ECLI:CZ:US:2014:2.US.3876.13.1
sp. zn. II. ÚS 3876/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové - ze dne 3. června 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Antonína Víchy, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 29 Cdo 2719/2013-99, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013 č. j. 4 Cmo 133/2013-77 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-68, jimž byl zamítnut stěžovatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek, a proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2012 č. j. 43 Cm 45/2012-38, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Tomáše Pavlíka, zastoupeného Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 29 Cdo 2719/2013-99 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 29 Cdo 2719/2013-99 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
IV. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Stěžovatel po Ústavním soudu taktéž žádal odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a postup podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovateli dne 3. 11. 2012 doručen směnečný platební rozkaz, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozkazu podal dne 6. 11. 2012 námitky, které však omylem adresoval (elektronicky) Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě - pobočce v Olomouci, nikoli soudu, který směnečný platební rozkaz vydal. Dne 7. 11. 2012 podal návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek, jenž byl usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnut. K odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť podle názoru dovolacího soudu neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní argumentuje, že elektronická adresa Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci je velmi podobná adrese Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Možnost záměny tedy byla velmi vysoká, což je ještě umocněno tím, že stěžovatel nosí brýle. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115, 369/2012 Sb.), jímž byla zrušena třídenní lhůta (stanovená v §175 odst. 1 občanského soudního řádu) k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Obecné soudy však k tomuto nálezu nepřihlédly, a jejich rozhodnutí tak jsou nepředvídatelná, překvapivá a nesprávná. Podle stěžovatele není podstatné, že Ústavní soud zrušil část ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. až uplynutím dne 30. dubna 2013, neboť je zřejmé, že toto ustanovení bylo protiústavní i v době vydání nyní napadeného směnečného platebního rozkazu.
4. Stěžovatel vznáší námitky také proti usnesení Nejvyššího soudu. Jak konstatuje, v dovolání výslovně uvedl, že jej podává proto, že "otázka prominutí zmeškání lhůty v daném případě je otázkou dosud nejudikovanou". Domnívá se tedy, že přípustnost dovolání byla dostatečně odůvodněna.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
6. Krajský soud v Ostravě uvedl, že napadený směnečný platební rozkaz byl vydán za situace, kdy ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. v platném a účinném znění stanovilo k podání námitek třídenní lhůtu. Veškeré zákonné podmínky k vydání směnečného platebního rozkazu přitom byly splněny. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu byl vydán až po vydání směnečného platebního rozkazu, a krajský soud tak k němu ani nemohl přihlédnout. Pokud se týče rozhodnutí o návrhu na prominutí lhůty, odkazuje soud na odůvodnění svého usnesení ze dne 28. února 2013. Na zamítnutí návrhu podle soudu nemohl mít vliv ani nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. ledna 2013 (N 12/68 SbNU 177).
7. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření konstatoval, že argumentace stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 je zcela nepřípadná, neboť žádné z napadených rozhodnutí neřeší otázku včasnosti podaných námitek, a tedy ani délku lhůty k jejímu podání. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo rozhodnuto o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nýbrž pouze o žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Podle vrchního soudu se řízení o námitkách končí buď věcným rozhodnutím, jímž je směnečný platební rozkaz zcela nebo zčásti potvrzen či zrušen, anebo procesním rozhodnutím, zejména rozhodnutím o odmítnutí námitek. Soud tudíž nesdílí názor, že by napadenými usneseními mohl být stěžovatel dotčen v právu na spravedlivý proces či v právu na soudní ochranu.
8. Nejvyšší soud sdělil, že nezbývá než přisvědčit, že stěžovatel ve svém dovolání - oproti názoru vyslovenému v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu - uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož v textu zmiňuje, že předkládaná otázka dosud nebyla judikována.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal mimo jiné na to, že je všeobecně známo, že e-mailová komunikace je komunikací nezaručenou, při níž mnohdy dochází k nedoručení zpráv či jejich vrácení, přičemž i v takovém případě by námitky nebyly považovány za včasné, neboť rozhodující je, kdy námitky dojdou adresátovi. Vedlejší účastník dále argumentuje, že napadená rozhodnutí by naopak byla překvapivá a nepředvídatelná tehdy, pokud by soudy sice postupovaly podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, nerespektovaly by však, že předmětná ustanovení občanského soudního řádu byla zrušena až uplynutím dne 30. dubna 2013.
10. Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s názory prezentovanými krajským a vrchním soudem a vedlejším účastníkem. Stěžovatel naopak s povděkem kvitoval sebereflexi Nejvyšší soudu, který uznal, že dovolací důvod v podaném dovolání vymezen byl. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
11. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez jeho konání.
III. Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
13. Jak je ze spisu i z vyjádření Nejvyššího soudu zjevně patrné, dovolání stěžovatele vadami, kvůli kterým jej Nejvyšší soud předsedou senátu odmítl, netrpělo. Dovolací soud postupoval svévolně a jeho rozhodnutí představuje zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za situace, kdy se Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval, byť proti nim stěžovatel podal nikoli vadné dovolání, předčasný.
15. Pokud jde o směnečný platební rozkaz, stěžovatel jej kromě nyní projednávané ústavní stížnosti napadl také ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 810/14. V ní spolu s předmětným směnečným platebním rozkazem napadá i rozhodnutí obecných soudů o námitkách podaných vůči tomuto směnečnému platebnímu rozkazu, což v nyní projednávané věci nečiní (nenapadá tudíž rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv). Ústavní soud proto (a s ohledem na popsaný procesní postup, který stěžovatel zvolil) ústavní stížnost proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. října 2012 č. j. 43 Cm 45/2012-38 odmítl pro nepřípustnost, což však nebrání tomu, aby předmětné stěžovatelovy námitky byly případně přezkoumány v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 810/14.
IV. Závěr
16. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. 29 Cdo 2719/2013-99 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s §82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti zčásti vyhověl a toto rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
17. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť vykonatelnost směnečného platebního rozkazu č. j. 43 Cm 45/2012-38 ze dne 15. října 2012 již byla odložena usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 810/14 ze dne 17. dubna 2014, čímž byla stěžovateli prozatímně poskytnuta dostatečná ochrana. V rámci řízení sp. zn. II. ÚS 3876/13 ani návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu vyhověno být nemohlo, neboť ústavní stížnost v tomto rozsahu nebyla způsobilá meritorního projednání. I kdyby navíc Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl již v rámci řízení sp. zn. II. ÚS 3876/13, po vydání tohoto nálezu by směnečný platební rozkaz byl opět vykonatelný. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal důvod ani k přednostnímu projednání.