ECLI:CZ:US:2018:2.US.3811.17.1
sp. zn. II. ÚS 3811/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph. D., advokátem, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017 č. j. 4 Tdo 973/2017-27, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2017 č. j. 10 To 564/2016-265 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. října 2016 č. j. 17 T 154/2016-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí porušení práva na úctu k právům a svobodám člověka a občana, jakož i principu právní jistoty, jak plyne z ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel namítá zásah do základního práva na svobodu, rovnost a důstojnost, zaručeného ustanovením čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Mezi další vypočtená základní práva a svobody, do kterých měly obecné soudy zasáhnout, stěžovatel zařazuje základní právo činit, co není zákonem výslovně zakázáno, zaručené ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny, právo na soudní ochranu zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání své věci veřejně, bez průtahů, v přítomnosti stěžovatele a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy porušily právo na soudní ochranu zaručené ustanovením čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal okresní soud stěžovatele vinným tím, že úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil tímto činem dopravní nehodu a větší škodu na cizím majetku, čímž spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti dvou měsíců a peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, které důkazy byly provedeny a jak je hodnotil, jakož i důvody pro odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele a právně posoudil jeho jednání.
Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, při nezměněném výroku o vině. Krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Dále mu uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců. V odůvodnění rozsudku uvedl, že provedl znalecký posudek z oboru toxikologie předložený obhajobou a zhodnotil jej v souvislosti s dalšími důkazy. Dále konstatoval, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, dospěl ke správným skutkovým závěrům a ty správně posoudil po stránce právní. Uvedl však, že trest uložený okresním soudem představuje nepřiměřeně přísný postih, který překračuje míru potrestání v obdobných případech.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") odmítl. V odůvodnění konstatoval, že podstatná část dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, což nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud se na základě zjištěného skutkového stavu zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu. Uvedl, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel pod vlivem alkoholu nebyl při řízení schopen bezpečně ovládat své osobní vozidlo, plně se nevěnoval řízení, důsledkem čehož došlo k dopravní nehodě, přičemž u stěžovatele bylo zjištěno na základě dechové zkoušky nejméně 1,46 g/kg alkoholu v dechu. Nejvyšší soud také konstatoval, že důkazní návrhy předložené stěžovatelem byly okresním soudem i krajským soudem odmítnuty v souladu s požadavky kladenými právním řádem a nelze je řadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz].
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém přístupu orgánů činných v trestním řízení a selektivním a předpojatém hodnocení důkazů. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení odmítaly provést důkazy, které mohly vyvrátit jeho vinu. Stěžovatel - podobně jako v odvolání a dovolání - namítá, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že po dopravní nehodě bravurně přeparkoval svůj automobil na omezeném prostoru, případně výpověď svědka, který uvedl, že byl v šoku, ale ne pod vlivem alkoholu.
Stěžovatel dále dlouze cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 7 Tdo 687/2015, a tvrdí, že v jeho případě nastala shodná důkazní situace, přičemž obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 979/2015 a dovozuje, že v jeho případě nebylo prokázáno, že by jeho schopnosti řídit motorové vozidlo v době nehody byly vyloučeny a je přesvědčen o opaku. Dále stěžovatel zpochybňuje další důkazy prokazující dle obecných soudů jeho vinu. Naopak je přesvědčen, že obecné soudy zcela pominuly jeho důkazní návrhy prokazující jeho nevinu. I v tomto bodě dlouze cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1565/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 6 Tdo 351/2015, čímž podkládá svou argumentaci.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že ani okresní soud ani krajský soud neprovedly žádné důkazy směřující k subjektivní stránce trestného činu, tj. k zavinění. Tím, že se tímto obligatorním prvkem zaviněného porušení právní povinnosti nezbývaly, měly obecné soudy založit nezákonnost a nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí.
Stěžovatel dále shledává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Proto cituje z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paić proti Chorvatsku ze dne 29. 3. 2016 č. 47082/12, rozsudku ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10, rozsudku ve věci Saridaş proti Turecku ze dne 7. 7. 2015 č. 6341/10, rozsudku ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08 a rozsudku ve věci Balšán proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 1993/02.
Stěžovatel se domnívá, že jeho věc nesnese odkladu a je naléhavá a navrhuje, aby Ústavní soud vydal usnesení, že věc, které se návrh týká, je naléhavá podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů, a proto se nemůže ve stejné šíři jako trestní soudy zabývat otázkami majícími ryze skutkový charakter, což je pro tento případ příznačné. V případech, kdy podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
Ústavní stížnost primárně směřuje do sféry dokazování, včetně hodnocení důkazů a rozhodování o důkazních návrzích stěžovatele. Zde však Ústavní soud nenašel nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Ve stěžovaném případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)] navzdory tomu, že to stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč neprovedly důkazy jím navržené, a jejich odůvodnění je jak po logické tak empirické stránce konzistentní. Z odůvodnění všech rozhodnutí napadených ústavní stížností je také jasné, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a jaké z nich vyvodily právní a skutkové závěry. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti předkládá jejich alternativní interpretaci; v té předestřené obecnými soudy však nejsou vady, které by zakládaly jejich nesmyslnost či nejasnost, či které by vyvolávaly důvodné pochybnosti. Z ústavní stížnosti je navíc patrné, že stěžovatel některé skutečnosti přeceňuje, či desinterpretuje. Patrné je to například v jeho tvrzení, že bravurně přeparkoval vozidlo, což má dokládat, že nebyl ve stavu, který by vylučoval schopnost ovládat motorové vozidlo. Zcela pomíjí, že tyto dvě skutečnosti (vliv návykové látky a přeparkování) mají natolik nízký vztah, že jím vyvozené závěry mají více než pochybnou vypovídací hodnotu. Přeceňování vlastních schopností je naopak jedním z důvodů, zapříčiňujících existenci postihu takového jednání. Totéž se týká výpovědi svědka, dle které neměl být opilý, ale naopak v šoku. Obecné soudy se zabývaly i touto námitkou, a lze jim přisvědčit, že stěžovatelovo podání tuto výpověď výrazně zkresluje. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů nenašel pochybení, které by dosahovalo takové intenzity, že by mohlo zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že se obecné soudy nedostatečně věnovaly okolnostem spojeným se subjektivní stránkou úmyslného trestného činu. Pomíjí při tom jak celkový kontext případu a provedené dokazování, tak konstrukci skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze proto souhlasit s jeho tvrzením, že by rozhodnutí byla v tomto smyslu nezákonná či nepřezkoumatelná. Proto i tuto námitku je nutné posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Co se týče stěžovatelem tvrzeného porušení ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zcela pomíjí ustanovení čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, který limituje její používání na orgány, instituce a jine subjekty Evropské unie, a dále členské státy tedy i Českou republiku, avšak výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Tak tomu v tomto případě není a odkaz na Listinu základních práv Evropské unie tedy není relevantní.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky, navzdory tomu, že stěžovatel pro takový postup neuvádí žádný důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu