ECLI:CZ:US:2002:2.US.465.02
sp. zn. II. ÚS 465/02
Usnesení
II. ÚS 465/02
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupené JUDr. E. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č. j. 8 C 473/2001-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č. j. 8 C 473/2001-25, jímž bylo rozhodnuto podle ust. §24 zákona o rodině o rozvodu manželství stěžovatelky s vedlejším účastníkem, S. D.
Soud prvního stupně došel po provedeném dokazování k závěru, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka je trvale a hluboce rozvráceno a že za této situace nelze očekávat obnovení manželského soužití. Manželství účastníků je podle názoru soudu obsaženého v odůvodnění rozsudku pouze svazkem formálním, které neplní po dobu dvou let své společenské funkce. Příčinu rozvratu manželství soud shledal v rozdílnost názorů stěžovatelky a vedlejšího účastníka na společné soužití, což vedlo u žalobce (nyní vedlejšího účastníka) k naprostému citovému odcizení a posléze navázání známosti s jinou partnerkou.
Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §24b odst. 1 zákona o rodině, neboť žalovaná (nyní stěžovatelka) neprokázala, že by jí rozvodem manželství byla způsobena závažná újma, a to ani z hlediska ekonomických dopadů, ani z hlediska dopadů bytových či zdravotních. Podle zjištění nalézacího soudu je stěžovatelka majetná, je spoluvlastnicí nemovitostí, má k dispozici osobní automobil a od roku 1999, kdy ukončila společné podnikání s vedlejším účastníkem, neprojevila žádnou snahu o zapojení do pracovního procesu, ani prostřednictvím úřadu práce.
Odvolací soud se ve svém rozsudku zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž s právním hodnocením věci. Také odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci ust. §24b odst. 1 zákona o rodině, neboť podle jeho názoru stěžovatelka není osobou, na níž by mohlo být pohlíženo tak, že ze zdravotních a sociálních důvodů by jí rozvodem manželství byla způsobena zvlášť závažná újma.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 32, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení ustavně zaručených práv spatřuje v tom, že obecné soudy nesplnily svou povinnost z úřední moci objasnit skutkový stav a skutečnosti, jejichž prošetření soudu explicitně ukládá zákon. Soud podle stěžovatelky navíc neprovedl bez jakéhokoliv odůvodnění navrhované důkazy, přitom v odůvodnění rozsudku uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat tvrzené skutečnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvedla, že soud nemohl pouze na základě provedených důkazů posoudit příčiny rozvratu manželství, resp. příčiny rozvratu manželství neobjasnil a potřebné důkazy neshromáždil. Návrhy na doplnění dokazování byly podle stěžovatelky soudem zamítnuty a soud rozhodl pouze na základě vzájemně si odporujících výpovědí. Obecné konstatování soudu o tom, že příčina rozvratu spočívala v rozdílnosti názorů účastníků na společné soužití, nelze podle názoru stěžovatelky považovat za dostatečné.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že ústavní stížnost nenapadá pouze vady řízení vedeného před obecnými soudy a nedomáhá se přezkumu jejich činnosti, ale dovolává se ochrany proti porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud přesto musí v úvodu připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje běžnou další instanci v řízeních před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
S ohledem na postavení a funkci ústavního soudnictví by se Ústavní soud mohl zabývat toliko otázkou, zda namítané nerespektování kogentních ustanovení zákona o rodině a o. s. ř. současně znamenalo zásah do ústavně garantovaných práv. Pokud však stěžovatelka argumentuje porušením čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je mimo jiné rodina pod ochranou zákona, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto práva dovolávat pouze v mezích prováděcích zákonů. Čl. 32 odst. 1 je proto nutné chápat především jako pokyn zákonodárci, aby ve své činnosti toto právo respektoval, chránil před zásahy ze strany třetích osob a přitom šetřil jeho podstaty. Toto právo tak "prozařuje" do sféry "obyčejného" práva pouze prostřednictvím ustanovení zákonných předpisů a nelze jej uplatňovat nad rámec daný "obyčejnými" zákony.
V daném případě se však Ústavní soud musel vypořádat především s případnými dopady svého rozhodnutí do právního postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka a s případnými ústavněprávními aspekty situace, kdyby v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu bylo revokováno rozhodnutí o rozvodu manželství, jež nově konstituovalo osobní status stěžovatelky a vedlejšího účastníka.
Podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 zákona o Ústavním soudu tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V daném případě je s ohledem na výše uvedené posledním procesním prostředkem ve smyslu ust. §75 zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45, o odvolání.
Zákon o Ústavním soudu se k podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, resp. ve věcech rozvodu manželství, explicitně nevyjadřuje. Ústavnímu soudu proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo, než se zabývat otázkou, zda ústavní stížnost za dané situace vůbec z ústavněprávních hledisek připustit. V daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie.
Po zvážení této otázky dospěl Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti také namítla. Případná kasace napadených rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty, do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty. Z tohoto důvodu nebylo možno zkoumat, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelkou namítaných základních práv.
Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR.
S ohledem na výše uvedený závěr však považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že o to významněji musí být požadavek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zohledňován obecnými soudy v řízení před nimi.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že rovněž podle příslušných ustanovení o. s. ř. [§230 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] se nepřipouští uplatnění mimořádných opravných prostředků v případech, kdy již pravomocné rozhodnutí soudu konstituovalo či změnilo osobní stav účastníků řízení, tedy pokud je rozhodováno ve stanovených případech podle zákona o rodině. I v této procesní úpravě provedené obyčejným zákonem (o. s. ř.) se promítá ústavní úvaha uvedená shora.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost z důvodu její nepřípustnosti, nevyzýval již právního zástupce stěžovatelky k odstranění vady plné moci z 29. 5. 2002, která není v souladu s ust. §31 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj