ECLI:CZ:US:1998:3.US.187.98
sp. zn. III. ÚS 187/98
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. října 1998 ve věci ústavní stížnosti M. M., za účasti vedlejšího účastníka Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, o určení vlastnictví k nemovitostem dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j.
30 Ca 160/96-31, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního
pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, se
zrušují.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21.
dubna 1998, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31,
a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu,
ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. Uvedenými
rozhodnutími se cítí být dotčena ve svých základních právech
a svobodách vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 30
Ca 160/96, který si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu
v Brně, a dále ze spisu sp. zn. 4394/92, vyžádaného od Okresního
úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, bylo zjištěno
následující:
Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím
ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, vyslovil, že
stěžovatelka není vlastnicí přesně vymezených nemovitostí. Uvedené
rozhodnutí odůvodnil skutečností, že stěžovatelka, jako oprávněná
osoba dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších přepisů,
neprokázala, že se její právní předchůdce neprovinil proti
československému státu, a to předložením osvědčení o národní
spolehlivosti.
Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 6. března
1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, ztotožnil s argumentací správního
orgánu, když dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by
právnímu předchůdci navrhovatelky byl konfiskován majetek podle
ustanovení §1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., aniž by se provinil proti československému státu.
V této souvislosti soud poukázal zejména na skutečnost, že
stěžovatelkou předložené osvědčení o státní a národní
spolehlivosti J. Š., takto otce stěžovatelky a jejího právního
předchůdce, vydané dne 1. července 1947 Místním národním výborem
v K., neprovinění neprokazuje vzhledem k tomu, že bylo vydáno před
konfiskací, přičemž jiné důkazy k této otázce navrhovatelka
nepředložila. Soud závěrem konstatuje, že dospět k závěru, že
majetek byl právnímu předchůdci navrhovatelky konfiskován jako
nepřátelský, aniž by se provinil proti československému státu, by
bylo možno jedině na základě prokázání nedůvodnosti konfiskace
v důsledku nenaplnění skutkových podstat, uvedených v ustanovení
§1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve všech
dosavadních řízeních předložila doklady, věrohodně potvrzující
tzv. národní spolehlivost jejího otce, tedy skutečnost, že se
nikdy neprovinil proti československému státu. Za takové považuje
"Osvědčení o státní a národní spolehlivosti", vydané Místním
národním výborem v K. dne 1. července 1947, dále prohlášení
"Vyšetřující komise ONV v M. K." ze dne 27. července 1945, č. j.
77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není
shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu
a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z. ze dne
18. srpna 1947 o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není
vedeno žádné trestní řízení. Stěžovatelka dále připouští, že
osvědčení o státní a národní spolehlivosti bylo vydáno věcně
nepříslušným orgánem, což však, dle jejího přesvědčení, samo
o sobě nemůže zpochybňovat jeho obsahovou věrohodnost. Poukazuje
přitom na skutečnost, že takové zpochybnění nevyjádřil žádný
z odpůrců. Konečně v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že
právní úprava neurčuje závazný způsob dokazování neprovinění se
proti československému státu, přičemž, dle jejího názoru, jak
správní orgán, tak obecný soud, obsah předložených důkazů
nezhodnotily. Postupem obou těchto orgánů se proto cítí být
dotčena na svých základních právech a svobodách, vyplývajících
z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Krajského soudu v Brně a od Okresního úřadu ve Z., okresního
pozemkového úřadu, vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve vyjádření Krajského soudu v Brně, doručeném Ústavnímu
soudu dne 2. července 1998, se uvádí, že ústavní stížností
napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož uvedené
ustanovení se týká pouze ochrany existujícího vlastnictví
a nikoliv vlastnických vztahů, které mohou případně vzniknout na
základě rozhodnutí podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Obdobně se konstatuje i v souvislosti
s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutí
o uplatněném restitučním nároku nevychází z rozhodnutí o vině
právního předchůdce stěžovatelky trestným činem, nýbrž
z konfiskačního výměru, vydaného podle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. Závěrem soud odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku, jež se zabývá neprokázáním toho, že by právní
předchůdce stěžovatelky byl osobou, která se ve smyslu ustanovení
§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
neprovinila proti československému státu.
Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, ve vyjádření
doručeném Ústavnímu soudu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí
ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, a na své vyjádření
k opravnému prostředku, podanému do uvedeného rozhodnutí. Ve
zmíněném vyjádření se upozorňuje na to, že přes vydání osvědčení
o státní a politické spolehlivosti právnímu předchůdci
stěžovatelky Místním národním výborem v K. byl jeho majetek dle
ustanovení §1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. konfiskován. Z uvedené skutečnosti vedlejší účastník
dovozuje, že kdyby právní předchůdce stěžovatelky v předmětném
období "řádně doložil, že se neprojevil proti československému
státu, jistě by nedošlo ke konfiskaci majetku". Ve vyjádření
k ústavní stížnosti kromě toho vedlejší účastník poukazuje na
skutečnosti, že jeho rozhodnutím nemohlo dojít k porušení
základního práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jelikož ve smyslu judikatury Ústavního soudu tímto
ustanovením je chráněno pouze vlastnické právo již konstituované.
Ke shodnému závěru dospívá vedlejší účastník i v souvislosti
s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, když svým
rozhodnutím nikterak nezpochybnil, že trestní řízení proti otci
stěžovatelky nebylo vedeno. Vzhledem k uvedenému navrhuje vedlejší
účastník ve svém vyjádření zamítnutí předmětné ústavní stížnosti.
II.
II/a
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.
ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. 142/98, III. ÚS 206/98). Prvním je
posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu
(což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení
ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní
interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod
k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Při posouzení dodržení ústavních procesních práv se
Ústavní soud z podnětu ústavní stížnosti zabýval zejména
ústavností hodnocení důkazů ze strany obecného soudu i správního
orgánu.
Ústavní soud v řadě rozhodnutí zaujal stanovisko
k rozsahu, v jakém se cítí být oprávněn přezkoumávat hodnocení
důkazů obecnými soudy (zejména ÚS, sv. 1, s. 41 a násl., ÚS, sv.
3, s. 51 a násl., ÚS, sv. 5, s. 437 a násl., ÚS, sv. 5, s. 445
a násl.).
V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97 (ÚS, sv. 8, s. 231
a násl.) Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: "jestliže
totiž zákon obecným soudům přikazuje, aby ve svém rozhodnutí
stručně a jasně vyložily mimo jiné i proč neprovedly i další (tj.
též účastníky řízení navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je
tím spíš nezbytné - z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1 Listiny) - trvat na tom, aby obecné soudy důsledně
plnily též svou povinnost hodnotit (podle své úvahy) každý
(provedený) důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, přihlížejíce přitom pečlivě ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Nelze proto obecným soudem
v řízení provedený důkaz v rozhodnutí (v jeho odůvodnění)
opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento
soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění
plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané;
takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním
porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně
uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud
při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za
prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by
soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které
z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které
opomene."
Kromě uvedeného Ústavní soud ve své judikatuře poukázal
i na opodstatněnost kasace rozhodnutí obecného soudu v případě,
jestliže jeho právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními, v čemž rovněž spatřoval
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ÚS, sv.
4, s. 255 a násl.).
II/b
Jedním ze zákonem definovaných znaků pojmu oprávněné
osoby dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a tudíž aktivní legitimace k uplatnění nároku na vydání
nemovitostí dle §2 odst. 3 uvedeného zákona, je neprovinění se
proti československému státu v období nesvobody.
V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecného
soudu a správního orgánu Osvědčení o státní a národní
spolehlivosti, vydané právnímu předchůdci stěžovatelky Místním
národním výborem v K. dne 1. července 1947, jakož i další
navrhovatelkou předložené důkazy, nebyly přijaty jako důkazy,
potvrzující uvedenou podmínku neprovinění se proti
československému státu. Dle soudu z toho důvodu, že osvědčení bylo
vydáno před konfiskací, dle správního orgánu z toho důvodu, že
vydávání osvědčení o národní spolehlivosti nebylo v pravomoci
místního národního výboru, přičemž právní předchůdce stěžovatelky
nezískal doklad o neprovinění se dle dekretu prezidenta republiky
č. 33/1945 Sb., jehož vydávání bylo v pravomoci okresních
národních výborů.
Ohledně podmínky státního občanství, na základě
provedených důkazů, konstatuje Krajský soud v Brně v odůvodnění
svého rozhodnutí, že právní předchůdce stěžovatelky nikdy
československé státní občanství nepozbyl.
Dle §1 odst. 4 a §2 odst. 1 dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb. důvodem vydání osvědčení o národní
spolehlivosti okresním národním výborem (jež podléhalo schválení
ministerstvem vnitra) bylo zachování československého státního
občanství u těch Čechů, Slováků a příslušníků slovanských národů,
kteří se, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního
zřetele hodnými, přihlásili za Němce nebo Maďary. Jelikož právní
předchůdce stěžovatelky se i v období nesvobody přihlásil
k národnosti české (viz potvrzení o jeho národnosti, Státní archiv
v P., přípis ze dne 4. března 1992, č. j. 1161/30-92, spis
Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp. zn.
4394/92-Pa, č. l. 12), nebyl u něj dán žádný důvod a ani právní
předpoklady postupu dle uvedených ustanovení dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb., a tudíž získání osvědčení o národní
spolehlivosti, vydávaných v uvedených souvislostech okresnímu
národními výbory.
Dle oběžníku Zemského národního výboru v B. ze dne 2.
října 1945, č. 11.945-II/5-1945, o osvědčeních o státní a národní
spolehlivosti, doplněného výnosem Zemského národního výboru v B.
ze dne 11. února 1945, č. 5073-II/11-1947, bylo svěřeno vydávání
osvědčení o státní a národní spolehlivosti místním národním
výborům.
Nelze tudíž přisvědčit názoru správního orgánu, že
místní národní výbor nedisponoval pravomocí vydávat osvědčení
o státní a národní spolehlivosti, jakož i požadavku předložení
osvědčení dle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Nutno
tudíž konstatovat, že právní závěry správního orgánu jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž
došlo k porušení základních práv stěžovatelky vyplývajících z čl.
36 odst. 1 Listiny.
V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95 (ÚS, sv. 4, s. 101
a násl.) v souvislosti vydáním osvědčení o státní a národní
spolehlivosti před konfiskací (v čemž krajský soud spatřuje důvod
nepřijetí uvedeného osvědčení jako důkazu neprovinění se proti
československému státu) Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož
v případě, když konfiskační správní rozhodnutí (která mohla jen
deklarovat přechod majetku, ke kterému došlo ex lege) byla vydána
několik let po vydání osvědčení o národní spolehlivosti, byla
vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96 (ÚS, sv. 7, s.
129-130) posuzoval Ústavní soud případ, kdy právnímu předchůdci
stěžovatelky, který byl národnosti české a měl československé
státní občanství, které nikdy nepozbyl, byly konfiskovány
nemovitosti, i když ze spisového materiálu bylo nepochybné, že
trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo zastaveno,
protože trestní nalézací komise neshledala naplnění skutkové
podstaty trestného činu podle dekretu prezidenta republiky č.
138/1945 Sb. Uvedeným důkazem Ústavní soud uznal za prokázané
neprovinění se právního předchůdce stěžovatelky proti
československému státu v období nesvobody. Obdobně i ve věci sp.
zn. II. ÚS 22/94 (ÚS, sv. 4, s. 70-71) Ústavní soud odmítl bez
dalšího akceptovat formální poukaz konfiskačních výměrů na
konfiskační dekret prezidenta republiky ve smyslu prokázání
provinění se proti československému státu v době nesvobody.
V předmětné věci bylo "Osvědčení o státní a národní
spolehlivosti" vydáno Místním národním výborem v K. dne 1.
července 1947, dále prohlášení "Vyšetřující komise ONV v M. K." č.
j. 77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není
shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu, dne
27. července 1945 a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z.
o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není vedeno žádné
trestní řízení dne 18. srpna 1947. Konfiskační výměr Okresního
národního výboru v M. K. č. j. 562-30/8-2849-VIII, dne 5. září
1949 (spis Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp.
zn. 4394/92-Pa, č. l. 14, 13, 13/1,18).
Z pohledu své judikatury, od níž nemá Ústavní soud
důvod se odchýlit, osvědčení o státní a národní spolehlivosti,
dále potvrzení o propuštění z vazby a zastavení trestního stíhání,
jakož i potvrzení o neexistenci trestního řízení proti právnímu
předchůdci stěžovatelky, jež byly vydány k tomu kompetentními
orgány před přijetím konfiskačního výměru, opodstatňují závěr, dle
něhož byl takovýto výměr vydán zjevně v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy. Nadto se, jak správní orgán, tak ani obecný
soud nijak nevypořádal s důkazy, předloženými ve správním
a soudním řízení stěžovatelkou, jež osvědčují neprovinění se
jejího právního předchůdce proti československému státu v období
nesvobody. Takovýto postup obecného soudu i správního orgánu
zakládá dotčení na základním právu, vyplývajícím z čl. 36 odst.
1 Listiny.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (III.
ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí ústavního
rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti
v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu
korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti.
Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného,
zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech
a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení
principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy,
kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních
právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech
byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu
z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech.
Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti
v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta
hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj.
vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod
(viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179; ÚS, sv. 1, s. 194-195,
205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s. 217-218; ÚS, sv. 5,
s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171). S ohledem na uvedený právní názor
Ústavního soudu, obsažený v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS
206/98, porušení konkrétního základního práva a svobody (v daném
případě čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s nerespektováním
právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu ve
skutkově obdobném případě, zakládá i porušení ústavního principu
rovnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca
160/96-31, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně byly založeny již postupem správního orgánu, jakož
i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení
rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu ze
dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. [§82 odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum,
v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud opakovaně
poukazuje na tu skutečnost, že za neexistence Ústavou
předpokládaného Nejvyššího správního soudu je nucen ve věcech,
které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět
v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však
jinak příslušela tomuto soudu. Současný "systém" správního
soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí,
nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí
a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě
(viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS
142/98, III. ÚS 206/98).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 1998