ECLI:CZ:US:2013:2.US.468.12.1
sp. zn. II. ÚS 468/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti CREDIT GROUP, spol. s r.o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené Mgr. Adriánem Čechem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vinohradská 30, Praha, proti výroku č. II. usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 38 Co 256/2011 ze dne 4. 11. 2011 a návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním zejm. na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 1, 3, čl. 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se u obecných soudů domáhal vůči stěžovateli vyloučení věcí (bytového domu) z exekuce, resp. dražby. Žalobce vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. O nákladech řízení soud rozhodl dle §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., neboť z procesního hlediska zavinil zastavení řízení žalobce, a je proto povinen zaplatit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení. Při stanovení výše nákladů řízení soud vycházel z ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění novel §8 písm a) a přiznal odměnu ve výši 9 000 Kč. Soud nevycházel podle ustanovení §3 odst. 1a 5 z hodnoty nemovitosti, jak požadoval stěžovatel, neboť ve sporu se jednalo o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, a nezáleželo tak na tom, jaká je hodnota věci. Krajský soud závěry soudu prvého stupně potvrdil jako správné.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Dle jeho právního názoru je třeba vycházet z ceny penězi ocenitelného plnění, které je předmětem řízení. Výše paušální odměny advokáta za zastupování stěžovatele v řízení před obecnými soudy měla být určena dle §3 odst. 1 sub. 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatel za příliš stručné, vykazující znaky nahodilosti a rozporné se zásadou předvídatelnosti. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01, sp. zn. II. ÚS 2811/08, sp. zn. II. ÚS 2886/07. S ohledem na intenzitu zásahu, jehož se obecné soudy vůči němu dopustily, požaduje přiznání nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů ohledně nákladového výroku způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, přičemž v projednávané věci pro takovýto postup podmínky splněny nejsou.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud jejich závěrům nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů považovaly předmět vylučovací žaloby, byť se jedná o nemovitost, za předmět penězi neocenitelný. Napadené rozhodnutí krajského soudu proto nelze považovat za rozhodnutí vykazující znaky libovůle. Ústavní soud připomíná, že v daném typu řízení jde především o posouzení, zda předmětné věci, bez ohledu na jejich hodnotu, budou vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Jedná se tedy o prokázání skutečnosti, zda věc měla být s ohledem na to, komu k ní svědčí vlastnické právo, do soupisu vůbec zařazena (srov. obdobně sp.zn. I. ÚS 1622/10).
Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu není případný. V projednávaných věcech bylo předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy a vypořádání společného jmění, nikoliv řízení o excindační žalobě.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyly splněny podmínky pro aplikaci ust. §62 odst. 4 cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu