ECLI:CZ:US:2013:2.US.4542.12.1
sp. zn. II. ÚS 4542/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Františka Kouřila, zastoupeného Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3567/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2010 ve věci sp. zn. 17 Cm 146/2007 k námitkám stěžovatele potvrdil směnečný platební rozkaz vydaný krajským soudem dne 1. 8. 2007, kterým zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni (společnosti CARION BOHEMIA a.s.) z titulu směnečného rukojmího částku 1 846 064,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 5. 2011 ve věci sp. zn. 17 Cmo 87/2011 rozsudek krajského soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudu prvního stupně, že posuzoval podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu v rozporu s obsahem předložené směnečné listiny. Jelikož předložená směnka je směnkou cizí, stěžovatel se s odkazem na ustanovení čl. I. §31 odst. 4 a čl. I. §32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, domnívá, že žalobkyně v postavení výstavce směnky nemůže mít vůči stěžovateli jakožto avalovi žádné nároky. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že se neztotožňuje s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, dle kterého i nesprávně vydaný směnečný platební rozkaz je možno odklidit pouze na základě včasných námitek žalovaného. Stěžovatel má totiž za to, že se každý žalovaný v podobné situaci musí spolehnout na správnost ověření směnečné listiny soudem, neboť právě o tato zjištění se opírá aktivní i pasivní procesní legitimace účastníků v daném řízení. V této souvislosti poukazuje stěžovatel rovněž na krátkost lhůty poskytnuté občanským soudním řádem k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že byl v souzené věci zavázán hradit směnečné peníze, přestože ho tato povinnost ze směnky nestíhala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Přestože většina stěžovatelem v ústavní stížnosti artikulovaných námitek směřuje k meritu věci a zpochybňuje tedy správnost rozhodnutí soudů první a druhé instance, dle znění petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při přezkumu striktně vázán, a v souladu s danou "procesní logikou" je však zřejmé, že podstatou projednávaného podání je stěžovatelův nesouhlas s právními závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v rozsudku ve věci sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, kteréžto představovaly důvod odmítnutí stěžovatelova dovolání pro jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a contrario občanského soudního řádu v rozhodném znění.
Jelikož orgánem sjednocujícím judikaturu obecných soudů je dle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Nejvyšší soud, je třeba zdůraznit, že by Ústavnímu soudu příslušelo ingerovat do projednávané věci pouze v případě, pokud by přijaté judikatorní závěry byly výsledkem svévolné interpretace aplikovaných právních norem, respektive pokud by takovou interpretaci bylo namístě hodnotit jako zjevně excesivní. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl, a to ani ve světle závěrů stěžovatelem ostatně ani nedovolávaného nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/12, publikovanému pod č. 369/2012 Sb., neboť právní závěry vyjádřené v tomto nálezu do posuzované věci přímo nedopadají, a to i z toho důvodu, že stěžovatel vznášel námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu až více než tři roky poté, kdy mu uplynula zákonná třídenní lhůta stanovená ustanovením §175 odst. 1 občanského soudního řádu pro jejich uplatnění.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v ústavní stížností napadeném usnesení nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu