ECLI:CZ:US:2009:2.US.437.09.1
sp. zn. II. ÚS 437/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kolkou, advokátem se sídlem Varnsdorf, Palackého 2760, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. 4 To 115/2008 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 52 T 2/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, týkajících se rozhodování o dalším trvání vazby, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
Stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení a upozorňuje na to, že z pětice obžalovaných ze stejných skutků je pouze on od sdělení obvinění do současné doby ve vazbě, přestože opakovaně žádal o své propuštění. S argumenty, o něž soudy opírají nutnost jeho ponechání ve vazbě, nesouhlasí, upozorňuje na délku vazebního řízení a zdůrazňuje, že se na něho má hledět jako na osobu netrestanou. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04 a v něm vyslovený požadavek zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativ maximální šetrnosti k právům obviněného a dovozuje z něj, že v jeho případě není vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a to již s ohledem na délku jejího trvání. Zdůrazňuje, že před vzetím do vazby žil s družkou, lpí na rodině a dětech a nehodlá proto nikam utíkat ani se skrývat či jinak se vyhýbat trestnímu stíhání. Je přesvědčen, že soudy nezjistily žádné konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul, když se omezily na konstatování, že důvody vazby jsou dány. Samotné ohrožení vysokým trestem dle něj vazebním důvodem není.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Trestní řízení se v současné době nachází ve stádiu řízení před soudy.
Rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. 3. 2007 sp. zn. 0 Nt 1609/2007 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. ř. Na základě usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 4 KZV 25/2007 byl ponechán ve vazbě toliko z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř. Naposledy bylo o trvání vazby rozhodnuto napadeným usnesením, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ponechal stěžovatele podle §71 odst. 4, odst. 6 tr. ř. ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř., podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. neustanovil dohled probačního úředníka nad stěžovatelem. Vyšel z dosud provedeného dokazování, z něhož vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou a vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, kterou se měl dopustit celou řadou dílčích útoků, a za situace, kdy proti němu byla vedena další trestní řízení pro obdobnou trestnou činnost, a poté, co byl v jiné trestní věci opět obdobného charakteru propuštěn z vazby. Trestné činnosti se měl dopouštět po dobu několika let, v čemž mu nezabránilo ani vzetí do vazby, z níž byl následně propuštěn, ani probíhající trestní řízení v jiné věci a z něho vyplývající pohrůžka uložení trestu. Četnými dílčími útoky zejména majetkového charakteru si nepochybně opatřoval značnou část svých prostředků k obživě. Vzhledem k dosavadnímu způsobu života zhodnotil soud jeho tvrzení o rodinném zázemí a povinnosti starat se o rodinu jako nevěrohodná. K důvodnosti dalšího trvání vazby poukázal na rozsah trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel obžalován, a s tím související rozsah nutného dokazování, pro který nebylo možno doposud věc skončit. Propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo dosažení účelu trestního řízení podstatně ztíženo nebo zmařeno.
O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že stížnost dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Shledal, že závěry soudu prvního stupně jsou skutečnostmi vyplývajícími z obsahu spisu opodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145).
Stěžovatel byl ponechán ve vazbě předstižné. K tomuto vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. c) tr. ř. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že z titulu jeho převážně preventivní funkce nelze požadovat, aby soudce učinil naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný v §67 písm. c) tr. ř. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Podstatné je, aby závěry soudů o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání z tohoto důvodu logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu, jinými slovy, aby z napadených rozhodnutí bylo možno vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se při hodnocení dobraly.
Důvodnost obavy z naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. c) tr. ř. obecné soudy spatřovaly v povaze stíhané trestné činnosti (převážně majetkového charakteru, které se měl stěžovatel dopouštět po dobu několika let a více skutky, kterou si podstatně zvyšoval svůj životní standard, a kterou měl způsobit vysokou škodu) a v jeho osobě a předchozím způsobu života (v páchání nyní projednávané trestné činnosti mu nemělo zabránit ani propuštění z vazby v jiné trestní věci, v níž byl stíhán pro obdobnou trestnou činnost, a jsou proti němu vedena další trestní řízení násilného a majetkového charakteru). Z těchto skutečností i dle názoru Ústavního soudu vyplývá reálná obava z možného opakování trestné činnosti, odůvodňující předstižnou vazbu.
Ústavní soud má za to, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených rozhodnutí dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 tr.ř. ve spojení s §67 tr. ř.). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody podle §67 písm. c) tr. ř. Soudy se v nich ústavně konformně vypořádaly i s dalšími podmínkami uvedenými v §71 odst. 4 tr. ř., přičemž poukázaly na skutkovou složitost věci, rozsah a časovou náročnost dokazování i na dobu páchání trestného jednání, a reagovaly tím i na námitku stran délky vazebního řízení. Proto není případný poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 161/04, vycházející z jiných skutkových okolností.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neuvedly žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující jejich obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul, pak nezbývá, než konstatovat, že napadenými usneseními bylo rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c), nikoli z důvodů §67 písm. a) tr. ř., což stěžovatel zřejmě nepostřehl, neboť většina jeho námitek v ústavní stížnosti směřuje právě proti absenci důvodů tzv. útěkové vazby.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu