ECLI:CZ:US:2006:3.US.231.05
sp. zn. III. ÚS 231/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti zamítavému výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2005, sp.zn. 4 To 972/2004 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 2. července 2004, sp. zn. 3 T 178/2003, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2005 (4 To 972/2004-1816), jímž bylo ve vztahu ke stěžovateli zamítnuto odvolání stěžovatele i jeho otce M. B. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2004 (3 T 178/2003-1552).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít stručně řečeno tím, že orgány činnými v trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců, aniž by byly splněny ústavní podmínky práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že k prokázání jeho viny byly shromážděny jen nezákonně provedené důkazy získané v rozporu s trestním řádem a bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Stěžovatel napadl použitelnost svědecké výpovědi spoluobviněné J., která vypovídala jen před sdělením obvinění, výpovědi svědka S. bez přítomnosti obviněných, nálezu drog při nezákonné prohlídce automobilu Ford Mondeo, která byla provedena jako "ohledání místa činu", nezákonnost prohlídky garáže jakožto prohlídky jiných prostor, jež byla provedena dle příkazu, který nebyl řádně odůvodněn a obsahoval nesprávné údaje o specifikaci nemovitosti. Dále namítal neúčinnost důkazů v podobě odposlechů telekomunikačního provozu, které nebyly při hlavním líčení před soudem nalézacím i odvolacím řádně přehrány ani přečteny.
Stěžovatel na základě této argumentace dovodil, že postupem obou obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích (4 To 972/2004), který obsahuje i spisový materiál Okresního soudu v Českých Budějovicích (3 T 178/2003). Ústavní soud vyzval účastníky řízení (Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích) k vyjádření k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Pavel Šilhavecký (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázal na písemné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání, aniž by vznesl návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.
Předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích Mgr. Michal Kubánek (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) uvedl, že dle jeho názoru tvrzení stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v řízení před odvolacím soudem. V podstatném rozsahu odkázal na argumentaci rozvedenou v napadených rozhodnutích. Dle tohoto vyjádření obecný soud zastával názor, že důkazy byly opatřeny nebo provedeny v souladu s trestním řádem a potažmo tímto postupem nebyly porušeny základní ústavní principy, kterých se stěžovatel dovolává. Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl a souhlasil s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., usn.č., vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., .č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a opakování námitek stěžovatele shodných s odvolacím řízení. Především je pak evidentní, že obecné soudy se odvoláním stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a proč neshledal důvod pro vyhovění odvolání stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.). Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu základem ústavní stížnosti je posouzení námitek stěžovatele směřujících do oblasti dokazování, zda tyto důkazy byly opatřeny nebo provedeny v rozporu s trestním řádem a zda byly porušeny základní ústavní principy, kterých se stěžovatel dovolává. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší, ale posuzuje dosavadní řízení, zda bylo spravedlivé jako celek.
Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že rozsudek nalézacího soudu netrpěl takovými zásadními vadami, které by vedly k tomu, že napadený rozsudek by nemohl obstát, nebo že by některý z důkazů bylo možno pokládat za procesně nezpůsobilý. Ústavní soud zastává názor, že ani tento eventuální nedostatek není v kontextu celého trestního řízení natolik závažný, aby jej bylo nutno hodnotit jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele. Nikoliv každé, třeba i drobné formální pochybení orgánů činných v trestním řízení, je možno chápat jako důvod pro zásah Ústavního soudu. V daném případě, podle názoru Ústavního soudu, ani tento eventuální nedostatek nelze hodnotit jako vážné ohrožení spravedlivého procesu a není způsobilý vzbudit pochybnosti o věcné správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudu o vině a trestu stěžovatele.
Základní námitka, uváděná stěžovatelem jako hlavní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, se týká prohlídky a nepoužitelnosti výsledků úkonů, které byly označeny jako "ohledání místa činu" a prohlídky garáže v Ostravě - Svinově. Stěžovatel tvrdil, že ohledáním místa činu motorového vozidla Ford Mondeo combi (č. l. 279), v němž byl stěžovatel zajištěn i s drogovou látkou, byl obcházen procesní institut prohlídky jiných prostor (§82 tr. řádu). Tento úkon může být proveden pouze za předpokladu splnění podmínek uvedených v ustanovení §83a tr. řádu, především existence písemného příkazu k prohlídce. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že neodkladnost tohoto úkonu nebyla policií ani státním zastupitelstvím tvrzena, až odvolacím soudem bylo dovozeno, že šlo o neodkladný úkon. Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přikročí, měl by k rušení následných meritorních trestních rozhodnutí přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení meritorního rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu při posuzování tohoto problému je třeba se zabývat dvěma otázkami:
První otázkou je, zda byly splněny věcné důvody pro provedení úkonu jako neodkladného. V posuzovaném případě tyto podmínky byly dány. Důvodem pro tento závěr je především charakter vyšetřované drogové trestné činnosti, její organizovanost, spolupachatelství nebo jiné formy trestné součinnosti skupiny pěti pachatelů, dlouhodobé pokračování v trestné činnosti a její značný rozsah. Pachatelé spolu byli spojeni četnými kontakty, udržovali komunikaci často měněnými mobilními telefony, někteří z nich měli předchozí kriminální zkušenosti z páchání trestné činnosti a z jejího vyšetřování. Obecná kriminalistická zkušenost ukazuje, že úspěšnost policejního vyšetřování je v takových případech podmíněna mj. překvapivostí tzv. prvního zásahu a znemožněním vzájemného varování mezi spolupachateli. U tohoto druhu trestné činnosti je třeba v zájmu efektivity trestního postihu ponechat policejním orgánům jistý prostor pro uplatnění kriminalistickotaktických postupů, mezi něž je třeba zařadit i využití institutu neodkladných úkonů, jejichž realizace připouští časové odsunutí některých formálních procesních úkonů na pozdější dobu. O tom, že v trestněprocesní teorii a posléze i v legislativě se prosadilo uznání nezbytnosti tohoto "manévrovacího prostoru" policie, svědčí např. nově zavedený procesní institut dočasného odložení trestního stíhání podle §159b tr. řádu.
Druhou otázkou je, nakolik přísně je třeba vyžadovat, aby úsudek orgánu činného v trestním řízení o neodkladnosti úkonu byl slovně odůvodněn v písemných materiálech (v trestním spise). Ústavní soud je toho názoru, že zdůvodnění tohoto úsudku je potřebné, protože to zaručuje transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost procesními stranami. Ostatně platné znění §160 odst. 4, 3. věta tr. ř. dokonce vyžaduje, aby v protokolu o provedení neodkladného úkonu byl důvod neodkladnosti uveden. K tomu je ovšem třeba dodat, že toto ustanovení bylo zavedeno novelou trestního řádu (zák. č. 265/2001 Sb.) účinnou až od 1. 1. 2002. Navíc se Ústavní soud domnívá, že nároky na preciznost a detailnost tohoto slovního zdůvodnění nemohou být přílišné. Posouzení neodkladnosti je mimořádně silně ovlivněno různými situačními okolnostmi případu a informace o důvodech neodkladnosti není a často ani nemůže být vyčerpávajícím způsobem obsažena jen v důkazním materiálu, nýbrž vyplývá i z různých neformálních zdrojů informací, jako jsou policejní evidence, výsledky operativně pátrací činnosti z bezprostředního pozorování situace na místě činu, z pozorování chování obviněného v průběhu vyšetřování apod. Nadměrné formalizování této počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny.
Je třeba vzít v úvahu i to, že posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí (nevydává se o tom žádné usnesení), nýbrž jde pouze o neformální procesní opatření pořádkové povahy, svým významem nesrovnatelné s meritorním rozhodováním ve věci. Tam, kde by takové opatření mohlo vést k závažnějším následkům pro obviněného, lze zpravidla zajistit ochranu jeho práv dostatečnými procesními instrumenty (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem podle §157a tr. ř., řádné opravné prostředky apod.).
Ve věci tvrzení stěžovatele ohledně toho, že příkaz k prohlídce jiných prostor obsahuje formální nedostatky, lze přiznat jistou relevanci jeho námitkám. Důkaz provedený prohlídkou garáže (č. l. 281) ve výroku obsahuje nesprávné uvedení názvu ulice Sabinova nikoliv Sahibova a v odůvodnění je uveden text o automobilu, jež s prohlídkou nesouvisí. Prohlížená garáž byla řádně specifikovaná uvedením čís. parcely, označením garáže event. čís. a generáliemi osob, jež jsou zapsány v listu vlastnictví příslušného kat. úřadu jako vlastníci. Uvedení formálních nesprávností v příkaze k prohlídce jiných prostor ale neznamená, že byla provedena prohlídka jiné garáže. Dále lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádal.
Námitka stěžovatele v ústavní stížnosti, že není procesně použitelná výpověď spoluobviněné E. J., není důvodná. Je pravda, že tato výpověď byla provedena předtím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění, ale Junková znovu v této věci vypovídala při hlavním líčení dne 31. března 2004. Spoluobviněná J. spontánně, po zákonném poučení výslovně odkázala na svoji výpověď z přípravného řízení (č. l. 1348) a dodala, že je ochotna odpovídat na dotazy stran a soudu. Jednoznačně tak vyjádřila své stanovisko, že ona tvrdí totéž, co uváděla v přípravném řízení a u hlavního líčení to pouze nechce znovu opakovat. Spoluobviněná J. svoji původní výpověď "zprocesnila" svým výslovným odkazem při hlavním líčení a dále lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 21 - 22).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že výslech svědka I. S. byl nezákonně provedený důkaz získaný v rozporu s trestním řádem. Důkaz byl u hlavního líčení proveden v nepřítomnosti obžalovaných a stěžovatel neměl možnost se osobně zúčastnit projednávání své věci. Ustanovení trestního řádu (§209 odst. 1 tr. řádu) takový postup umožňuje, neboť na počátku výslechu svědek vyslovil obavu ze msty a zastrašování obžalovanými (č. l. 1362). Výslechu svědka byli přítomni obhájci, kteří měli možnost svědkovi klást otázky a s obsahem výpovědi z hlavního líčení byli seznámeni i obžalovaní, kteří rovněž dostali prostor k dotazům na svědka
a k vyjádřením, čehož stěžovatel nevyužil (č. l. 1367).
Ani námitka stěžovatele, kterou zpochybňuje použitelnost výsledků odposlechů není dle názoru Ústavního soudu důvodná. Při hlavním líčení stěžovatel či jeho obhájce se nedomáhal přehrání konkrétního hovoru a souhlasil, že přepisy záznamů o telekomunikačním provozu nebudou podrobně čteny, protože jsou s jeho obsahem seznámeni. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že důkazem v trestním řízení je toliko vlastní záznam telekomunikačního provozu zachycený na záznamovém mediu CD nosiči a že k provedení takového důkazu bylo nezbytné všechny zmíněné záznamy přehrát před soudem, nemůže obstát. Obhájce stěžovatele při hlavním líčení toliko namítl, že při provádění důkazu obsah odposlechů není použitelným důkazem (č. l. 1362), ale výslovně nepožadoval přehrání pořízených odposlechů při hlavním líčení.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele stěžovatelem tvrzených (čl. 90 Ústavy, čl. 36, čl. 38 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1, Úmluvy) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod. Ani v procesním postupu obecných soudů Ústavní soud nenalezl žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2006
Jan Musil
předseda senátu