ECLI:CZ:US:2019:2.US.4097.18.1
sp. zn. II. ÚS 4097/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 199/2018-362 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 P 120/2014-316 ze dne 19. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho rodičovská práva chráněná článkem 32 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0P 120/2014-316 ze dne 19. 4. 2018, bylo o návrhu matky na zákaz styku stěžovatele (otce) s nezletilým dítětem ve věku třinácti let tak, že se návrh matky na zákaz styku otce s dítětem zamítá. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilým dítětem každý kalendářní týden vždy ve středu prostřednictvím elektronické pošty (e-mail), což je mu matka povinna umožnit. Proti té části rozsudku, jež stanovovala rozsah jeho styku s dítětem, podal stěžovatel odvolání. Krajský soud svým napadeným rozhodnutím upřesnil dobu a mailovou adresu pro styk dítěte s otcem prostřednictvím elektronické pošty.
3. Okresní soud omezení styku dítěte s otcem odůvodnil zejména tím, že nezletilý je přetížen dlouhodobou nutností vypořádat se s negativními prožitky při pobytech u otce. Eventuální asistovaný styk by nezletilý zřejmě přestál, podvolil by se mu, pokud by byl nařízen, opět by se však posílily jeho pocity bezmocnosti a nedůvěra v okolí a především v instituce, že by mohly respektovat jeho prožívání či mu pomoci. Soudní znalkyně z odvětví psychologie PhDr. Iva Košťálová ve svém posudku uvedla, že se otec (stěžovatel) neskrývá otevřenou nenávistí vůči matce, matka je v silném odstupu, vnitřně si vztah ukončila a je pravděpodobné, že otci občas dá najevo přezírající převahu. Nezletilé dítě má s matkou vzájemně kladný vztah, přiměřený věku - blízký a současně vzájemně respektující. Pokud je nezletilý znejistěn, k matce se přimyká blíže, jinak ale na ní není závislý více, než by odpovídalo věku. Vztah nezletilého k otci je nyní velmi problematický. Sám se vůči němu uzavřel, podle názoru znalkyně si tak vyřešil vnitřní konflikt loajality. Uvnitř jistě tento stav prožívá složitě, zpracovává zklamání, proto si potlačuje i hezké vzpomínky a fakticky vztah popírá. Otec nadále po vztahu se synem touží, na druhou stranu začíná být jeho vztah k němu ambivalentní, prožívá těžce jeho odmítnutí, je patrný i silný vztek. Nadále se hlásí k rodičovské odpovědnosti a má potřebu mít nad výchovou nezletilého vliv. V dlouhodobé perspektivě není v zájmu nezletilého, aby jeho styk s otcem byl upraven jinak, než doposud. V současné době se ale vztah nezletilého s otcem natolik zproblematizoval, že tento styk není možné realizovat. V zájmu nezletilého není, aby jeho styk s otcem byl zakázán. Asistovaný styk se za nynější situace nejeví jako vhodný. V současné době se jeví jako vhodná forma styku komunikace písemnou, případně telefonickou formou. Ta by měla být přinejmenším zpočátku realizována v omezeném rozsahu, například maximálně jednou týdně. Zejména je ale nutné, aby kontakt otce s nezletilým byl monitorován, regulován tak, aby v něm otec neudělal další chyby (vyčítání, obviňování, kritika). Také je podle znalkyně vhodné, aby byl obnoven styk nezletilého dítěte s prarodiči z otcovy strany. Poté by takovými prostředníky mohli být i oni. Znalkyně uvedla, že by otec měl změnit své jednání, kterým se vyrovnává s traumatem rozpadu vztahu a s jednáním matky i se svou frustrací z toho, že je odmítán v roli otce.
4. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí odkázal na důkazní situaci a uvedl, že na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že v daném případě nejsou dány důvody pro zákaz styku otce s nezletilým, avšak jsou dány důvody pro změnu styku otce s nezletilým. Při svém rozhodování soud přihlédl jednak k přání nezletilého, který se v současné době nechce s otcem stýkat, což vyjádřil v pohovoru s opatrovníkem i znalkyní a zejména pak ke znaleckému posudku a k výpovědi znalkyně učiněné při jednání soudu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se vždy s matkou nezletilého dítěte pokoušel domluvit na vhodné formě styku a péče. Matka však nepřipouštěla a nepřipouští jinou alternativu než její výhradní péči a úplné odstranění otce ze života nezletilého syna (vyjma plnění jeho vyživovací povinnosti), když nejprve blokovala styk otce se synem tím, že nerespektovala pod různými záminkami ani soudem upravený rozsah styku a v době, kdy byl syn u otce, stávalo se, že alespoň jednou či dvakrát za den projela ulicí, i když bydlela zcela jinde, a tak se nemohlo jednat o náhodný průjezd. Po určitou dobu matka rozsudek soudu respektovala. Potom pod různými záminkami syna nepředávala otci. Navíc na otce začala podávat trestní oznámení s tím, že napadl ji nebo její matku. Tato obvinění se ukázala jako nepravdivá. Stěžovatel se domnívá, že nezletilé dítě, když sdělovalo své přání se s ním nestýkat, tak vycházelo z informací své matky a psycholožky, s níž matka spolupracuje a k níž nezletilé dítě dochází. Soud se pak opíral jen o zprostředkovaný názor nezletilého, osobně s ním nehovořil. Stěžovatel závěrem požaduje ponechání rozsahu osobního styku dle původního rozhodnutí soudu z roku 2014.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud ve své rozsáhlé judikatuře k otázkám porozchodového uspořádání péče o nezletilé děti vyjádřil, že pro děti i rodiče je velmi důležitým právem být spolu a trávit spolu čas. Současně však též poukázal na velkou důležitost respektování názorů a přání dětí při rozhodování o uspořádání péče o ně. V daném případě bylo různými způsoby zjištěno, že si nezletilé dítě nepřeje, aby mu bylo uloženo stýkat se osobně se stěžovatelem. To plyne z řady důkazů provedených obecnými soudy - zejména ze znaleckého posouzení provedeného soudní znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, ze zprávy DKC Nomia, opakovaných zjištění kolizního opatrovníka dítěte. Zúčastnění odborníci (soudní znalkyně i KDC Nomia) nabídli stěžovateli rady, asistenci a pomoc s případnou změnou komunikace, která by vedla ke zlepšení vztahů nezletilého dítěte ke stěžovateli. S ohledem na věk dítěte též lze předpokládat, že by v případě změny svého přání stýkat se s otcem, toto své přání mohl osobně realizovat i bez zásahů či součinnosti matky.
10. Ústavní soud si je dobře vědom své judikatury, v níž zdůraznil právo dítěte vyjádřit své přání a názor přímo soudu. Nejedná se však o právo rodiče, aby se v případě jeho sporu o styk s dítětem mohl dovolávat jako svého práva toho, že dítě mělo být osobně před soudem ve věci vyslechnuto, ale o participační právo dítěte na soudním řízení. I v nyní posuzovaném případě nezbývá Ústavnímu soudu než poukázat na to, že by soudci rozhodující o právech dětí měli děti osobně zhlédnout a vyslechnout jejich názor a přání a současně je objektivně informovat o řízení, jehož se účastní. Toto právo nezletilému dítěti v nyní posuzovaném případě nebylo v plném rozsahu zajištěno. Ústavní soud však shledal, že obecné soudy v nyní posuzované věci zprostředkovaně zjistily přání dítěte a že je respektovaly, proto nepřikročil ke zrušení napadených rozhodnutí, byť i v řízení jim předcházejícím nebylo jednoznačně zjištěno či v napadených rozhodnutích jednoznačně uvedeno, zda si dítě přálo svá participační práva realizovat. Tato výhrada však není přitakáním, že by snad byla porušena ústavně zakotvená práva stěžovatele samotného. Obecné soudy rozhodovaly v přiměřené lhůtě, respektovaly přání dítěte a pokusily se zprostředkovat stěžovateli informace o tom, jaké důvody vedou dítě k tomu, aby odmítalo osobní styk s otcem. Ostatní zúčastněné subjekty pak navrhly stěžovateli i jednotlivé možnosti, jak by mohly být vztahy mezi ním a dítětem zlepšeny natolik, aby se názor dítěte na styk s otcem změnily.
11. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu