ECLI:CZ:US:2004:2.US.465.03
sp. zn. II. ÚS 465/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného Mgr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, čj. 21 Cdo 683/2003-73, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2002, čj. 9 Co 317/2002-60, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 9. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu vzniklých nákladů řízení.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 19 C 173/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 20. 4. 2001 a poté se souhlasem soudu změněnou, domáhal, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost "upustit od protiprávního jednání vůči stěžovateli v podobě diskriminace v odměňování za vykonávanou práci a vyplácet mu spravedlivou odměnu za vykonávanou práci, odstranit následek diskriminace zařazením stěžovatele s účinností od 1. 1. 2001 do příslušné odpovídající deváté platové třídy dle nařízení vlády č. 79/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s platovým tarifem pro devátou platovou třídu v odpovídajícím platovém stupni a vyplácet stěžovateli s účinností od 1. 1. 2001 plat odpovídající deváté platové třídě, jmenovat stěžovatele od 1. 1. 2001 do hodnosti kapitána a vyplácet mu od 1. 1. 2001 odpovídající hodnostní příplatek příslušný hodnosti kapitána a ústně se omluvit stěžovateli za diskriminaci v odměňování a za jednání vůči stěžovateli, kterým vedlejší účastník snížil ve značné míře důstojnost stěžovatele při uplatňování jeho práv z pracovněprávních vztahů, a to před kolektivem vyšetřovatelů Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem na pracovišti Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem".
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 3. 2002, čj. 19 C 173/2001-50, řízení zastavil a vyslovil, že po právní moci usnesení o zastavení řízení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky. Současně rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že není dána příslušnost obecného soudu, neboť žalované nároky vyplývají ze služebního poměru stěžovatele k Policii České republiky a k jejich projednání je příslušný ministr vnitra. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 10. 2002, čj. 9 Co 317/2002-60, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru soudu, že k projednání a rozhodnutí věci služebního poměru policisty není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra a v rozsahu jím stanoveném dalších funkcionářů (§2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb). Zdůraznil, že uvedené platí i pro nároky s existencí služebního poměru související. O dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud, který je zamítl svým usnesením ze dne 12. 8. 2003, čj. 21 Cdo 683/2003-73. Připomněl svůj právní názor, který vyslovil v usnesení ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, jenž je přijímán soudní praxí jako správný a dle něhož postupovaly i soudy prvního a druhého stupně. Neshledal žádné důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Má za to, že postupem soudů mu byla jako účastníkovi řízení odňata možnost jednat před soudem. Odkazuje na článek 36 odst. 2 Listiny a tvrdí, že právo, jehož se v soudním řízení domáhal, tj. odstranění diskriminace své osoby vedlejším účastníkem, patří mezi základní lidská práva, jejichž přezkoumání nemůže být vyloučeno z pravomoci soudů. Listina, jež dle jeho názoru sama určuje v uvedeném ustanovení pravomoc soudu k odstranění tvrzené nezákonné diskriminace, je nadřazena všem nižším právním normám. Pokud zákon o služebním poměru není v souladu s Listinou, není to chyba stěžovatele, neboť i zákoník práce do svých ustanovení zakotvil zákaz diskriminace, stejně jako možnost obrátit se na soud.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatel pomíjí, že napadená rozhodnutí nezpochybňují možnost soudního přezkumu podáním žaloby nebo opravného prostředku ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, a má za to, obecné soudy měly jeho věc projednat v nalézacím řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Soudní moci není ovšem přiznána kompetence "napravovat" právní úpravu pravomoci soudu v občanském soudním řízení přijatou zákonodárcem postupem, který by byl - objektivně vzato - contra legem, v rozporu s ústavní zásadou vázanosti soudů zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 Ústavy). Nejvyšší soud má za to, že rozhodnutím soudů, jež postupovaly v souladu s hlavou pátou Listiny, nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ministerstvo vnitra České republiky ve svém vyjádření vyslovilo názor, že stěžovatel se dovolává článku 36 odst. 2 Listiny nepřípadně, neboť se v soudním řízení nedomáhal přezkoumání "rozhodnutí týkajícího se základních práv a svobod". Žádné takové rozhodnutí příslušným služebním funkcionářem nebylo totiž vydáno. Soud proto postupoval správně, když řízení o jeho žalobě zastavil, neboť nebyla dána jeho pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru. Soud nemohl věc posoudit ani podle tehdy platných ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, neboť neexistovalo příslušné rozhodnutí, které by soud na základě žaloby přezkoumal. Vzhledem k výše uvedenému nepovažuje vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí soudu za zásah do základních práv a svobod, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
V jádru stěžovatelovy argumentace leží jeho tvrzení, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť soud při svém rozhodování opomněl článek 36 odstavec druhý, věta druhá Listiny, podle něhož z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Toto ustanovení je třeba chápat tak, že soudce rozhoduje o věcech, které mu zákon k rozhodování svěřuje, a že přitom postupuje v souladu s pravidly zákonem stanovenými. I Listina ve svém článku 36 odst. 1 předpokládá existenci "stanoveného postupu" při uplatňování práv. Jestliže pro řešení určité otázky zákon stanoví procesní postup spočívající v tom, že o věci rozhodují jiné orgány, a teprve jejich konečné rozhodnutí je možno napadnout soudní žalobou, není v pravomoci soudu o těchto otázkách rozhodovat, pokud neproběhne zákonem stanovený postup.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, soudy shodně dovodily, že řízení o nárocích stěžovatele upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon svěřil pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministru vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném dalším správním funkcionářům. Stanovil i procesní postup uvedených orgánů v tomto řízení včetně opravných prostředků. Obecné soudy proto nepochybily, když dospěly k závěru, že k projednání a rozhodování věci stěžovatele není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra ČR a dalších služebních funkcionářů. Vyslovený právní názor obecných soudů má oporu v soudní judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, SoJ. 98, 22 : 518) a je v souladu s ústavními principy zakotvenými v článku 95 Ústavy i článku 36 odst. 1 Listiny.
Článek 36 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel v této souvislosti dovolává, zakotvuje právo na soudní přezkum správních rozhodnutí. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (věta první uvedeného ustanovení). Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod (věta druhá uvedeného ustanovení). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel se může článku 36 odst. 2, věta druhá Listiny úspěšně dovolávat pouze za předpokladu, že by soud odmítl přezkoumat zákonnost správního rozhodnutí týkajícího se základních práv a svobod podle Listiny. Žádné takové rozhodnutí však vydáno nebylo. Stěžovatel tedy měl své nároky, týkající se jeho služebního poměru u Policie ČR, uplatnit nejdříve u příslušného služebního funkcionáře a až v případě neúspěchu mohl požádat soud o přezkoumání zákonnosti vydaných rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. I. ÚS 4/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 533-541). Pokud se obrátil přímo na soud a požadoval projednání své žaloby v nalézacím řízení dle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu, soud nebyl k takovému projednání oprávněn a nezbylo mu, než řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 177/03, týkající se obdobné problematiky). Dle názoru Ústavního soudu je takový postup ústavně konformní. Napadená rozhodnutí tak nezasáhla do práv stěžovatele garantovaných článkem 36 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatele na náhradu jeho nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu