ECLI:CZ:US:2004:2.US.443.03
sp. zn. II. ÚS 443/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. O., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti nečinnosti Okresního soudu v Břeclavi ve věcech, vedených pod sp. zn. 6 C 186/93 a sp. zn. 4 C 477/95, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 25. 8. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 186/93 a sp. zn. 4 C 477/95, bylo porušeno jeho právo "na soudní řízení bez zbytečných průtahů a jeho ukončení v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod". Stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce upozorněn na vady svého návrhu spočívající v tom, že jeho petit není úplný, neboť z něj není zřejmé, čeho se stěžovatel s ohledem na ustanovení §82 (zejm. odst. 3) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), svou ústavní stížností domáhá. Stěžovatel doplnil petit svého návrhu přípisem ze dne 6. 10. 2003. Nad rámec shora uvedeného výroku navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Břeclavi, aby řízení, vedené pod sp. zn. 6 C 186/93, jehož je stěžovatel účastníkem, provedl bez dalších průtahů. Z obsahu jeho podání vyplývá, že řízení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 186/93, bylo zahájeno dne 5. 2. 1993. Do podání ústavní stížnosti nebylo v této věci doposud rozhodnuto ani v prvém stupni, v čemž stěžovatel spatřuje nedůvodné průtahy. Porušování jeho práv má pro něj negativní dopad spočívající mimo jiné také ve snižující se reálné hodnotě majetku, o jehož vypořádání v řízení jde. Stěžovatel upozorňuje, že nedostatky v procesním postupu soudu byly zjištěny již Ministerstvem spravedlnosti ČR a ministrem spravedlnosti v roce 1999. Taktéž ve věci, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 477/95, má údajně docházet k průtahům řízení. Žaloba byla podána dne 20. 3. 1995 a řízení není doposud pravomocně skončeno.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Okresní soud v Břeclavi, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Okresní soud v Břeclavi ve svém vyjádření, pokud jde o věc vedenou pod sp. zn. 4 C 477/95, konstatuje, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Hodnocení stěžovatele, který považuje dobu, po kterou je věc projednávána, za porušení jeho práv, je hodnocením subjektivním, vycházejícím z neznalosti skutečného stavu. Soud dále popisuje v zásadě organizační důvody, jež bránily dřívějšímu projednání věci. Pokud jde o věc, vedenou pod sp. zn. 6 C 186/93, soud také konstatuje, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. I v tomto případě poukazuje zejména na organizační problémy na straně soudu. Předseda senátu přebíral senát 6 C v době, kdy na Okresním soudě v Břeclavi byl nedostatek soudců. Po svém předchůdci převzal asi 500 věcí a v průběhu následujících let byly senátu 6 C přidělovány i další spisy z jiných senátů v případě odchodu soudců. Senát 6 C jako jediný vyřizuje senátní věci, což také ovlivňuje rychlost řízení. Uvedenými okolnostmi tedy soud odůvodňuje zpoždění při provedení prvního úkonu ve věci. Dále již bylo podle soudu na spisu pracováno, resp. byla účastníkům poskytována doba pro smírné vyřešení věci. Další důvody prodlev v řízení pak soud spatřuje na straně účastníků. Jejich součinnost nebyla na odpovídající úrovni a obsahem vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly i položky velmi drobného charakteru, které bylo třeba upřesnit. Soud také ovšem poukázal na to, že věc je před skončením.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Je nucen konstatovat, že k rozhodnutí o návrhovém žádání, tak, jak jej stěžovatel formuloval v části týkající se soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 477/95, není příslušný. Stěžovatel se totiž i po výzvě Ústavního soudu k doplnění návrhového žádání domáhá pouze konstatování, že jeho ústavně zaručená práva byla v uvedeném řízení porušena. Stěžovatel tak mylně směšuje možnosti rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR.
Výrok, který stěžovatel navrhuje, může být vysloven jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže však rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (spravedlivé zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud ČR se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu §82 odst. 3 zák. o Ústavním soudu může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. S ohledem na výše uvedené tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu výrokem svého rozhodnutí pouze deklarovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody, aniž by současně nepostupoval podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k projednání tohoto návrhu není příslušný [§43 odst. 1 písm. d] zákona o Ústavním soudu], neboť jeho projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících pro něj z citovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se dále zaměřil na část návrhu, týkající se řízení, vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 186/93. V této části návrhové žádání v ústavní stížnosti odpovídalo ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavnímu soudu tak nic nebránilo zabývat se tím, zda k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v průtazích v řízení, skutečně došlo.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 6 C 186/93, Ústavní soud zjistil, že žaloba v této věci byla podána dne 5. 2. 1993 a ke dni podání ústavní stížnosti nebyla věc rozhodnuta. Ve věci proběhla celá řada jednání, nicméně jednat se začalo v zásadě teprve roce 1997. Do té doby byly podle protokolu ze dne 5. 12. 1994 s účastníky "projity položky uplatněného návrhu", k nimž se účastníci vyjádřili, a byl vypracován znalecký posudek ohledně nemovitosti, která byla součástí bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky. Ze spisu se též podává, že věc byla poměrně složitá s ohledem na množství věcí, které bylo nutno rozdělit mezi účastníky. Po podání ústavní stížnosti okresní soud sdělil, že je předpoklad, že ve věci bude rozhodnuto, a tohoto rozhodnutí bylo dle obsahu spisu dosaženo dne 20. 2. 2004 (čj. 6 C 186/93-441).
S ohledem na zjištěné skutečnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že v době rozhodnutí o ústavní stížnosti se řízení nachází ve stavu, kdy průtahy tvrzené stěžovatelem již nejsou aktuální. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) platí, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. Ústavní soud již též dospěl k závěru, že pokud průtahy řízení již nejsou aktuální, postrádalo by vyslovení požadovaného výroku jakoukoliv funkci (srov. II. ÚS 109/99, III. ÚS 308/03). Jinými slovy řečeno, za této procesní situace by šlo o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu svůj rozumný smysl a ve svém důsledku by byl eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu