ECLI:CZ:US:2017:2.US.4215.16.1
sp. zn. II. ÚS 4215/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) DELTA PEKÁRNY a. s., 2) OK REST a. s., obou se sídlem Bohunická 519/24, 619 00 Brno, zastoupených JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Olivova 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Afs 7/2011-799, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se v podané ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, a to pro porušení jejich práva na respektování soukromí, obydlí a korespondence podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že výrokem I. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2009, č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, kterým jednak deklaroval u stěžovatelů porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen čerstvého běžného pečiva a chleba, cen čerstvého cukrářského pečiva, a u stěžovatele 2) cen trvanlivého sladkého pečiva, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na daných trzích, a jednak stanovil stěžovateli 1) pokutu ve výši 24 800 000,- Kč a stěžovateli 2) pokutu ve výši 14 800 000,- Kč. Krajský soud v Brně vydal napadený rozsudek poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 21. 10. 2010, č. j. 62 Ca 16/2009-375, zrušil Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem, vázán rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delta pekárny, a. s. proti České republice ze dne 2. 10. 2014 a právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12. V tomto nálezu Ústavní soud ve světle nosných závěrů uvedeného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že úkolem Nejvyššího správního soudu má být v dalším řízení zhodnocení, zda lze, byť i dodatečně, v rámci stěžovateli zahájeného řízení před správními soudy, napravit původní nedostatek soudního příkazu k prohlídce soudním přezkumem zákonnosti a nezbytnosti šetření provedeným ex post facto, tj. zda je možné dodatečně posoudit výkon pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže co do vhodnosti, délky a rozsahu provedených místních šetření, a tím popřípadě i zhojit dosud váznoucí vadu procesní nepoužitelnosti důkazů na jejich základě opatřených. Následně Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jakkoli Ústavní soud uložil tyto otázky posoudit Nejvyššímu správnímu soudu, je třeba, má-li být poskytnuta stěžovatelům relevantní soudní ochrana, aby tak učinil v prvé řadě správní soud v prvním stupni, a proto rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, č. j. 62 Ca 16/2009-375, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, ze kterého vzešel v záhlaví uvedený rozsudek.
Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti věnují nejprve její přípustnosti a v této souvislosti uvádějí, že proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali (každý jednotlivě) - z důvodu opatrnosti za účelem zachování příslušných lhůt - současně s ústavní stížností i kasační stížnosti, které jsou, jak Ústavní soud zjistil, v částech, ve kterých je namítána nemožnost dodatečného soudního přezkumu předmětného místního šetření, téměř totožné s obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelů. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že ve vztahu k otázce dodatečného soudního přezkumu místního šetření je nutné s největší pravděpodobností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně považovat za konečné rozhodnutí ve věci, proti kterému již neexistuje žádný opravný prostředek k ochraně jejich práv.
II.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů.
Z podané ústavní stížnosti a vlastní úřední činnosti se podává, že stěžovatelé v dané věci zahájili kasačními stížnostmi ze dne 4. 11. 2016, doplněnými podáními ze dne 7. 12. 2016, u Nejvyššího správního soudu též řízení o těchto kasačních stížnostech, jež je vedeno pod sp. zn. 5 As 256/2016, v němž nebylo dosud rozhodnuto, přičemž Nejvyšší správní soud oběma kasačním stížnostem přiznal odkladný účinek.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o kasační stížnosti) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelé podali u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, jež je též nadána potenciálem vyvolat rozhodnutí s účinky obdobné nápravy, kterou stěžovatelé sledují současně podanou ústavní stížností.
Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku kasačního řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o kasační stížnosti založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o kasační stížnosti, je i zde návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta (obdobně též sp. zn. II. ÚS 3273/12 či sp. zn. III. ÚS 2234/13, rovněž i mutatis mutandis např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 1429/10, II. ÚS 2653/10, I. ÚS 1568/10, IV. ÚS 1508/10, III. ÚS 116/11, III. ÚS 1554/11 a další).
Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelům tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze kasační stížnost zamítnuta, poběží stěžovatelům nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí, a pro případ, kdy na základě podané stížnosti kasační soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, jak ostatně stěžovatelé očekávají, že se v kasačním řízení posléze ukáže, že kasační stížnost stěžovatelů nebyla efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že byla nepřípustná [srov. i §104 odst. 3 písm. a), věta druhá za středníkem, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů], byla podána z jiných než přípustných kasačních důvodů, anebo byla podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podaná kasační stížnost (naopak) je způsobilá otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí kasačního soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu kasačnímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1724/14).
Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu