ECLI:CZ:US:2013:2.US.3898.12.1
sp. zn. II. ÚS 3898/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti; rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 8 Cmo 80/2012-297 ze dne 17. 7. 2012 s tím, že se věc vrací jinému senátu Vrchního soudu v Olomouci k projednání; rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 61/2007-244 ze dne 9. 12. 2011 s tím, že se věc vrací jinému samosoudci Krajského soudu v Ostravě k projednání; usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 s tím, že se přiděluje jinému samosoudci Krajského soudu v Ostravě; návrhu, aby řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007 sp. zn. 42 Cm 60/2007 sp. zn. 42 Cm 61/2007 sp. zn. 42 Cm 62/2007 sp. zn. 42 Cm 63/2007 sp. zn. 42 Cm 64/2007 sp. zn. 42 Cm 115/2007 sp. zn. 28 Cm 53/2007 sp. zn. 28 Cm 54/2007 byla zrušena ex tunc; návrhu, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby nařídil Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem Krajského soudu v Ostravě a v jediném řízení; návrhu, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem a v jediném řízení; návrhu dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na zaplacení nákladů spojených s povinným zastoupením, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud zavázal soudy k jím navrhovanému postupu řízení. Současně stěžovatel požaduje zaplacení nákladů spojených s povinným zastoupením.
Stěžovatel uvádí, že i když napadeným rozhodnutím vrchního soudu mu bylo vyhověno a rozhodnutí nalézacího soudu bylo částečně zrušeno, nebyly tím odstraněny vážné vady řízení před obecnými soudy, ani ústavní nekonformnost, neúplnost a tedy nesprávnost odvolacího i nalézacího soudu, přičemž v porušování základních práv stěžovatele je ze strany obecných soudů opakovaně pokračováno. Zejména Vrchní soud v Olomouci nedostál své povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatele ve vztahu k legalizujícímu posouzení nesprávného procesního postupu nalézacího soudu, zvláště pokud jde o aplikaci ustanovení §118 o.s.ř. a nesprávného (nedostatečného) či dokonce neexistujícího výkladu a aplikace ust. §194 odst. 5 a ust. §373 a násl. obchodního zákoníku.
Stěžovatel ústavní stížností napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006 č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 o vyloučení jednotlivých skutkově souvisejících škod do celkem 14ti samostatných řízení. Postup soudu považuje za svévolný a protiprávní. Stěžovatel má za to, že podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení v zákonné lhůtě 60ti dnů od jeho doručení, bylo podle tehdejšího právního názoru Ústavního soudu (únor i březen 2007) nepřípustné, a tudíž tím nelze podmiňovat přípustnost přezkumu tohoto rozhodnutí v nyní projednávané stížnosti.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že vrchní soud rozsudkem č. j. 8 Cmo 80/2012-297 ze dne 17. 7. 2012 částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 61/2007-244 ze dne 9. 12. 2011 ve výroku II. ohledně zaplacení částky 413 879,86 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku ohledně zaplacení částky 85 449,15 Kč s úrokem z prodlení z částky 72 723,39 Kč od 1. 2. 2008 do zaplacení a z částky 12 725,76 Kč od 3. 4. 2008 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není v plném rozsahu rozhodnutí konečné, neboť věc byla v rozsahu specifikovaném ve výroku II. vrchního soudu vrácena soudu prvého stupně, u nějž nadále probíhá řízení.
Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze, pokud jde o vrchním soudem zrušený výrok, projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele vážícím se k výroku krajského soudu potvrzeného výrokem vrchního soudu a proti tomuto potvrzujícímu výroku vrchního soudu, Ústavní soud, poté co přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, shledal návrh jako neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu věc znovu přezkoumával a dovozoval stěžovatelem předkládané závěry.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy dostatečně srozumitelně a logicky objasnily, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatele v rozsahu výroku I. zamítnuta. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž rozvedl, z jakých důvodů neshledává možnou nedůslednost soudu prvního stupně, pokud jde o aplikaci ust. §118 odst. 2 o.s.ř. za vadu, která by se mohla projevit v nesprávnosti rozhodnutí soudu o uplatněných nárocích, která by bránila projednání žalobou uplatněných nároků v souladu se zákonem, a měla by tak dopad na procesní práva účastníků. Obdobně soud objasnil i nedůvodnost námitek stěžovatele s ohledem na konkrétní okolnosti věci týkajících se aplikace ust. §118a o.s.ř. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, dle nichž byl v rozsahu výroku II. vrchního soudu nárok stěžovatele shledán jako nedůvodný, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 je pak podána po lhůtě stanovené zákonem (srov. sp. zn. II. ÚS 1904/11 a IV. ÚS 1222/12, sp. zn. II. ÚS 2648/12 ). Pro úplnost Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatele dodává, že poukaz stěžovatele na usnesení (nikoliv nálezy) Ústavního soudu ve zcela jiných věcech, jiných stěžovatelů, z nichž dle stěžovatele vyplývá, že by s ústavní stížností nemohl být úspěšný, neboť ke změně právního názoru Ústavního soudu došlo až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, nemůže být důvodem navrácení lhůty pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Podstatné je, že stěžovatel ústavní stížnost nepodal a možnou argumentaci neuplatnil. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním a specifickým okolnostem toho kterého případu, nelze tedy automaticky předjímat výsledné rozhodnutí o věci, která vůbec Ústavnímu soudu nebyla předložena.
Ve vztahu k dalším "vyloučeným" v záhlaví uvedeným věcem, kde se stěžovatel domáhá přímo zrušení těchto řízení ex tunc a k návrhům, aby Ústavní soud Vrchnímu soudu v Olomouci zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal krajskému soudu obnovit stav řízení před vyloučením žalob k samostatnému řízení a aby Ústavní soud takový příkaz dal i Krajskému soudu, je třeba posoudit i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ze strany Ústavního soudu je požadován zákrok, k němuž není, jak vyplývá z Ústavy a zákona o Ústavním soudu, oprávněn.
Vzhledem ke shora uvedenému byl návrh odmítnut z části jako návrh zjevně neopodstatněný, z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, z části jako návrh nepřípustný a z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro postup dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu