ECLI:CZ:US:1999:2.US.467.98
sp. zn. II. ÚS 467/98
Usnesení
II. ÚS 467/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti G.K., zastoupeného advokátem JUDr. P.F., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 4 T 170/97, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 5 To 166/98, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 4 T 170/97. Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím faxu dne 6. 11. 1998 a dodána poštou dne 9. 11. 1998. Protože stěžovatel nebyl zastoupen v souladu s §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl vyzván k odstranění této vady. Na tomto základě byla ústavní stížnost ve stanovené lhůtě 30 dnů podána právním zástupcem stěžovatele. Ten ve svém podání uvedl, že předkládá Ústavnímu soudu upřesněné znění ústavní stížnosti, ve kterém jsou již podle jeho názoru odstraněny vady Ústavním soudem vytčené i nezmíněné.
Usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci vyhlášením dne 30. 4. 1998, tedy v době platnosti §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který stanovil, že stížnost je třeba podat do 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva připouští, tj. v daném případě nejpozději do 28. 6. 1998. Ve skutečnosti však byla stížnost podána až 6. 11. 1998. Teprve dne 10. 5. 1998 nabyla účinnosti novela zákona o Ústavním soudu č. 77/1998 Sb., která stanovila, že tato lhůta se počítá dnem doručení rozhodnutí o takovém prostředku. Tato novela neobsahuje přechodná ustanovení, která by tuto otázku řešila. V té době však již lhůta k podání ústavní stížnosti běžela. V tomto případě se Ústavní soud postavil na stanovisko, že je třeba dát přednost výkladu, který je pro stěžovatele příznivější. Pokud tedy v době účinnosti novely č. 77/1998 Sb., ještě bylo možno podat stížnost, i když podle původní úpravy již lhůta uplynula, je stížnost podána včas.
II. ÚS 467/98
Ústavní soud přezkoumal splnění dalších podmínek pro projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je nepřípustná a že stěžovatel neodstranil vady podání, k jejichž odstranění byl soudcem zpravodajem vyzván.
Konkrétně se jednalo o to, že v rámci upřesněného podání právní zástupce přeformuloval petit ústavní stížnosti tak, že v něm navrhuje, aby byl v nálezu zrušen pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 4 T 170/97. Rovněž plná moc právnímu zástupci byla dána pouze pro zastupování ve věci ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku, nikoli proti poslednímu prostředku, který zákon k ochraně základního práva poskytuje. Stejným způsobem byla opravená ústavní stížnost označena. Bylo tedy nepochybné, co svým podáním (již zastoupen advokátem) stěžovatel sleduje.
Z uvedeného vyplývají důvody nepřípustnosti stížnosti. Ústavní stížnost musí podle zákona o Ústavním soudu směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném procesním prostředku, který stěžovateli zákon poskytuje. V daném případě se jedná o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 4 T 170/97. To však stěžovatel v petitu své upřesněné ústavní stížnosti nenapadá, ačkoli se jinak v odůvodnění své ústavní stížnosti s postupem Městského soudu v Praze neztotožňuje. Ústavní soud však stojí na stanovisku své ustálené judikatury, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, v každém případě však vázán jejím petitem (nálezy I. ÚS 89/94 a Pl. ÚS 16/93).
Ústavní stížnost s ohledem na svou subsidiaritu musí v každém případě směřovat proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí Ústavního soudu rušící v případě úspěchu stížnosti jen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jak by k tomu byl vázán petitem ústavní stížnosti, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí Městského soudu v Praze by zůstala nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud je sice vázán podle §63 zákona o Ústavním soudu rovněž přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. V daném případě však nebylo použití §5 o. s. ř. o poučovací povinnosti možné, neboť by již nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, jako v případě výzvy k odstranění vad z 2. 11. 1998, nýbrž o poučení o tom, vůči kterému rozhodnutí má stížnost směřovat a které rozhodnutí způsobilo zásah do základního práva. V takovém případě by již Ústavní soud přestal plnit roli nezávislého a nestranného orgánu a vystupoval by před vlastním posouzením věci na straně stěžovatele. Rovněž tak by tento postup odporoval výslovnému požadavku zastoupení advokátem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako nepřípustnou, aniž se jí mohl zabývat z hlediska vlastního obsahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 1999 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu