ECLI:CZ:US:2000:2.US.431.98
sp. zn. II. ÚS 431/98
Usnesení
II. ÚS 431/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L.K. a J.K., zastoupených advokátkou JUDr. B.D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č.j. 25 Co 620/97-101, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J.H., zastoupeného advokátem Mgr. R.V., mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 10. 1998 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č.j. 25 Co 620/97-101, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 10. 1997, č.j. 5 C 5095/98-78, přičemž došlo ke změně výroku o nákladech řízení a ke specifikaci sporného pozemku.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá následující skutková a právní stránka ústavní stížnosti. Předmětný pozemek byl podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"), přidělen H.V., jako oprávněné osobě. Ta následně 6. 11. 1995 uzavřela se stěžovateli kupní smlouvu mimo jiné i o prodeji předmětného pozemku. Vklad do katastru nemovitostí byl povolen s účinky ke dni 9. 11. 1995. Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 10. 1997, č.j. 5 C 5095/98-78, vyhověl určovací žalobě vedlejšího účastníka o jeho vlastnictví ke spornému pozemku s poukazem na občanský zákoník č. 141/1950 Sb., a na nález Ústavního soudu č. 166/1995 Sb. O odvolání stěžovatelů rozhodl odvolací soud, jak výše uvedeno. Dovodil, že rodiče vedlejšího účastníka nabyli vlastnictví k přídělu dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tj. dnem 1. 1. 1951. Vedlejší účastník nabyl předmětný pozemek do vlastnictví děděním po svých rodičích.
II. ÚS 431/98
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že nebylo respektováno vlastnické právo třetí osoby, která nabyla pozemek v dobré víře s ohledem na nabývací listinu a výpis z katastru nemovitostí. Bylo zasaženo do jejich vlastnického práva a znemožněn podnikatelský záměr, byla porušena jistota občanskoprávních vztahů, důvěra ve stabilitu a dostatečnou ochranu jejich pozice. Vytkli odvolacímu soudu i povinnost k náhradě nákladů řízení, když svým chováním nezavdali příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Proto bylo zasaženo do jejich základních práv zaručených Čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a Čl. 11 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení J.H. se ztotožnil s právními závěry obou obecných soudů. Vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl dědictvím po svých rodičích, kteří je vlastnili na základě skutečností, které potvrdily oba soudy. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. H.V. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Za účastníka řízení se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V.B., která odkázala na obsah odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností a navrhla ji jako nedůvodnou zamítnout.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, zněla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla zastoupena advokátem s plnou mocí. Na tomto základě posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
I.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práva stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah měl spočívat v nesprávném právním názoru obecných soudů, jak byl výše uveden. Na rozdíl od stížností proti rozhodnutím v restitučních věcech stěžovatelé nejsou zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelé netvrdili, že vlastnictví nabýt měli a nenabyli, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem jsou, neboť obecné soudy v rozhodnutí o určovací žalobě vedlejšího účastníka posoudily věc na základně nesprávného právního názoru a určily, že mu patří pozemek, který však byl na základě rozhodnutí O.Ú, okresní pozemkový úřad, ze dne 8. 4. 1994, čj. PIJ 2377/91-1192-111, vydán H.V., která jej převedla kupní smlouvou na stěžovatele.
Samotný .jiný právní názor nezakládá možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. K uplatnění jiného právního názoru slouží institut dovolání, jak je vyjádřen v ustanoveních 5 239 odst. 1 a 2 a 5 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jestliže stěžovatelé této možnosti nevyužili, neznamená to nepřípustnost ústavní stížnosti.
Jestliže okresní i odvolací soud došly k závěru, že předmětný pozemek je nadále ve vlastnictví vedlejšího účastníka, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva stěžovatelů. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník nabyl svého vlastnictví dědictvím po rodičích, kteří nabyli předmětný pozemek přídělovou listinou, přídělovou cenu řádně zaplatili. Stalo se tak sice ještě za platnosti obecného občanského zákoníku, který vyžadoval podle 5 431 intabulaci, ale tento stav byl zhojen k 1. 1. 1951 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Pokud však soudy zjistí ústavně konformním způsobem a při dodržení ústavních principů soudního řízení, že vlastnické právo zde v době vyhlášení rozsudku není (5 154 odst. 1 o.s.ř.), není to porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, jak tvrdí stěžovatelé. Z tohoto hlediska by výtka porušení čl. 11 odst. 1 Listiny měla význam jen tehdy, kdyby bylo jejich vlastnické právo popřeno, popř. by byli vůči jiným vlastníkům nějak diskriminováni. To se jim však nepodařilo vůbec prokázat, neboť v soudním řízení neuspěli s prokázáním svého vlastnického titulu. V tomto bodě shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť dobrá víra nemůže měnit vlastnické vztahy založené právem.
II. ÚS 431/98
II.
Dále se Ústavní soud zaměřil na zachování procesních pravidel řízení podle hlavy páté Listiny, i když jejich porušení stěžovatelé obecným soudům výslovně nevytýkají, pouze poukazují na čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Namítané porušení těchto ustanovení Ústavy ČR neobstojí již proto, že jde o ustanovení kompetenční povahy, aniž by z nich bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo).
V tomto směru je stížnost rovněž zjevně neopodstatněná, neboť z ní v žádném ohledu neplyne, že by byl stěžovatelům odepřen přístup k soudu a neposkytnuta soudní ochrana. Skutečnost, že okresní a odvolací soud poskytly ochranu vlastnickým právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla porušena ústavní práva stěžovatelů.
Vedlejší účastník prokázal naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, neboť jinak by nebyl nadále, vzhledem k výše uvedeným rozhodnutím pozemkového úřadu, veden jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Protože soud není v této věci vázán rozhodnutím pozemkového úřadu, byl plně oprávněn posoudit věc samostatně a určit, komu předmětné pozemky patří. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práva na soudní Ochranu proto nedošlo a samotná argumentace tíhl, že pozemkový úřad rozhodl jinak, je bezpodstatná. V řízení byla respektována stanovená pravidla pro jednání a dokazování a stěžovatelé konečně ani nenamítají, že by v nich byli zkráceni.
Postup soudů tak byl konformní s nálezem Ústavního soudu č. 166/1995 Sb. (Pl. ÚS 1/95), kde bylo zrušeno neústavní ustanovení §32 odst. 3 zákona o půdě. Tím byla odstraněna diskriminace různých skupin osob, na které se vztahoval tento zákon, když zákonodárce vyšel z režimu, který platil do roku 1951 též podle zákona č. 142/1947 Sb. Protože pozemkový úřad opřel své rozhodnutí o neústavní právní základ, nebylo možno ani v tomto směru obecným soudům nic vytknout, když ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR respektovaly právní názor Ústavního soudu.
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č.j. 25 Co 620/97-101, podle §43 odst. 2 písni. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu