ECLI:CZ:US:2008:2.US.418.07.1
sp. zn. II. ÚS 418/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou v Praze, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 12. 2006, č. j. 15 C 274/2000-106, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž se cítí poškozen v právu na spravedlivý proces, jak mu je garantováno čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu, jíž se domáhal zaplacení specifikované peněžité částky s příslušenstvím. Poté, co byl soudem prvého stupně vyzván ke složení soudního poplatku ze žaloby a přes opakované výzvy tak neučinil, bylo řízení zastaveno (usnesení č. j. 15 C 274/2000-21). Proti usnesení o zastavení řízení se stěžovatel odvolal a zároveň požádal o osvobození od soudního poplatku. O žádosti rozhodl soud prvního stupně tak, že osvobození nepřiznal (usnesení č. j. 15 C 274/2000-71). Stěžovatel se opět odvolal. Městský soud v Praze k podanému odvolání rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku jako věcně správné potvrdil a zároveň zrušil usnesení o zastavení řízení (usnesení č. j. 13 Co 271, 272/2005-84). Potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR odmítl (usnesení č. j. 33 Odo 1005/2006-99) s tím, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž občanský soudní řád tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Zrušení rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel domáhal též cestou ústavní stížnosti, kterou ovšem Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení sp. zn. II. ÚS 690/05). Následně Obvodní soud pro Prahu 1 znovu vyzval (usnesení č. j. 15 C 274/2000-102) stěžovatele k zaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel reagoval jednak podáním žaloby proti České republice na náhradu škody podle Občanskoprávní úmluvy o korupci spojené s návrhem na postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, a jednak požádal soud o posečkání se zaplacením vyměřeného poplatku. Žádost odůvodnil tím, že je dlouhodobě vystaven ekonomickému nátlaku spočívajícím v zadržování svých příjmů za souběžného vymáhání dluhů a vykonstruovaných exekucí na jeho majetek. Očekává však, že tento nátlak bude postupně slábnout se slábnutím vlivu žalované České strany sociálně demokratické na státní orgány.
O žádosti rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodnutím napadeným nyní Ústavní stížností tak, že posečkání se zaplacením soudního poplatku se nepovoluje. Stěžovatele poučil, že proti rozhodnutí není přípustné odvolání.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V podání po stručné rekapitulaci událostí vedoucích k vydání napadeného rozhodnutí uvedl, že důvody porušení svých základních práv v podstatě vyložil v (shora zmiňované) žalobě na náhradu škody způsobené mu orgány České republiky korupčním jednáním. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 i ostatní soudy rozhodující v jeho poplatkové záležitosti informoval o "bezprecedentním" nátlaku "některých státních orgánů" vyvíjeném na jeho osobu, a přesto nebyl od soudního poplatku osvobozen. Tím byla podstatně ztížena možnost stěžovatele vymoci své nároky a jeho dlužníkům naopak tímto přístupem soudy poskytly nepatřičnou výhodu "ve smyslu Trestněprávní úmluvy o korupci a Občanskoprávní úmluvy o korupci" (publikovaných pod č. 70/2002, resp. 3/2004 Sb. mezinárodních smluv). S odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt konstatuje, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip rovnosti zbraní. Svých práv se u soudu domáhal proti vládnoucí politické straně, zjevnou faktickou nerovnost stran sporu proto soud mohl a měl minimalizovat alespoň posečkáním s úhradou soudního poplatku. Konečně lze dle stěžovatele pochybovat, zda napadené usnesení bylo vydáno orgánem k tomu dle zákona č. 531/1990 Sb. příslušným, když měl dle jeho názoru rozhodovat předseda soudu jakožto per analogiím vedoucí představitel soudu pro věci správní.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke skutečnosti, že podání je polemikou s výkladem práva, nemusel ve věci činit další úkony a mohl bez dalšího rozhodnout.
Tak jako v řadě předchozích případů i nyní Ústavní soud předně konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5, a dále řada rozhodnutí na něj navazujících). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Rozhodnutí o žádosti o posečkání s úhradou poplatku není rozhodnutím ve věci a jako takové, stejně jako drtivá většina rozhodnutí procesní povahy, ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (obdobný závěr Ústavní soud učinil např. ve vztahu k rozhodnutí o přerušení řízení v nepublikovaných usneseních sp. zn. II. ÚS 234/04, III. ÚS 350/04 či III. ÚS 626/06 aj.). Podstata předmětné ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatele s tím, jak soud naložil s jeho žádostí o posečkání se zaplacením soudního poplatku, tedy žádostí "předprocesního" charakteru, kdy rozhodnutí o ní leží v rovině podústavního práva. Jeho výklad, stejně jako hodnocení zjištěných skutečností, přísluší obecným soudům, které jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší procesní postup obvodního soudu zpochybňovat, neboť tento soud je v dané věci nejlépe informován o okolnostech případu, ani měnit závěr o poplatkové povinnosti, který je výrazem nezávislého rozhodování. To by posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví; v případě nyní posuzovaném by Ústavní soud v jistém smyslu dokonce suploval úlohu soudu odvolacího. To by bylo evidentně v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. Nelze přehlédnout, že pravidla občanského soudního řízení neumožňují, aby se rozhodnutími vydanými v souvislosti s odchylným postupem od jinak obecné povinnosti skládat soudní poplatek, zabýval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, či že rozhodnutí o posečkání daně jsou vyloučena z přezkumu správními soudy (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 10/2003-54, publikováno ve Sb.NSS pod č. 521/05). O to více je dle Ústavního soudu problematický posun této marginální problematiky do roviny ústavněprávní. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Dle Ústavního soudu je vůbec otázkou, zda je institut posečkání s úhradou, který je právně zakotven v §60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), v případě soudních poplatků použitelný. Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vzniká poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, podáním odvolání. Dle §7 odst. 1 téhož zákona je soudní poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Jde o kogentní ustanovení, které nepřipouští odchylný postup. Případná výjimka by musela být výslovně zakotvena. Krom toho by se posečkání s úhradou ve své podstatě krylo s institutem osvobození od soudního poplatku. Zákonná dikce "odůvodňují-li to poměry účastníka", s níž jako s předpokladem pro osvobození pracuje občanský soudní řád (§138), v sobě zahrnuje i vážnou újmu poplatníka hrozícímu neprodleným zaplacením či nemožnost vybrat poplatek z jiných důvodů, tedy pojmy, s nimiž pracuje daňový řád. Jak ale bylo opakovaně zdůrazněno, není Ústavní soud tím, komu v řízení o ústavní stížnosti náleží vykládat vztahy a vazby mezi běžnými zákony, chybí-li zde vazba na základní práva a svobody garantovaná ústavou.
Nicméně pakliže soud prvého stupně shledal institut aplikovatelným, nemohl postavení stěžovatele z hlediska ústavních garancí zhoršit, leda naopak. V žádném případě nelze dovodit právní nárok na poplatkový "pardon", a bylo tedy věcí volné úvahy soudu, jak se žádostí naloží. Pokud obvodní soud zjistil, že stěžovatel měl v době podání žaloby, tedy splatnosti poplatku, dostatek prostředků k jeho zaplacení, a navíc i později dosahoval značných příjmů, vyznívá negativní posouzení žádosti zcela logicky.
Dále Ústavní soud konstatuje, že shora zmiňovaná žaloba proti České republice na náhradu škody způsobené stěžovateli korupčním jednáním, na niž je v ústavní stížnosti odkazováno, nemá pro přezkoumávanou věc žádnou relevanci. Při zajišťování splnění poplatkové povinnosti obecný soud přihlíží pouze k majetkové situaci poplatníka a jakékoliv úvahy či tvrzení poplatníka o propojení druhého účastníka sporu s výkonnou mocí státu jsou v tomto směru bezvýznamné a ve výroku rozhodnutí se nemohou odrazit. Jinak Ústavní soud příliš nerozumí námitce stěžovatele, že úpravou poplatkové povinnosti (posečkáním s ní) mohl a měl obvodní soud "vyrovnat zbraně" stěžovatele a žalované politické strany. Povinnost skládat soudní poplatek vznikla stěžovateli ze zákona tím, že podal odvolání. Stejně tak by ale poplatková povinnost stíhala druhou procesní stranu, pokud by se do rozsudku odvolala ona. Souvislost s garantovaným rovným postavením účastníků soudního procesu zde dle Ústavního soudu není žádná. Každopádně ani pochybnost o rovném postavení účastníků před soudy není sto vyvolat skutečnost, že jeden z účastníků sporu je politická strana, která se podílela na vládě. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že Česká republika je právním státem (čl. 1 Ústavy ČR), kde soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé - a to i na vládních politických stranách - soudy (čl. 81 Ústavy ČR).
Opodstatněná není ani námitka, že nerozhodl-li o žádosti předseda soudu, nebylo rozhodnutí vydáno orgánem k tomu příslušným. Předně jde o otázku, která nemá na ústavní práva stěžovatele žádnou vazbu, neboť do úvahy by přicházelo leda právo na zákonného soudce, které ovšem z povahy věci dotčeno být nemohlo; předseda soudu by totiž rozhodoval jako správní orgán. Krom toho lze akceptovat zdůvodnění zvoleného procesního postupu v napadeném usnesení, tedy že probíhá-li dosud řízení a jeho nezaplacení má procesně-právní důsledky, kompetentním rozhodovat je soudce vyřizující spor.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces či jiného základního práva. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu