ECLI:CZ:US:2007:2.US.490.04
sp. zn. II. ÚS 490/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. února 2007 sp. zn. II. ÚS 490/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2003 sp. zn. 6 T 452/2002, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. 4 To 685/2003 a proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 200/2005, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, jeho odvolání bylo zamítnuto a dovolání odmítnuto.
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2003 sp. zn. 6 T 452/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. 4 To 685/2003 a usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 200/2005 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, doplněným a rozšířením po rozhodnutí Nejvyššího soudu, domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným, že jako statutární orgán a odpovědná osoba obchodní společnosti nesplnil svou zákonnou povinnost odvést platby za zaměstnance za období od srpna 1998 do ledna 1999. Tím měl spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně uložil městský soud stěžovateli podle §53 odst. 1 a 2 písm. a) a §54 odst. 1 trestního zákona peněžitý trest ve výši 250 000 Kč. Stěžovatelem podané odvolání zamítl krajský soud usnesením podle §256 trestního řádu. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho dovoláním meritorně, přestože tím podle mínění stěžovatele jednal v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 565/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113). Tím, že Nejvyšší soud nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoli zde byl dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nedodržel postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu namítá, že nezohlednil a nevypořádal se při odmítnutí stěžovatelova dovolání s právně významnými námitkami, které vycházely z právních závěrů, jež Nejvyšší soud zaujal ve svých rozhodnutích v jiných skutkově i právně obdobných věcech, a to i navzdory tomu, že na taková rozhodnutí (sp. zn. 5 Tz 101/2001, 4 Tz 57/2003, 4 Tz 68/2003, 4 Tz 63/2000) stěžovatel ve svém dovolání poukázal. Dovolací soud tak měl podle stěžovatele předmětnou věc posoudit zcela v rozporu s vlastní judikaturou i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136).
Stěžovatel se domnívá, že není přípustné, aby s rozhodnutími postiženými stejnými vadami bylo dovolacím soudem naloženo různě, pouze s odvoláním na nenaplnění dovolacího důvodu. Na jedné straně by tak vznikla skupina osob, u kterých došlo k revizi napadených rozhodnutí s cílem spolehlivě zjistit skutečnosti relevantní pro závěry orgánů činných v trestním řízení a na straně druhé skupina osob, kterým by tato možnost byla odepřena toliko z důvodu restriktivní interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem tak, jak se stalo podle stěžovatele i v jeho případě.
Dále stěžovatel brojí proti skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení (včetně soudů obou stupňů) zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž se zabývaly otázkou, zda ve zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho vině, případně zda spáchaný skutek je vůbec trestným činem. Stěžovatel se přitom domnívá, že jemu a jeho obhájci byla odňata možnost skutkově a právně relevantně argumentovat, tj. reálně a efektivně ve své věci jednat před orgány činnými v trestním řízení. Tím měla být dotčena vlastní podstata a smysl ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť došlo k podstatnému omezení jeho možné realizace.
Nalézacímu soudu stěžovatel zvláště vytýká, že se vůbec nezabýval jeho návrhy na dokazování ohledně ekonomické situace společnosti, zejména smlouvou o úvěru na výplatu mezd. Stěžovatel přitom připomíná, že při řízení před obecnými soudy namítal, že v předmětném období došlo k opakovanému nevyplacení výplat z důvodu odsunutí výplatních termínů na pozdější období pro nedostatek zdrojů, a bylo svědecky prokázáno, že obchodní společnost upřednostňovala v době svých finančních potíží platby státu, byla s příslušnými subjekty po celé období v kontaktu a projednávala a rovněž dosáhla splátkových kalendářů. Žádný ze soudů, které věc posuzovaly, se těmito skutečnostmi nezabýval a neověřil u předmětných subjektů pravdivost tvrzení ve věci splátkových kalendářů (a to i přesto, že krajský soud orgánům činným v trestním řízení uložil, aby se těmito skutečnostmi zabývaly). Stěžovatel taktéž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu; nalézací soud totiž nepřímý úmysl dovodil toliko z funkce stěžovatele v představenstvu společnosti a z jeho vysokoškolského ekonomického vzdělání. Stejně tak zpochybňuje stěžovatel i skutečnost, že byl odsouzen jako odpovědná osoba za subjekt, který právně neexistuje (přesněji řečeno za neplnění zákonné povinnosti odvádět platby za zaměstnance právně neexistujícího zaměstnavatele, tedy subjektu, který nemůže být zaměstnavatelem pro absenci právní subjektivity).
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně. Oba účastníci odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že svým rozhodnutím nezasáhl do základních práv stěžovatele, postupoval dle svého názoru v souladu s judikaturou Ústavního soudu (na niž odkazuje), a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. února 2005 bylo řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 490/04 z důvodu probíhajícího řízení o dovolání stěžovatele u Nejvyššího soudu podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, přerušeno. Po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci Ústavnímu soudu bylo možno ve smyslu §111 odst. 2 občanského soudní řádu v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Při posuzování důvodnosti podané ústavní stížnosti se Ústavní soud soustředil na otázku, zda obecné soudy stěžovatelem vytýkaným postupem neporušily jeho právo na spravedlivý proces, přesněji řečeno, zda obecné soudy dostály své povinnosti a shledaly stěžovatele vinným výše uvedeným trestným činem na základě řádně provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud se přitom zaměřil zvláště na posouzení otázky, zda se obecné soudy náležitě vyrovnaly s tvrzením stěžovatele, že nemohl spáchat inkriminovaný trestný čin, protože v jeho případě absentoval alespoň nepřímý úmysl tento trestný čin spáchat, neboť finanční situace společnosti odvedení zákonných plateb státu objektivně neumožňovala.
Z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že již ve vyjádření k obžalobě z 3. 1. 2002 stěžovatel poukazoval na to, že v průběhu roku 1998 a na začátku roku 1999 vedl jednání s orgány správy daní a poplatků (č. l. 177), což se snažil prokázat žádostí o povolení splátek dluhu na pojistném na sociální zabezpečení (č. l. 180). Stěžovatel dále v návrhu na doplnění dokazování ze dne 4. 6. 2003 žádal o doplnění přehledu účtů (č. l. 281). Všechny tyto návrhy stěžovatele na doplněné dokazování ovšem nalézací soud usnesením podle §216 odst. 1 trestního řádu zamítl (č. l. 371). Městský soud v Brně rozhodnutí v rozsudku odůvodnil takto:
"Toto dokazování z pohledu §147 trestního zákona je zcela nadbytečné, soud proto neprováděl doplnění dokazování vyžádáním dalších listin. Není třeba zkoumat ani otázku, zda právě v roce 1998 bylo na účtech společnosti dostatek zdrojů k odvádění zákonných plateb. Stejně tak za nadbytečné považoval soud zevrubné zkoumání přehledu veškerých účtů používaných danou společností". V odůvodnění městský soud ještě uvedl, že v případě trestného činu podle §147 trestního zákona je trestní odpovědnost odvozována již od pouhé skutečnosti, že zaměstnancům jsou příslušné částky zaměstnavatelem sraženy z jejich hrubých mezd, avšak státu nejsou odvedeny.
Na rozpor tohoto právního názoru nalézacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 155/2000) upozorňoval stěžovatel již v odvolání ke krajskému soudu. Připomínal, že trestnost daného trestného činu je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky (č. l. 404). Dále stěžovatel v odvolání upozorňoval na to, že městský soud nezkoumal (jak by podle uvedeného judikátu měl) důvody, které k jednání stěžovatele vedly, protože právě tyto důvody rozhodují o stupni společenské nebezpečnosti, a jejich absence může způsobovat nenaplnění materiálního znaku trestného činu (č. l. 407). Krajský soud se však s těmito námitkami v podstatě nevyrovnal, neboť pouze konstatoval: "Soud I. stupně se vypořádal i s námitkou obžalovaného, že jednání směřovalo výhradně k zachování provozu podniku společnosti. Obžalovaný jako zaměstnavatel úmyslně nesplnil svou povinnost odvést za své zaměstnance příslušné platby. Je zcela irelevantní, jakým způsobem se strženými a uvedenými částkami zaměstnavatel naloží, zda je použije na financování svých podnikatelských aktivit, k úhradě jiných závazků, nebo zda si je ponechá pro další potřebu". Odvolací soud se neztotožnil ani s návrhem na nutnost provádění dalšího dokazování ve směru, zda obžalovaný měl v úmyslu dlužné daňové nedoplatky uhradit, či zda jeho úmysl směřoval k vyvolání trvajícího protiprávního stavu. Trestní odpovědnost je dána již tím, že zaměstnavatel srazí zaměstnancům příslušné částky z hrubých mezd a tyto neodvede (tedy, že měl dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd).
Nejvyšší soud se touto skupinou výtek stěžovatele vůbec nezabýval, přestože na jiné námitky stěžovatele v odůvodnění svého usnesení reagoval. Tvrzeným rozporem rozhodnutí soudů obou instancí s judikaturou Nejvyššího soudu se tak dovolací soud odmítl zabývat, což nepřímo odůvodnil pouze odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci (jehož součástí je i právo na spravedlivý proces), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Ústavní soud přitom zdůrazňuje nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces, přičemž jedním z nich je i povinnost soudů reagovat na uplatněné námitky a řádně odůvodnit jejich případné odmítnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99 a sp. zn. II. ÚS 242/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 69, a svazek 32, nález č. 29). Z takové povinnosti není ostatně vyňat ani Nejvyšší soud (srov. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03 a sp. zn. II. ÚS 583/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 23, a svazek 34, nález č. 103).
Ústavní soud již v minulosti několikrát konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 329/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 39). Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy přistupují k výkladu právních norem. Takový význam judikatuře ostatně přisuzuje i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 566/05 a sp. zn. I. ÚS 558/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136).
V obecné rovině přitom z hlediska závaznosti soudní judikatury platí, že již jednou učiněný výklad by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, nedojde-li ovšem k následnému shledání dostatečně relevantních důvodů (podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty) svědčících pro změnu judikatury. To vše z důvodu respektování principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Tyto principy nicméně neplatí bezvýjimečně, a proto existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, respektive dostatečně legitimní důvod pro změnu dosavadní interpretace právní normy, pak je možno zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců ospravedlnit, ale pouze při dodržení zákonem vymezených procedurálních postupů (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 290/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34).
Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, respektive odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup [§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], který zajišťuje účast širšího okruhu soudců. To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 566/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 170).
K samotnému případu stěžovatele musí Ústavní soud konstatovat následující. Ústavní soud souhlasí s tezí vyslovenou v judikatuře obecných soudů, podle níž trestnost činu podle §147 trestního zákona je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba, zejména v případě, kdy protiprávní jednání trvalo po relativně krátkou dobu šesti měsíců, v trestním řízení spolehlivě prokázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 68/2003, 5 Tdo 456/2002, 7 Tz 228/2001, 4 Tz 63/2000, 3 Tz 155/2000). To se však v posuzované trestní věci stěžovatele nestalo. K prokázání této skutečnosti přitom mohly posloužit důkazy (smlouva o úvěru na výplatu mezd, opakované odsouvání výplatních termínů, vyjednání splátkového kalendáře), které stěžovatel navrhoval, ale obecné soudy neprovedly. Již nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného stěžovatelem obecnými soudy za situace, kdy se jednalo o takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu, bylo porušeno především právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 418/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 125). Ústavní soud přitom na tomto místě pouze připomíná doktrínu tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26).
Je však třeba současně zdůraznit, že výše uvedený případ tzv. opomenutého důkazu "nabyl ústavněprávní relevance" v souvislosti se skutečností, že odůvodnění odmítnutí jeho provedení odporovalo v té době již publikované judikatuře Nejvyššího soudu. Tuto vadu měl za normálních okolností odstranit odvolací soud, který byl na tento rozpor explicitně stěžovatelem v odvolání upozorněn, ale nestalo se tak. Nejvyšší soud se touto otázkou s odkazem na procesní ustanovení občanského soudního řádu vůbec nezabýval. Tím však svým způsobem obešel ustanovení §20 zákona o soudech a soudcích, neboť - ve stěžovatelově věci - fakticky změnil dosavadní judikaturu (byť pouze pro onu konkrétní věc), aniž použil proceduru předvídanou tímto ustanovením.
Podle názoru Ústavního soudu tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovateli nebylo v řízeních před obecnými soudy umožněno reálně dokázat, že se v jeho případě nemohlo jednat o spáchání daného trestného činu v materiálním smyslu. Obecné soudy nejenže neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování, ale dokonce neodůvodnily, proč ve stěžovatelově případě nebylo třeba zjišťovat skutečnosti, bez jejichž spolehlivého prokázání není podle judikatury Nejvyššího soudu možno hovořit o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Tím obecné soudy porušily nejen stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, ale také princip právní jistoty (předvídatelnosti soudního rozhodnutí) a zásadu rovnosti před zákonem.
Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť shledaný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, jimiž bylo do základních ústavně garantovaných práv stěžovatele zasaženo.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2003 sp. zn. 6 T 452/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. 4 To 685/2003, a usnesení Nevyššího soudu ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 5 Tdo 200/2005.