ECLI:CZ:US:2018:2.US.3945.17.1
sp. zn. II. ÚS 3945/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Tdo 791/2017-147, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Dále byly porušeny záruky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 40 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel byl v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč s tím, že pokud by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl by stěžovateli přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v délce trvání dvou let.
3. Podstata trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu spočívá - zjednodušeně řečeno - v tom, že jako investor s cílem získat výrazně vyšší výkupní cenu elektrické energie vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně, předložil příslušným orgánům dokumenty svědčící o tom, že jeho fotovoltaická elektrárna byla alespoň částečně dokončena již ke dni 31. 12. 2010, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo a tedy společnosti stěžovatele, provozující zmíněnou fotovoltaickou elektrárnu, vyšší výkupní cena za takto vyrobenou elektrickou energii nenáležela.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
6. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
7. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly v nyní projednávaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
8. K ústavní stížnosti je nutno rovněž uvést, že ačkoliv je poměrně obsáhlá, je argumentačně nepříliš propracovaná, neboť většinu jejího obsahu tvoří rekapitulace dosavadního trestního řízení a blanketní odkazy na několik nálezů Ústavního soudu vztahující se zejména k problematice dokazování. Až v závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by mohl poznat a tedy měl vědět, že předmětná fotovoltaická elektrárna nebyla ke dni 31. 12. 2010 dokončena v takovém rozsahu, aby mohla k tomuto datu získat potřebnou licenci a tím i výkupní cenu za elektrickou energii v ní vyrobenou. K tomuto argumentu však již Nejvyšší soud přiléhavě poznamenal, že i kdyby stěžovatel danou skutečnost opravdu nepoznal (což je vzhledem k jeho pracovním zkušenostem nepravděpodobné), pak nelze přehlédnout okolnost, že teprve po 1. 1. 2011 byla předmětná elektrárna dokončována. Stěžovatel tedy zpětně mohl tuto skutečnost příslušným orgánům oznámit, avšak neučinil tak. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že rozsah stěžovatelem takto páchané trestné činnosti není v napadených rozhodnutích vymezen vůči celému potencionálnímu instalovanému výkonu elektrárny, nýbrž jen vůči té části, na kterou se měly vztahovat výkupní ceny elektrické energie platné do 31. 12. 2010.
9. Není rovněž pravda, že by ve stěžovatelově případě byla porušena zásada zákazu reformace in peius. V tomto směru postačuje pro stručnost poukázat na odůvodnění obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který přesvědčivě vysvětlil, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele co do výroku o trestu jako takového, neboť trest uložený stěžovateli považoval za nepřiměřeně mírný. Proto odvolací soud nepochybil, zrušil-li celý výrok o trestu vztahující se ke stěžovateli, nikoliv tedy jen tu část týkající se peněžitého trestu. Sám stěžovatel ostatně žádnou přesvědčivou protiargumentaci v ústavní stížnosti nenabízí, když se omezuje na pouhé tvrzení, že po něm jako občanovi soudy vyžadovaly správnost všech listin nutných k provozu elektrárny, ale v případě dovolání státního zástupce takovou pečlivost nevyžadují. Prohlášení tohoto druhu však není žádným věcným argumentem, natožpak ústavněprávního charakteru.
10. Konečně se Ústavní soud neztotožňuje ani s výtkou stěžovatele, že "je protiústavní", aby odpovědnost za správnost dokumentů potřebných k získání licence ležela jen na stěžovateli, nikoliv na Z. D., jako vedoucímu stavby. Nic takového totiž z napadených rozhodnutí nevyplývá. Odvolací soud sice ohledně tohoto obžalovaného zrušil rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, nicméně nikoliv proto, že by se domníval, že v dané věci nenese žádnou trestněprávní odpovědnost, ale proto, že mu nelze klást za vinu, že příslušné orgány neinformoval o nedokončenosti elektrárny v rozsahu vlastních fotovoltaických součástí. Jmenovaný Z. D. totiž odpovídal toliko za "stavební část". Nalézací soud má tak ve vztahu k tomuto jmenovanému obžalovanému doplnit dokazování, neboť na druhou stranu i jen ze stavebního hlediska musel Z. D. vědět, že fotovoltaické části elektrárny nejsou pevně ukotveny na příslušné konstrukci, a to parně za účelem páchání popsané trestné činnosti. Přesto o této skutečnosti Z. D. nikoho neinformoval.
11. Lze tedy uzavřít, že ani podle Ústavního soudu vina stěžovatele nebyla zpochybněna a soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu