Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10.1999, sp. zn. II. ÚS 405/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 146/16 SbNU 87 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.405.98

sp. zn. II. ÚS 405/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti M. V., důchodkyně, a vedl. účastníka Zemědělského družstva L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/98-21, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/98-21, a rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového referátu v Hradci Králové ze dne 2. července 1997, č. j. RP 1-2403/906 R So (1) se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/98-21. Navrhovatelka uvádí, že dne 27. 2. 1992 uplatnila nárok na vydání nemovitostí v návrhu blíže označených ve smyslu příslušných ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 229/1991 Sb.). Místně příslušný Okresní úřad v Hradci Králové, pozemkový referát, rozhodl dne 2. 7. 1997 tak, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků v tomto rozhodnutí blíže identifikovaných, neboť konfiskace majetku proběhla v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Podle názoru stěžovatelky pozemkový úřad pochybil, pokud posuzoval věc podle zák. č. 243/1992 Sb., neboť stěžovatelka opřela svou výzvu zcela jednoznačně o ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. Podáním opravného prostředku proti správnímu rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové se navrhovatelka domáhala zrušení správního rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové však po provedeném řízení rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu v plném rozsahu potvrdil. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutím pozemkového referátu bylo tak, podle názoru stěžovatelky, porušeno ústavní právo zakotvené v čl. 11, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V odůvodnění svého názoru stěžovatelka zdůrazňuje, že jak správní orgán, tak i krajský soud dovodily, že k přechodu vlastnického práva původního vlastníka nemovitostí F. M. (otce navrhovatelky) na čs. stát došlo výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č.j. XIII-1-10.085/2-1947, s odkazem na ustanovení §3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen dekret), když právě tento výměr (zde měla zřejmě stěžovatelka na mysli citovaný dekret) byl zneužíván k aktům politické perzekuce. Změna poměrů po r. 1945 začala doléhat na rodinu otce stěžovatelky již krátce po osvobození, když otec stěžovatelky byl bez jakéhokoli písemného rozhodnutí obviněn z kolaborace a byl mu zakázán pobyt v Praskačce, takže se i s rodinou musel vystěhovat mimo obec i okres Hradec Králové. Na opuštěný majetek byla uvalena národní správa a teprve po třech měsících se rodina mohla vrátit zpět do svého domu. V této době však bylo znovu zahájeno vyšetřování otce stěžovatelky, které bylo ukončeno až v r. 1946 zastavením řízení. Dne 10. 2. 1948 byl z podnětu ONV v Hradci Králové podán návrh na konfiskaci zemědělského majetku otce stěžovatelky podle §3 odst. 2 cit. dekretu, které se opíralo o část spisového materiálu trestního nalézacího senátu III při ONV v Hradci Králové, vedeného pod sp. zn. T 563/46. I přes tento zákrok vydal MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947 pod č. j. 200/47 otci stěžovatelky osvědčení o státní a národní spolehlivosti, takže uvalená národní správa na majetek F. M. byla zrušena. Výměrem shora citovaného Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, byla však v příslušných knihovních vložkách pro k. ú. P. poznamenána konfiskace zemědělského majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dne 1. 6. 1949 došlo k reálnému rozdělení spoluvlastnictví rodičů stěžovatelky s tím, že část nemovitostí byla ponechána ve vlastnictví p. M..M. Navrhovatelce bylo později umožněno odkoupit část zkonfiskovaného majetku svého otce z důvodu přídělu zemědělské půdy. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že k aplikaci dekretu došlo až v rozhodném období ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., t. j. po 25. 2. 1948. Podle názoru navrhovatelky osvědčení o státní a národní spolehlivosti, vydané již v r. 1947, sanovalo usnesení trestní a nalézací komise ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46, kterým byl F. M. uznán vinným proviněním podle §1 odst. 1 dekretu č. 138/1945 Sb. Z tohoto důvodu považuje navrhovatelka konfiskaci majetku svého otce za akt politické perzekuce ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a navrhuje zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 1998, č. j. 30 Ca 138/97-21, Ústavní soud zjistil, že tento soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 1997, č. j. RP - 1-2403/906 R So (1), za účasti vedl. účastníků tak, že opravným prostředkem napadené správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozsudku konstatoval soud, že při přezkoumávání citovaného rozhodnutí v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům: Z usnesení trestního nalézacího senátu III. při ONV v Hradci Králové ze dne 18. 6. 1946, sp. zn. T 563/46, se zjišťuje, že trestní řízení proti F. M. bylo zastaveno i když byl jmenovaný uznán vinným podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ale od jeho potrestání bylo upuštěno v důsledku zjištěné podpory drobných českých lidí v době Protektorátu a současně i pro rodinné zatížení duševní chorobou. Při jednání před krajským soudem však stěžovatelka uvedla, že toto tvrzení bylo pouze účelové, neboť její otec nebyl nikdy zbaven způsobilosti k právním úkonům a duševně byl zcela zdráv. Krajský soud dále zdůraznil, že citované usnesení nepozbylo nic na své platnosti a jeho závěry nelze ani v dnešní době zpochybňovat či přezkoumávat, což ve svém důsledku znamená nemožnost aplikovat na restituci zák. č. 243/1992 Sb. pro nesplnění podmínky ustanovení §2 odst. 1 cit. zákona. K námitce stěžovatelky, že konfiskační výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j. XIII-1-10.085/2/1947, byl aktem politické perzekuce ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. krajský soud z listinných důkazů dovodil, že konfiskační řízení probíhalo fakticky již od r. 1946, tedy před rozhodným obdobím a důvodem k tomuto postupu bylo již citované rozhodnutí v trestní věci proti otci stěžovatelky z r. 1946. Krajský soud zdůraznil, že v těchto letech nedošlo k žádnému zkreslení postojů otce stěžovatelky v době nacistické okupace a řízení o konfiskaci majetku, včetně vyřízení podaného opravného prostředku proti výměru, proběhlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy, když odvolání proti konfiskačnímu výměru Zemského národního výboru bylo tímto orgánem odmítnuto pro jeho zjevnou opožděnost. Z průběhu dokazování krajský soud dovodil, v souladu s rozhodnutím správního orgánu, že namítaná politická perzekuce v souvislost s konfiskací majetku otce stěžovatelky nebyla prokázána. Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje náležitosti podání ve smyslu ustanovení §34 ve vztahu k ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tedy není důvod pro její odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1, 2 cit. zákona o Ústavním soudu, si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 138/97, správní spis Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu a vyjádření účastníka řízení, včetně vedl. účastníků k podané ústavní stížnosti. Účastník řízení odkázal ve svém vyjádření v plném rozsahu na skutkový stav a právní závěry, obsažené v napadeném rozsudku a trval na jeho obsahu. Účastník řízení je přesvědčen, že výtky stěžovatelky ohledně porušení ústavních práv postupem pozemkového úřadu a Krajského soudu v Hradci Králové nejsou důvodné, je však připraven respektovat v plném rozsahu posouzení věci Ústavním soudem. Zároveň se účastník řízení již dopředu omluvil z veřejného projednání věci. Ze spisu Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu se zjišťuje, že správní orgán rozhodl ve věci návrhu stěžovatelky na vydání pozemků tak, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných, t. j. pozemků v k. ú. P. a nemá ani nárok na náhradu za požadované pozemky. Stěžovatelka uplatnila dne 27. 2. 1992 svůj nárok podle §9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. u místně příslušného Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu a uvedla, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb., když v tomto případě šlo o zneužití dekretu jako aktu politické perzekuce. Správní orgán si vyžádal řadu listinných dokladů vztahujících se jak ke konfiskaci majetku F. M.., t. j. zejména výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 4. 1948, č. j. XIII-1-10.085/2-1947, vydaný podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jakož i usnesení trestního nalézacího senátu III., sp. zn. T 563/46, a zdůraznil, že z výpovědi svědků navržených stěžovatelkou a dalšího svědka, vyslechnutého v průběhu správního řízení, nezjistil žádnou politickou perzekuci právního předchůdce stěžovatelky po r. 1948, když vystěhování rodiny a uvalení národní správy na majetek se událo ještě před rozhodným obdobím. Pozemkový referát připustil, že na daný problém nelze vztáhnout podmínky zák. č. 243/1992 Sb., neboť nelze vyhovět především dikci ustanovení §2 odst. 1 cit. zák., který požaduje, aby se dotčená osoba neprovinila proti čs. státu. V této souvislosti dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. a o politické perzekuci původního vlastníka jsou v rozporu s provedeným dokazováním a jako nerozhodné nemohly být vzaty v úvahu při rozhodování tohoto orgánu. V závěru proto rozhodl ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. zamítavým výrokem. Ústavní soud si je vědom, že nemůže přezkoumávat důkazy provedené obecným soudem v případě, pokud by je sám v řízení před Ústavním soudem neprovedl, ale může ze skutkových zjištění vyvodit jiné právní závěry. Ústavní soud při svém zkoumání vycházel především z listinných důkazů dosvědčujících, že přes veškerou snahu a četné urgence tehdejšího Zemského národního výboru o získání podkladů pro možnost konfiskace zemědělského majetku F. M. nebylo možné až do února 1948 získat takové zákonné podklady, které by umožňovaly aplikovat ustanovení §1 odst. 1 písm. b) pro rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ve smyslu §3 odst. 2 dekretu. Na žádost F. M. bylo MNV v Praskačce dne 4. 4. 1947, tedy před vydáním konfiskačního výměru, vydáno osvědčení o státní a národní spolehlivosti jmenovaného ve smyslu vyhl. č. 141/1947 Ú. l., které osvědčovalo, že fyzická osoba národnosti české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti nebyla odsouzena podle tehdy platných dekretů a zákonů, týkajících se postihů kolaborantů, zrádců a nepřátel čs. republiky a že proti ní není ani žádné řízení ve smyslu těchto právních předpisů vedeno. Platnost vydaného osvědčení trvala tak dlouho, dokud nebylo vydávajícím národním výborem zrušeno z toho důvodu, že předpoklady pro státní a národní spolehlivost nebyly naplněny. Stíhání osob, provinivších se proti národní cti a provedení revizí skončených trestních řízení, umožňoval až zák. č. 34/1948 Sb. ze dne 25. 3. 1948. Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak pouze vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny a zároveň bylo umožněno, aby v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto: zkonfiskovaného majetku z konfiskace vyňal. V rámci ustálené judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 187/98, a nález ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III.ÚS 39/95) bylo konstatováno, že osvědčení o státní a národní spolehlivosti, včetně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, pokud byla vydána k tomu kompetentními orgány před přijetím konfiskačního výměru zcela opodstatňují právní závěr, dle kterého byl následně vydaný (v rozhodném období) konfiskační výměr zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V daném případě stěžovatelka poukazovala již v řízení před správním orgánem na tuto skutečnost s odůvodněním, že konfiskační výměr byl vydán jak akt politické perzekuce po 25. únoru 1948. Ústavní soud vzhledem ke shora řečenému s tímto závěrem souhlasí, neboť opačný výklad by znamenal nejen porušení práva rovnosti, vzhledem k předchozím restitučním případům, ale i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že k přechodu majetku na stát došlo se zpětnou platností k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., aniž byly v této době naplněny hmotně právní podmínky pro konfiskaci majetku původního vlastníka. Na správní akt (konfiskační výměr) lze proto pohlížet jako na akt politické perzekuce, porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody a v daném případě i jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud vyhověl zcela ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 1 Listiny. Z důvodů procesní ekonomie rozhodl Ústavní soud i o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového referátu, jak uvedeno v enunciátu rozsudku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. října 1999