ECLI:CZ:US:2007:2.US.439.06.1
sp. zn. II. ÚS 439/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 439/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2006 sp. zn. 5 Cmo 56/2006, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, který stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení V. H. náklady řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2006 sp. zn. 5 Cmo 56/2006 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Cm 138/2005, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel předložil soudu směnku a podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž měla být žalovanému V. H. (dále jen "žalovaný") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 85 700 Kč s příslušenstvím a odměnou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 53 Sm 332/2005 vydal směnečný platební rozkaz, kterým návrhu stěžovatele vyhověl. Usnesením ze dne 2. 1. 2006 sp. zn. 53 Cm 138/2005 následně řízení zastavil, zrušil vydaný směnečný platební rozkaz, stěžovateli vrátil soudní poplatek a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 17 550 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
K odvolání stěžovatele směřovanému toliko do výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2006 sp. zn. 5 Cmo 56/2006 usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel napadl závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Nesouhlasí s právním závěrem vrchního soudu, který při posuzování nároku na úhradu nákladů řízení v posuzované věci aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Stěžovatel připomíná, že žalovaný dlužnou částku omylem plnil na účet, který nepatří stěžovateli, nýbrž se jedná o účet obchodní společnosti STEPP INVEST, spol. s r. o. Ke dni podání žaloby stěžovateli nebyla tato skutečnost známa. Jakmile jej však uvedená obchodní společnosti o platbě na svém účtu informovala, stěžovatel bez odkladu dne 8. 11. 2005 vzal svůj návrh v plném rozsahu zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil. Náhradu nákladů řízení přitom nepožadoval. V této souvislosti považuje za nutné předně zdůraznit, že ke dni podání žaloby mu nebyla dlužná částka uhrazena, neboť žalovaný plnil jinému subjektu. Uvádí, že pokud byla dlužná částka poukázána dlužníkem na účet třetí osoby, je žaloba věřitele, kterému tato skutečnost není známa, žalobou oprávněnou. Pokud se po podání žaloby žalobce od třetí osoby dozví, že jí byla dlužná částka připsána na účet bezdůvodně a třetí osoba je ochotna bezdůvodně převedenou částku věřiteli vydat, je podle názoru stěžovatele namístě při úvahách o úhradě nákladů řízení aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že návrh na zpětvzetí žaloby stěžovatel soudu zaslal již dne 8. 11. 2005, přičemž směnečný platební rozkaz byl soudem vydán až následně. Stěžovatelovo zpětvzetí tak zřejmě bylo u soudu založeno do jiného spisu. Nesouhlasí ani s postupem právního zástupce žalovaného, který byl o celé situaci informován, a přesto požadoval náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel se domnívá, že řízení bylo zastaveno vinou žalovaného a že on naopak vynaložil veškeré možné úsilí, aby náklady žádné ze stran nevznikly.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, V. H., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že se jednalo o směnečnou věc, kdy stěžovatel byl remitentem směnky, tedy osobou, které měla být směnka zaplacena. Platba jiné osobě než remitentovi není platbou na směnku a je tedy pro směnečné řízení irelevantní. Vzal-li stěžovatel žalobu z takového důvodu zpět, pak z procesního hlediska zavinil zastavení směnečného řízení on, a správně byl proto zavázán k náhradě nákladů řízení.
V. H. se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Stěžovateli bylo vyjádření účastníka zasláno na vědomí. Stěžovatel následně dodal, že bral žalobu zpět v době, kdy pohledávka nebyla řádně uhrazena, ale s ohledem na postavení stěžovatele ke skutečnému příjemci platby bylo jisté, že k úhradě dojde převodem platby. Ke zpětvzetí došlo před vydáním směnečného platebního rozkazu a toliko zaviněním soudu došlo ke vzniku nákladů řízení. Snahou stěžovatele bylo, aby nevznikly náklady žádné straně. Podle jeho názoru by bylo nespravedlivé, aby za pochybení soudu byl sankcionován povinností hradit náklady řízení.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle je pak jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 86)
Odvolací soud při rozhodování o úhradě nákladů řízení vyšel z ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006. str. 662, bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Toto ustanovení (podobně jako jiná) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 549/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 213).
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obě strany sporu i odvolací soud zaujaly shodné stanovisko ohledně skutečnosti, že žalovaný plnil sice v době před podáním žaloby stěžovatelem, nicméně na bankovní účet, který není stěžovatelovým účtem, nýbrž účtem třetí osoby. Lze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který znovu uvedl i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že platba jiné osobě než remitentovi není platbou na směnku a je tedy pro směnečné řízení irelevantní. Z tohoto důvodu zřejmě soud ve svých úvahách vyloučil možnost aplikace druhé věty ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný svůj závazek nesplnil. Soud ve svých úvahách o aplikovatelnosti ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. řešil otázku, který z účastníků z procesního hlediska zavinil výsledek řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal žalobu zpět a tedy z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, soud přiznal žalovanému nárok na úhradu veškerých nákladů řízení vůči stěžovateli
Ústavní soud konstatuje, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (srov. obdobně nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 a sp. zn. IV. ÚS 1/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 231, svazek 36, nález č. 8). Vzhledem ke specifickým okolnostem případu Ústavní soud dospěl k názoru, že je namístě popsanou interpretaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. považovat za extrémní a že svým postupem vrchní soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud ve svém odůvodnění vyšel ze závěru, že stěžovatel zavinil zastavení řízení, neboť důvodně podanou žalobu vzal zpět. V odůvodnění svého rozhodnutí se však nikterak nevěnoval otázce, kdy ke zpětvzetí žaloby stěžovatelem došlo. V rámci svého odvolání totiž stěžovatel uvedl, že ke zpětvzetí žaloby došlo již dne 8. 11. 2005, tedy před vydáním směnečného platebního rozkazu soudem, k němuž došlo až dne 14. 12. 2005. K prokázání svého tvrzení stěžovatel soudu přiložil mimo jiné kopii zpětvzetí žaloby ze dne 8. 11. 2005 a kopii dokladu o odeslání doporučené zásilky Městskému soudu v Praze s vyznačením spisové značky a razítka pošty. K této stěžovatelově obraně však odvolací soud nezaujal v odůvodnění svého rozhodnutí žádné stanovisko. Z jeho argumentace není zřejmé, z jakého důvodu stěžovateli bez dalšího neuvěřil.
Volba procesní taktiky je závislá na předvídatelnosti postupu v soudním řízení. Pokud by totiž tvrzený procesní postup stěžovatele odpovídal skutečnosti, dne 8. 11. 2005 by žalobu bral zpět za situace, kdy žádné náklady protistraně dosud nevznikly. V tuto dobu by stěžovatel při volbě procesní taktiky jistě nemohl předvídat, že soud prvního stupně (přes jím podané zpětvzetí) za více než měsíc vydá směnečný platební rozkaz, proti němuž žalovaný podá námitky, čímž vzniknou náklady na jeho obhajobu. Vznik procesních nákladů by tak za daných okolností nezavinil stěžovatel, nýbrž soud prvního stupně, neboť nezařazení procesního návrhu do příslušného soudního spisu nelze klást k tíži účastníkovi. Za situace, kdy se odvolací soud nikterak nezabýval stěžovatelovou argumentací, k jejímuž doložení navrhoval provedení důkazů, je výklad §146 odst. 2 věty první o. s. ř. provedený vrchním soudem interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.
S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud, aniž by jakkoli předvídal výsledek řízení, vyhověl petitu ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.