ECLI:CZ:US:2019:2.US.4210.18.1
sp. zn. II. ÚS 4210/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 12. 2014 č. j. 23 Nc 214/2014-79, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015 č. j. 29 Co 90/2015-155 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 č. j. 21 Cdo 1012/2016-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soukromý a rodinný život podle článku 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel svým návrhem současně domáhal popření otcovství založeného souhlasným prohlášením rodičů k nezletilému dítěti a prominutí zmeškaní popěrné lhůty. Okresní soud v Berouně napadeným usnesením ze dne 8. 12. 2014 č. j. 23 Nc 214/2014-79 návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky předpokládané ustanovením §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy že prominutí zmeškání popěrné lhůty nevyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Soud prvního stupně uvedl, že zájem dítěte na prominutí zmeškání lhůty lze shledat pouze v případě, kdy by změna v určení otcovství přinesla zásadní zlepšení poměrů nezletilého dítěte. Nic však nenasvědčuje tomu, že by v projednávaném případě takové změny v důsledku popření otcovství nastaly. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, že v zájmu dítěte je vždy znát svého biologického otce. Popřením otcovství by nezletilá svého biologického otce nepoznala, což ani není primárním cílem řízení. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že pokud jde o podmínku veřejného pořádku, musí jít o určité objektivní důvody obecné povahy. Stěžovatel argumentoval především tím, že není v souladu s veřejným pořádkem, aby hradil výživné na dítě, přestože není biologickým otcem. Okresní soud považoval tyto námitky za ryze subjektivní ekonomické zájmy stěžovatele, které svou podstatou nedosahují požadavku na objektivitu a obecnost překážek veřejného pořádku a jako takové tedy nemohou být důvodem prominutí popěrné lhůty. Krajský soud v Praze svým napadeným usnesením ze dne 5. 8. 2015 č. j. 29 Co 90/2015-155, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž konstatoval, že jeho závěry plně sdílí a s výrokem rozhodnutí, jakožto i s jeho odůvodněním se plně ztotožňuje.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 zamítl stěžovatelovo dovolání. Nejvyšší soud vyšel z právního názoru, že otcovství po uplynutí popěrné lhůty nelze úspěšně popřít, jestliže by popření otcovství vyžadoval veřejný pořádek, ale nebylo by v zájmu dítěte; jestliže by popření bylo v zájmu dítěte, ale příčilo by se to veřejnému pořádku, anebo jestliže by popření nevyžadoval veřejný pořádek, ani by nebylo v zájmu dítěte. Je proto úlohou obecných soudů, aby v každém jednotlivém případě pečlivě zjišťovaly jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní. Nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). Podle Nejvyššího soudu tedy prominout zmeškání popěrné lhůty lze pouze tehdy, pokud stávající stav vyvolává takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty z řízení před obecnými soudy a uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná, založená na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Stěžovatel má za to, že veřejný pořádek v sobě zahrnuje víru občanů státu v to, že stát bude garantem spravedlnosti. Tato absence víry ve snahu státu o spravedlnost odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V rovině stěžovatele tato víra ve stát jako garanta spravedlnosti zahrnuje možnost připuštění popírání otcovství za situace, kdy byť po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, vyjde najevo, kdo je biologickým otcem dítěte. Za situace, že lze v rámci řízení o prominutí zmeškání lhůty přinést důkaz o biologickém rodičovství jiné osoby, než matričního rodiče, k níž má podle stěžovatele dítě silné citové vazby, bylo by v rozporu s veřejným pořádkem, aby nebylo možno tuto skutečnost promítnout v poměrech dítěte.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud všechny (i lidskoprávní) argumenty stěžovatele přesvědčivě vyvrátil a pečlivě se jimi zabýval. Ústavní soud nepřehlédl ani to, že argumentace stěžovatele je mimo jiné založena na odkazu na jeho základní práva. Pokud jde o právo na spravedlivý proces, je Ústavní soud přesvědčen o tom, že ústavní požadavky na soudní ochranu stěžovatelových práv byly zachovány a neshledal žádné ústavně relevantní pochybení v postupu obecných soudů. K argumentu stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho soukromého života tím, že mu obecné soudy neumožnily zbavit se jeho povinnost přispívat na výživné nezletilého dítěte, je třeba poznamenat, že se spíše jedná o zásah do jeho majetkových práv navíc odůvodněný nejlepším zájmem dítěte. Nicméně lze ze stěžovatelova podání vyrozumět, že zásahem do práva na soukromý a rodinný život vnímá i skutečnost, že je evidován jako matrikový otec dítěte, byť je přesvědčen, že není jeho biologickým otcem. Tento zásah do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele však nelze shledat jako zásah neústavní či zakázaný, neboť je odůvodněn důležitou ústavně chráněnou hodnotou, a to hodnotou nejlepšího zájmu dítěte. Nejvyšší soud též stěžovateli správně vysvětlil, že jeho finanční zájmy na dítě dále nepřispívat nelze vnímat jako zájem veřejný, stejně jako jeho subjektivní pocit nespravedlnosti.
9. Ústavní soud nepovažuje ani za nutné, vyvracet stěžovatelův argument nesouladu napadených rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť i těmito argumenty stěžovatele se Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí zabýval. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že mechanické přebírání abstraktních úvah z judikátů Evropského soudu pro lidská práva bez zohlednění konkrétních okolností každého případu je nepřípadné. Evropský soud pro lidská práva totiž ve své judikatuře neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantujícím právo na respektování soukromého a rodinného života, jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. I podle Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") zájem dítěte může převážit nad zájmem rodičů. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984 č. 8777/79, rozhodnutí ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999 č. 34308/96, rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39277/06). V těchto případech ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství. Naopak případ, ve kterém stěžovatel neměl možnost zjistit v popěrné lhůtě jednoho roku, že není otcem dítěte, což mu zabránilo popřít otcovství, byl důvodem ke konstatování porušení čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 č. 74826/01). V jiné věci, ve které stěžovatel neměl podle relevantního národního práva žádnou možnost napadnout soudní určení jeho otcovství z doby, kdy ještě nebyly dostupné odpovídající lékařské metody umožňující zjištění otcovství s téměř stoprocentní jistotou, jeho vztahy s jeho - tehdy čtyřicetiletou - dcerou neměly žádnou sociální základnu a ani dcera netrvala na zachování statusového poměru se stěžovatelem, ESLP konstatoval, že obecný zájem na ochraně práv stěžovatelovy putativní dcery v této fázi již dosti ztratil na významu v porovnání s tím, když byla dítětem, a spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti nebyla dodržena (viz rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05). V jiné věci, ve které řešil práva biologického otce versus práva právního otce, ESLP konstatoval, že rozhodnutí národního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele na zákonné určení otcovství sledovalo nejlepší zájem rodiny tvořené matkou, právním otcem a dítětem; dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá do posuzovací volnosti členského státu, a k porušení Úmluvy tedy nedošlo (viz rozsudek ESLP ve věci Ahrens proti Německu ze dne 22. 3. 2012 č. 45071/09). Nejvyšším soudem předestřený přehled uvedené judikatury ESLP též poukazuje na to, že stěžovatelem odkazované rozhodnutí ve věci Kroon proti Nizozemsku ze dne 27. 10. 1994, č. 18535/91, zabývající se tématem zákonné nemožnosti, aby vdaná žena popřela otcovství svého manžela ke svému dítěti, a umožnila uznání otcovství k tomuto dítěti jeho biologickým otcem, není na jeho případ vůbec přiléhavé.
10. Ústavní soud tedy shledal, že napadená rozhodnutí nezasahují do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a že nejsou ani v rozporu se stěžovatelem namítanou judikaturou ESLP. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů neshledal pochybení ústavně právního rozměru.
11. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu