ECLI:CZ:US:2010:2.US.414.10.1
sp. zn. II. ÚS 414/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 414/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009-169, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako hlavního účastníka a vedlejších účastníků Okresního soudu v Prachaticích a F. K.
I. Porušením fair procesu v aspektu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009-169 porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se toto rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou dne 12. 2. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a po odstranění vad splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo podle jejího názoru ve dvou směrech. Především se jednalo o skutečnost (1), že jí soudem prvního stupně ani soudem odvolacím nebylo před vydáním napadeného rozhodnutí doručeno a ani zasláno odvolání žalovaného, bývalého manžela F. K. (dále též jen "vedlejší účastník"). Neměla tak možnost se k podanému odvolání vyjádřit a uvádět skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch, přičemž se v dané věci nejedná o nijak bagatelní částku, když náhradová povinnost uložená vedlejšímu účastníkovi rozhodnutím soudu prvního stupně činila 173 404 Kč a na znalečném částku 29 676,70 Kč. Za protiústavní stěžovatelka považuje i (2) samotné právní posouzení náhrady nákladů řízení, jak je provedl odvolací soud, neboť jeho závěry jsou podle jejího názoru v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelka polemizuje s argumentací odvolacího soudu, že se vedlejší účastník fakticky žalobě nebránil a se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví vlastně souhlasil, když bylo dohody v podstatě dosaženo před rozhodnutím soudu prvního stupně. Ze všech písemností přitom podle jejího názoru vyplývá, že vedlejší účastník byl ochoten spoluvlastnictví vypořádat pouze za vypořádací podíl v hodnotě cca 10x nižší, než byla posléze stanovena znaleckým posudkem. Stěžovatelka se proto domnívá, že obrana vedlejšího účastníka v rámci řízení tak byla zásadní a různorodá. Dále stěžovatelka namítala, že bez podání žaloby by s ní vedlejší účastník žádnou dohodu neuzavřel, i když se o to snažila. Za této situace nebyl pro aplikaci tak výjimečného institutu, jakým je ustanovení §150 o. s. ř., žádný důvod.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Jana Prokopová, soudkyně Okresního soudu v Prachaticích JUDr. Simona Vojíková a vedlejší účastník F. K.
5. Předsedkyně 6. senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Jana Prokopová ve svém vyjádření uvedla, že použití ustanovení §150 o. s. ř. bylo namístě, neboť v případě bývalých manželů došlo k rozvodu podle §24a zákona o rodině. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je uzavření smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání majetkových vztahů, která v daném případě byla uzavřena a předložena též soudu. To ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje, byť k tomu v projednávaném případě došlo. Vedlejší účastník se navíc v průběhu sporu pokoušel o mimosoudní vyřešení věci. Předsedkyně senátu dále uvedla, že stěžovatelce nebylo zasláno odvolání vedlejšího účastníka, neboť soudy vycházely z běžné praxe, že se rozhodnutí týkalo pouze procesní stránky věci, a proto se odvolání z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení druhé straně nedoručovalo. Ze všech těchto důvodů předsedkyně senátu navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
6. Soudkyně Okresního soudu v Prachaticích JUDr. Simona Vojíková pak ve svém vyjádření uvedla, že nezaslání odvolání vedlejšího účastníka stěžovatelce bylo zcela v souladu s §210 o. s. ř. Odvolání vedlejšího účastníka po částečném zpětvzetí směřovalo pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu, nikoli již proti výroku ve věci samé. Nemohlo tak dojít k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření připomněl, že stěžovatelka ani vedlejší účastník prokazatelně nechtěli setrvat v podílovém spoluvlastnictví. Poté, co navrhovatelka neprojevila zájem jednat před podáním žaloby o konkrétních podmínkách dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, se vedlejší účastník k žalobě připojil a v průběhu řízení akceptoval rozdělení nemovitostí mezi účastníky. Obě strany byly po celou dobu řízení před soudem prvního stupně shodné v právním základu sporu, což bylo doloženo i tím, že oba účastníci dospěli k dohodě před vynesením rozsudku soudem. Proto podle vedlejšího účastníka bylo použití ustanovení §150 o. s. ř. plně oprávněné. Na základě těchto důvodů vedlejší účastník Ústavnímu soudu navrhl, aby stížnost stěžovatelky zamítl.
II.
8. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 9 C 28/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti:
9. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 9. 2009 č. j. 9 C 28/2008-147 bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení. Dále bylo stanoveno, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 173 404 Kč a státu na znalečném částku 29 676,70 Kč. Při rozdělení věcí mezi účastníky přihlédl soud k jejich shodným návrhům a vyšel z cen uvedených znalcem v zadaném znaleckém posudku. Protože byla stěžovatelka v řízení zcela úspěšná, měla podle názoru okresního soudu podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Úspěch stěžovatelky spatřoval okresní soud v tom, že vedlejší účastník od počátku bránil rozsahu vypořádaného podílového spoluvlastnictví, neboť uváděl, že některé ze žalobkyní označených nemovitostí do podílového spoluvlastnictví nepatří, resp. mají být zahrnuty v podstatně nižší ceně (č. l. 152n.).
10. Proti rozhodnutí okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání (č. l. 156n.), které později vzal co do výroku I, II, III a IV napadaného rozsudku zpět; do výroku V a VI je ovšem doplnil (č. l. 159nn.). Podle vedlejšího účastníka existovaly v řízení konkrétní skutečnosti doložené důkazy, a to jak ty, které řízení předcházely, tak ty, které nastaly v průběhu řízení, které opravňují soud k aplikaci 150 o. s. ř.
11. Byť nebylo odvolání ostatním účastníkům doručováno (č. l. 167), a tak stěžovatelka nemohla k němu podat vyjádření, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl rozsudek okresního soudu ve výroku V a VI změněn. Podle odvolacího soudu bylo použití moderace v daném případě namístě (č. l. 171n.). Krajský soud odkázal na judikát R 31/1972, podle kterého je i v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání možné použití ustanovení §150 o. s. ř. Ze spisu přitom vyplývá, že účastníci splnili podmínky uvedené v §24a odst. 1 zákona o rodině (č. l. 7), tj. že v daném případě musela existovat dohoda o vypořádání společného jmění (č. l. 29n.). Z obsahu spisu nelze seznat, že se vedlejší účastník bránil žalobě a že nebyl ochoten věc řešit dohodou, ač z druhé strany nesouhlasil zejména s výší cen nemovitostí. Z protokolu z jednání vyplývá, že se účastníci v podstatě na rozdělení nemovitostí dohodli, neboť stěžovatelka přestala požadovat, aby veškeré nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Ze všech těchto důvodů nelze podle názoru krajského soudu uzavřít, že by vedlejší účastník bránil vypořádání podílového spoluvlastnictví. Použití ustanovení §150 o. s. ř. bylo proto namístě.
12. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že požadavek, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. I v řízení o náhradě nákladů řízení mohou být významně dotčena subjektivní práva a povinnosti jeho účastníků (viz bod 17).
15. V nálezu sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) odkázal Ústavní soud na ústavní princip rovnosti účastníků (garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny), resp. rovnosti zbraní, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) ESLP konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
16. Protože je řízení o nákladech řízení svou povahou řízením kontradiktorním, jak již Ústavní soud několikrát traktoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03, N 134/31 SbNU 193 či nález sp. zn. II. ÚS 259/05, N 65/40 SbNU 647), z výše uvedeného principu rovnosti účastníků vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost přímo nevyplývá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/07, N 119/46 SbNU 125). Proto je ustanovení §210 o. s. ř. nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1374/08 (viz výše) či nález sp. zn. II. ÚS 3280/09 (N 18/56 SbNU 177)].
IV.
17. V projednávané věci šlo o posouzení, zda proces rozhodování o náhradě nákladů řízení respektoval ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na fair proces, pokud obecný soud nezaslal účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti výrokům rozhodnutí týkajícím se náhrady nákladů řízení (body 10-11), a nevytvořil tak stěžovatelce procesní prostor k uplatnění jejích námitek. V obdobných případech Ústavní soud mnohokrát konstatoval porušení principu rovnosti zbraní. Právní závěry vyslovené ve výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu (viz body 14-16) dopadají i na projednávanou věc, a proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se od nich odchýlit, a v podrobnostech na ně plně odkazuje. Stejné právní závěry lze přitom vztáhnout i na rozhodnutí týkající se nákladů státu (znalečného).
18. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pokud nebylo odvolání protistrany zasláno stěžovatelce jakožto druhému účastníku řízení (bod 11), byla jí odňata možnost seznámit se s obsahem odvolání a realizovat svá procesní práva. Z požadavků fair procesu přitom vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, N 26/44 SbNU 309). Tato povinnost je naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Postup odvolacího soudu, který rozhodl o aplikaci §150 o. s. ř., aniž se k němu mohla stěžovatelka vyjádřit, vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem. To je ovšem ze samotné své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
19. Rozhodnutí krajského soudu se citelně dotklo stěžovatelčina základního práva legitimního očekávání (bod 17), neboť krajský soud rozhodl, aniž by jí dal prostor pro vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka. Jestliže krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch, když jí nepřiznal náhradu nákladů řízení v poměrně značné částce přesahující 170 000 Kč (viz bod 11), která jí náležela dle rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 9), šlo o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, protiústavně zasahující do legitimního očekávání stěžovatelky. Ačkoliv vlastní rozhodování o náhradě nákladů řízení bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že se krajský soud musí vypořádat se všemi námitkami stěžovatelky a že musí velmi pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu odůvodňují použití moderace (ustanovení 150 o. s. ř.), tj. zda byl vedlejší účastník skutečně ochoten řešit věc dohodou a nebránil vypořádání podílového spoluvlastnictví (č. l. 172), když stěžovatelce od počátku řízení navrhoval daleko nižší doplatek (č. l. 17), než jaký byl stěžovatelce soudem prvního stupně reálně přiznán (č. l. 152).
20. Pokud nebyly promítnuty shora uvedené aspekty fair procesu, resp. jeho základního prvku, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny, do postupu soudu, bylo rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009 č. j. 6 Co 2986/2009-169 porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.