ECLI:CZ:US:2010:2.US.465.10.1
sp. zn. II. ÚS 465/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 11. 2009 č. j. 6 Cm 29/2007-702 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2010 č. j. 4 Cmo 12/2010-735, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opětovně požádal soud o přiznání osvobození od placení soudního poplatku za odvolání v části, v níž nebyl osvobozen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, s odůvodněním, že u něj došlo ke změně jeho majetkových poměrů, neboť mu přestala být vyplácena podpora v nezaměstnanosti a na jeho majetek byla prohlášena exekuce. Obecné soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly stěžovateli.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. I. ÚS 201/02, sp. zn. II. ÚS 249/03, sp. zn. IV. ÚS 109/06, sp. zn. III. ÚS 2542/08 a další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezeného ústavního práva stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna.
K tomu je namístě zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze cituje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, aniž by však argumentoval na podporu závěru, že na nyní posuzovaný případ citovaný nález dopadá. Odkaz stěžovatele na citovaný nález Ústavního soudu je nepřípadný, neboť v tehdejší věci se jednalo o případy značně rozdílné od případu stěžovatele.
V nyní projednávané věci totiž nebylo vyhověno stěžovateli s poukazem na to, že nevznesl žádnou novou okolnost týkající se jeho majetkových poměrů. Skutečnost, že stěžovateli byla podpora v zaměstnanosti přiznána po dobu maximálně 12 měsíců, krajský soud zvážil již při posuzování předchozí žádosti o osvobození od placení soudních poplatků. Pokud jde o dlužnou částku, k jejíž úhradě byla nařízena exekuce a následně vydány exekuční příkazy, existence tohoto dluhu si stěžovatel musel být vědom již v době, kdy v řízení prvně žádal o přiznání osvobození od placení soudních poplatků, tj. k 28. 5. 2009, neboť exekuční titul byl vydán 9. 1. 2007. Přesto stěžovatel o tomto svém závazku nic v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuváděl, natož aby tento dluh soudu dokládal. Krajský soud v napadeném usnesení pouze nad rámec dodal, že i kdyby předmětný závazek stěžovatel doložil, na rozhodnutí soudu by to nemělo vliv (s ohledem na výši vymáhaného dluhu, který i s náklady exekuce činí částku nepřesahující 30.000,- Kč, a vzhledem k tomu, že je na stěžovateli, aby si uspořádal své záležitosti tak, aby mohl dostát svým závazkům, a není proto možné odpovědnost za placení svých dluhů přenášet formou osvobození od placení soudních poplatků na stát). Na právně relevantní odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (tj. ratio decidendi) navázal i vrchní soud v napadeném usnesení a uvedl, že z opakované žádosti stěžovatele je patrné, že se závěrem soudů vydaných k jeho předchozí žádosti o osvobození od placení soudních poplatků nesouhlasí, přesto že v tomto směru se jednalo o konečné rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Dle vrchního soudu takový postup vede k průtahům v řízení a nabízí se tak úvaha o účelovém oddalování konečného rozhodnutí ve věci samé. Na závěru vysloveném v napadených rozhodnutích, že stěžovatel nepředložil ve své opakované žádosti skutečná nova, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, a ostatně ani stěžovatel závěr soudů o absenci novot argumentačně nepopírá. Úvaha soudů, že stěžovatel usiluje svou novou žádostí obejít absenci již dalších opravných prostředků proti v předchozí věci vydaným rozhodnutím, není excesivní. Ústavní soud se nemohl zabývat věcně rozhodovacími důvody uplatněnými v soudních rozhodnutích o předchozí žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků, neboť ta stěžovatel ústavní stížností nenapadl (a byl by nyní zjevně po lhůtě u Ústavního soudu).
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu