ECLI:CZ:US:2014:2.US.3708.13.1
sp. zn. II. ÚS 3708/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové, zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem AK se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2013 č. j. 20 C 268/2008-267, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, jakož i čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 7. října 2013 č. j. 20 C 268/2008-267 vyzval Okresní soud v Hradci Králové dovolatelku - účastnici řízení ad 1) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), aby do 3 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za dovolání, který činí podle položky 23 odst. 6 sazebníku soudních poplatků 10.000,- Kč, a to na účet soudu. Současně soud stěžovatelku poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno; soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že napadaným rozhodnutím jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, které podala ve věci samé již dříve dne 29. září 2013 k Nejvyššímu soudu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 30 Co 33/2012-231, a to v částce 10.000 Kč s odkazem na položku 23 odst. 6 sazebníku soudních poplatků.
Napadané rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové je však podle stěžovatelky nezákonné, neboť nemá oporu v zákoně o soudních poplatcích ve spojení se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), a proto mělo být již Okresním soudem v Hradci Králové zrušeno nebo změněno postupem dle ust. §12 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), i bez tohoto, aniž by se toho musela stěžovatelka domáhat. Jak totiž vyplývá z ust. §11 odst. 2 písm. j) zákona o soudních poplatcích, je stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena, jde-li o řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození. Toto ustanovení zákona o soudních poplatcích je nutno s respektem k výkladové poznámce pod čarou č. 4 aplikovat ve spojení se zákonem o půdě, na nějž je v této souvislosti výslovně odkazováno. Ustanovení §21a odst. 2 zákona o půdě pak uvádí, že oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti povinné osobě je osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka uvádí, že není pochyb o tom, že podáním dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 30 Co 33/2012-231 se stěžovatelka jako oprávněná osoba dle zákona o půdě domáhá podle tohoto zvláštního restitučního zákona svého práva proti žalobci, a proto má být od soudního poplatku v průběhu dovolacího řízení osvobozena (ust. §11 odst. 3 písm. e) zákona o soudních poplatcích).
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost brojí proti usnesení, kterým okresní soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku.
Ve svém stanovisku ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st.35/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
V uvedeném stanovisku Ústavní soud vyslovil, že lze předpokládat, že nedojde-li v průběhu řízení ke zrušení nebo nahrazení předmětného usnesení, pak v něm vyjádřený názor soudu na výši poplatku předznamenává i důsledek jeho případného nezaplacení. Poplatník tak má v zásadě dvě možnosti, jak se domoci přezkoumání zákonnosti výzvou určené poplatkové povinnosti. První z nich je nezaplacení soudního poplatku ve sporné části. Soud následně rozhodne o zastavení řízení, čímž sice eventuálně zasáhne do základních práv poplatníka, ten se však proti takovémuto rozhodnutí bude moci bránit pořadem práva, ať už formou řádných, nebo případně i mimořádných opravných prostředků, a nejsou-li žádné opravné prostředky přípustné, pak prostřednictvím ústavní stížnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995 sp. zn. I. ÚS 231/95 (N 86/4 SbNU 307)]. Poplatníkovi navíc nic nebrání, aby nesprávné určení výše soudního poplatku ve výzvě namítal již před rozhodnutím o zastavení řízení, a v tomto směru tak působil na soud, aby změnil svůj názor na výši jeho poplatkové povinnosti. Soud totiž není (procesním) usnesením, kterým vyzval k zaplacení soudního poplatku, vázán a po zjištění nesprávnosti určené výše poplatku může své pochybení sám napravit tím, že toto usnesení zruší, případně vydá výzvu novou, nebo alespoň fakticky uzná, že poplatek byl zaplacen ve správné výši a soudní řízení nezastaví. V úvahu ale přichází i jiný postup, jehož nepochybnou předností je, že umožňuje poplatníkovi s jistotou předejít zastavení řízení. Poplatník může zaplatit poplatek ve výši určené v předmětné výzvě, a to navzdory tomu, že má ohledně správnosti této výše pochybnosti. Zaplatí-li přitom skutečně částku vyšší, má právo domáhat se následně podle ust. §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích vrácení částky, kterou takto zaplatil "navíc". O jeho návrhu rozhodne soud usnesením, proti němuž bude v závislosti na typu řízení a platné právní úpravě buď přípustný opravný prostředek, nebo jej bude možné napadnout přímo ústavní stížností. Případné odmítnutí vrácení poplatku, na nějž má poplatník nárok, přitom může být důvodem porušení jeho základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12).
S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj