ECLI:CZ:US:2012:2.US.3929.12.1
sp. zn. II. ÚS 3929/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Šárkou Heulerovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, 186 00 Praha 8, proti příkazu k zatčení vydaného Městským soudem v Praze č. j. 3 T 6/2011-4114 ze dne 16. dubna 2012, evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze č. j. 3 T 6/2011-4116 ze dne 16. dubna 2012 a mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze č. j. 3 T 6/2011-4125 ze dne 16. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních úkonů, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předseda trestního senátu 3 T Městského soudu v Praze vydal shora označené zatýkací rozkazy v trestní věci vedené u tohoto soudu proti stěžovateli pod sp. zn. 3 T 6/2011, na kterého byla dne 29. listopadu 2011 podána obžaloba státním zástupcem působícím u Městského státního zastupitelství v Praze, vedená u tohoto orgánu pod sp. zn. 1 KZV 135/2010, a to pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jako jediný zástupce obchodní společnosti HEYWOOD TRADING COMPANY LTD sídlící v Kanadě tím, že vědomě uzavíral s jinou obchodní společností sídlící v České republice smlouvy o dodávkách zboží, za které následně jím jednající subjekt neplatil. Jako důvod vydání předmětných zatýkacích rozkazů uvedl předseda senátu skutečnost, že po stěžovateli bylo vyhlášeno celostátní pátrání, avšak bylo zjištěno, že se z České republiky přemístil na blíže specifikovanou adresu v Kanadě, kde se zdržuje doposud. Dále v zatýkacích rozkazech stojí, že trestní stíhání bylo proti stěžovateli zahájeno dne 13. srpna 2010, přičemž jeho obhájkyně (která i nyní zastupuje stěžovatele v řízení o této ústavní stížnosti), si usnesení o zahájení trestního stíhání převzala dne 27. září 2011. U stěžovatele je přitom dle příslušných příkazů dán vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu.
Proti zatýkacím rozkazům brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že dne 28. 8. 2012 k Městskému soudu v Praze zaslal své vyjádření, v němž mimo jiné konstatoval, že nemá v úmyslu se trestnímu stíhání vyhýbat, že veškerou korespondenci řádně přebírá a reaguje na ni. Stěžovatel arciť zároveň zopakoval své důvody, proč se nemohl zúčastnit nařízeného hlavního líčení, a rovněž se vyjádřil k trestnímu řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 163/2005, přičemž uvedl, že mu dosud nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu ani výzva k nástupu výkonu trestu, a to i přesto, že Obvodnímu soudu pro Prahu 6 je jeho současná adresa známa.
Stěžovatel dále tvrdí, že on sám i jeho obhájce požádali před konáním hlavního líčení nařízeného na den 4. 4. 2012 o možnost zajištění jeho přítomnosti při hlavním líčení prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 trestního řádu. Dle názoru stěžovatele však městský soud, aniž by o jejich žádosti jakkoli rozhodl, odročil hlavní líčení na neurčito za účelem zajištění účasti stěžovatele. V jiném vyjádření pak uvedl, že v případě nevyhovění jeho návrhu stran videokonference je připraven vyvinout součinnost k tomu, aby hlavní líčení mohlo proběhnout v jeho nepřítomnosti. Z této procesní aktivity však dle stěžovatele nelze v žádném případě usuzovat na to, že by se sám vyhýbal trestnímu stíhání, neboť prý pouze předkládá návrhy na způsob konání hlavního líčení, což trestní řád dle něj umožňuje. Tím, že Městský soud v Praze vydal stěžované příkazy k zatčení za účelem vynucení osobní účasti stěžovatele na hlavním líčení, měl zasáhnout do jeho práv, přestože trestní řád umožňuje zajištění jeho účasti i jiným způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že ani argumentace Městského soudu o existenci pravomocného odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 163/2005 ze dne 6. 4. 2010 nemůže obstát. Stěžovatel dodává, že dosud nebyla doručena ani výzva k nástupu do výkonu trestu ve vztahu k tomuto trestnímu řízení, přičemž městský soud by neměl činnost obvodního soudu suplovat, když prvně uvedenému bez podrobné znalosti tohoto trestního řízení nepřísluší posuzovat, zda již byly splněny podmínky pro nástup do výkonu trestu odnětí svobody.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel provedl rekapitulaci právní úpravy vztahující se k příkazu k zatčení a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené příkazy k zatčení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění napadených příkazů k zatčení, které tak nelze označit za svévolné.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá náležitý ústavněprávní rozměr. Stěžovatel své námitky opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak by měl, podle něj, krajský soud v trestním řízení postupovat, jak by měl vést hlavní líčení. Zmíněný soud však jednal odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí s přihlédnutím k charakteru řešené věci a příkazy k zatčení řádně odůvodnil. Na tomto místě se sluší poznamenat, že příkaz k zatčení, který lze chápat jako prostředek k zajištění účasti obviněného v trestním řízení, může být odůvodněn pouze některým z důvodů vazby podle §67 trestního řádu a je možno jej vydat až v případě, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet, a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Jedná se o provedení čl. 8 odst. 4 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru o tom, že by Městský soud v Praze chyboval, pakliže navzdory stěžovatelově žádosti o pořádání videokonference přistoupil k vydání napadených příkazů k zatčení. Stěžovatelův odkaz na ustanovení §202 odst. 1 trestního řádu není případný, neboť přítomností se zde rozumí osobní účast obviněného, nikoli distanční účast na hlavním líčení. Nadto ze samotné skutečnosti, že stěžovatel jako obviněný s orgány činnými v trestním řízení na dálku komunikuje, nikterak neanticipuje závěr o absenci obav zmíněných v §67 trestního řádu. To, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro vzetí do vazby, je třeba vždy vyhodnocovat v kontextu širšího okruhu okolností.
Dále je třeba podotknout, že subsidiární argumentace výsledky jiného trestního řízení vedenému proti stěžovateli nemůže být na újmu ústavní konformitě příkazů k zatčení, ba naopak jí dochází k intenzifikaci a zevrubnějšímu vylíčení důvodných obav soudu, že stěžovatel se bude vyhýbat trestnímu stíhání (§67 písm. a/ trestního řádu). Městský soud nijak nesupluje činnost obvodního soudu, pouze existence dalšího, již skončeného trestního řízení proti stěžovateli, jej utvrzuje v jeho obavách z toho, že stěžovatel se i tomuto trestnímu stíhání bude vyhýbat, krom toho bylo třeba jeho osobní účast na hlavním líčení zajistit, jak to soudu ukládá ustanovení §202 odst. 4 trestního řádu, neboť je ohrožen trestem odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Pro úplnost je nakonec nezbytné dodat, že pouhým vydáním příkazu k zatčení nemohlo a ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na osobní svobodu. K legitimnímu krátkodobému omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v okamžiku, kdy byl skutečně zatčen a předveden před soud. Jestliže byl následně vzat do vazby, má k ochraně svých práv k dispozici řádné opravné prostředky.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu