ECLI:CZ:US:2015:2.US.3818.14.1
sp. zn. II. ÚS 3818/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Juříčka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Johnem, advokátem, se sídlem Na Výšině 412, Vsetín, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 0 Nt 184/2014 ze dne 10. 11. 2014, a proti postupu policejního orgánu Policie České republiky, Odboru pátrání Celního úřadu pro Zlínský kraj, Zarámí 4463, Zlín, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2014 a doplněnou dne 6. 1. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví uvedený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a zakáže policejnímu orgánu pokračovat v porušování základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a přikáže mu obnovit stav před porušením práv a svobod tím, že stěžovateli vrátí věci vydané a odňaté při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 19. 11. 2014 a blíže specifikované v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. Z-6407/TS-5/2014, č. j. 10852/2013.640000-71. Stěžovatel tvrdí, že vydáním příkazu bylo zasaženo i do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 0 Nt 184/2014 se podává, že napadeným příkazem byla podle §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nařízena prohlídka jiných prostor a pozemků - budovy autodílny (blíže popsané ve výroku rozhodnutí) s tím, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že v objektu, v němž má být prohlídka provedena, se nachází důkazy, které by mohly přispět k objasnění prověřované trestné činnosti, neboť v uvedeném objektu se podle doposud získaných poznatků vyrábí etikety označující zboží, které je předmětem šetřené trestné činnosti. Soud tak vyhověl návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ve věci podezření ze spáchání přečinu porušování práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), z jehož spáchání jsou podezřelí Ladislav Krupa a stěžovatel. V uvedeném objektu mělo docházet k výrobě etiket, jimiž byly opatřeny nádoby, ve kterých docházelo k distribuci pracího prášku neoprávněně označovaného firmou Henkel. Dle návrhu státního zástupce bude prohlídka jiných prostor a pozemků provedena jako úkon neodkladný a neopakovatelný ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., neboť je důvodná obava, že věci důležité pro trestní řízení by mohly být pachatelem zničeny a dosud provedené důkazy neodůvodňují postup dle §160 odst. 1 tr. ř. Z protokolu o provedení prohlídky vyplývá, že prohlídka autodílny byla provedena dne 19. 11. 2014 za účasti stěžovatele. Ten po patřičném poučení a předchozím výslechu vydal dobrovolně věci popsané v protokolu, přičemž při následné prohlídce byly odňaty další věci (popsané v protokolu). Nikdo ze zúčastněných osob neměl proti průběhu prohlídky ani obsahu protokolu žádné námitky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na judikáty Ústavního soudu vztahující se k absenci či nedostatečnosti odůvodnění soudních rozhodnutí namítá, že napadený příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků není řádně odůvodněn, resp. není odůvodněn vůbec. Chybí jakékoliv přezkoumatelné úvahy soudu o jeho důvodnosti a tím i zákonnosti, nejsou uvedeny konkrétní úvahy, o které se soud opíral. Zastření důvodnosti podezření do obecných formulací je dle názoru stěžovatele libovůlí orgánu veřejné moci a zneužitím dominantního postavení v trestním řízení. Stěžovatel má za to, že v případě domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků jde o tak zásadní úkon, kterému by zpravidla mělo předcházet zahájení trestního stíhání. Poukazuje na to, že věci, které měly být předmětem prohlídky, nebyly dostatečně konkretizovány, takže stěžovateli nebylo umožněno, aby hledané věci vydal dobrovolně. Vyslovuje názor, že zákonodárce neměl na mysli jakoukoliv věc či důkaz, ale konkrétní věc. Upozorňuje na seznam věcí uvedených v protokolu o provedení prohlídky, které byly dobrovolně vydány, čímž dle jeho názoru odpadl zákonný důvod k realizaci prohlídky. Uvádí též, že bez předchozího výslechu dle §84 tr. ř. není realizace prohlídky v daném případě v souladu se zákonem. Z toho, že do číselné řady věcí odňatých při prohlídce (1 až 5, 7 a 10) zapadají čísla dobrovolně vydaných věcí (6, 8 a 9) vyvozuje, že policejní orgán nejdříve provedl prohlídku a teprve poté ze seznamu věcí vyčlenil ty, které byly vydány dobrovolně. Překvapivě byly odňaty i dva mobilní telefony a SIM karta. Stěžovatel také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že příkaz k provedení prohlídky postrádá informaci o tom, že jde o úkon neopakovatelný či neodkladný podle §160 odst. 4 tr. ř., což má za následek porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V příkazu je dle jeho názoru nepřesně formulován "policejní orgán Policie ČR, Odbor pátrání Celního úřadu pro Zlínský kraj", neboť v protokolu je mj. uveden a podepsán kriminalistický technik a policista Policie České republiky. Závěrem stěžovatel upozorňuje na to, že předmětná prohlídka jiných prostor a pozemků byla policejním orgánem naplánována a realizována společně s dalšími prohlídkami u jiných podezřelých, např. u Ladislava Krupy, který podal samostatnou ústavní stížnost. Domnívá se proto, že věcné důvody, které vedly k impulzu či nutnosti provedení předmětné prohlídky, musí být zkoumány v širším kontextu celého spisového materiálu, nejenom k osobě stěžovatele, neboť jde o případ extrémního zjevného zneužití prohlídky jiných prostor a pozemků jako neodkladného úkonu. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2015 stěžovatel vyslovuje nesouhlas se způsobem vyřízení jeho ústavní stížnosti vedené pod. sp. zn. IV. ÚS 635/15.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu příslušných listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Není pochyb o tom, že domovní prohlídka je přímo ústavně definovaným zásahem do ústavně zaručené svobody nedoknutelnosti obydlí (viz čl. 12 odst. 1 Listiny), je však zásahem za splnění zákonem stanovených podmínek ústavně přípustným (viz čl. 12 odst. 2 Listiny). To platí obdobně i v případě prohlídky jiných prostor a pozemků.
Pro posouzení přiměřenosti zásahu je důležité vyhodnocení zájmu (závažnosti deliktu), pro který se má vést trestní řízení, jenž koliduje se svobodou v podobě prostorové dimenze soukromí, dále vymezení předmětu, po němž je pátráno a zhodnocení jeho relevance (viz nález sp. zn. III. ÚS 1956/13 ze dne 6. 3. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Uvedené závěry však nelze v praxi chápat jako lpění na přepjatě formalizovaných postupech ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů přikračuje nejčastěji, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů neodkladnosti by neúměrně tuto počáteční fázi komplikovaly a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout účelu trestního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonů trestního řízení posuzuje se značným časovým odstupem a zpravidla pouze na základě spisového materiálu, je proto ve své aktivitě zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Takové vybočení však, na rozdíl od názoru stěžovatele, v projednávané věci shledáno nebylo.
Napadený příkaz je odůvodněn jak v souladu s náležitostmi usnesení podle §134 tr. ř., tak i ve smyslu §82 odst. 1 a §83a ve spojení s §83 tr. ř., které upravují konkrétní podmínky nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků. V příkazu je uveden skutek, pro který se prověřování vede, a je v něm i dostatečně specifikován objekt, který má být prohlídce podroben, včetně adresy, na níž se nachází. Dále se v příkazu uvádí, že existuje důvodné podezření, že se v příslušném objektu nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a tyto věci jsou také dostatečně specifikovány. Příkaz obsahuje i patřičné poučení.
V souvislosti s námitkou o nedostatečném odůvodnění příkazu je možno vyjít ze závěrů, uvedených např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2355/13 ze dne 12. 12. 2013, podle nichž k vydání příkazu postačí "důvodné podezření", že v uvedeném objektu se nacházejí věci důležité pro trestní řízení; od toho se odvíjí příslušná úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze popsána v takové míře, jako je tomu např. u podané obžaloby". Ústavně právní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru výstižnosti určení skutku, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků slouží.
Také ohledně námitky, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč a kvůli jakým věcem má být prohlídka provedena, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií a následně jsou konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 tr. ř.
Ústavní soud nepokládá za důvodné ani stěžovatelovo tvrzení, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a její provedení jsou protiústavní proto, že v příkazu není obsaženo zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu. Je třeba přisvědčit stěžovatelově námitce, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný či neopakovatelný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost postupu státního orgánu, a za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném případě však toto pochybení ústavněprávní dimenze nedosahuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012, N 50/64 SbNU 617, usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 ze dne 13. 6. 2013, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).
V nyní posuzované věci lze konstatovat, že důvody neodkladnosti byly dány - spočívají zejména v nebezpečí znehodnocení a zničení důkazů významných z hlediska prověřované trestní věci; a tyto důvody jsou z okolností případu zřejmé. Nelze ani pominout, že návrh státního zástupce na vydání příkazu obsahuje odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu, stejně jako protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků.
Lze uzavřít, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků splňuje zákonné požadavky, čímž se liší od případů, řešených nálezy, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Při zohlednění okolnosti, že příkaz byl vydán v počátečním stádiu prověřování trestní věci stěžovatele, kdy nelze mít na obsah a podrobnosti jeho odůvodnění přemrštěné nároky, nelze dovodit, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl uvedený institut v posuzované věci dokonce zneužit, jak naznačuje stěžovatel.
Ani stran samotné prohlídky provedené na základě napadeného příkazu Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavní roviny. Z příslušného protokolu je zřejmé, že stěžovatel byl předběžně po patřičném poučení v souladu s ustanovením §84 tr. ř. vyslechnut a byl vyzván k dobrovolnému vydání věcí, načež vydal věci popsané v protokolu. Z protokolu je také patrné, že policejní orgán poté přistoupil k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, v rámci níž byly stěžovateli odňaty další věci specifikované v protokolu, související s prověřovaným skutkem, z jehož spáchání je stěžovatel podezřelý. Z uvedeného vyplývá, že dobrovolně stěžovatel vydal pouze část uvedených věcí, takže policejní orgány nepochybily, pokud poté prohlídku provedly.
Pokud si stěžovatel klade otázku, zda prohlídku skutečně provedl ten policejní orgán, který je uveden v příkazu, když v protokolu je uveden i kriminalistický technik a policista por. Maštalíř, je třeba odkázat na ustanovení §12 odst. 2 písm. d) tr. ř., podle něhož se policejními orgány rozumějí i pověřené celní orgány, v daném případě Celní úřad pro Zlínský kraj, který také, jak vyplývá z příslušného protokolu, prohlídku prováděl. Není porušením zákona, pokud snad byli prohlídce přítomni i další policisté, provádějící objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud nezjistil v postupu soudce při vydání příkazu ani v následném provedení prohlídky žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Tento závěr nikterak nepředjímá další průběh trestního řízení a výsledek případného meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestně procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení uplatnil veškerá svá procesní práva.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu