnímu zástupci přikázat, aby vzal obžalobu zpět či zastavil řízení, a tudíž není ani příslušný k projednání návrhu, jímž je takovýto výrok žádán.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a současně jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj